Šeříková

11. září 2017 v 17:25 | Michelle |  fototvorba Mischy
Po nějaké době, abych taky nebyla superneaktivní, bych vám ráda ukázala nějakou tvorbu. Někteří ji sledujete na facebooku, to znamená, že už znáte skoro všechny fotky, co jsou hotové a veřejné. Někteří ale třeba neví a neznají a tak a proto (a taky abych sem měla co dát, protože srdceryvné výlevy nálad a splínů teď ventiluju hrou na klavír, ne smutněním na blogu) ji sem dávám.

Modelku jsem našla "po haluzi" díky druhému focení se Z-ART. Pak nastoupila na stejnou školu jako jsem já, já jí začala pomáhat s klavírem, přišlo jaro, rozkvetl šeřík, ona měla zrovna přijet k nám a už to bylo. Je to kočka, je strašně hodná a Michelle ji má ráda. Je super, když za vámi modelka pravidelně jezdí, nevadí jí pak, když občas vymyslíte nějakou hurá akci.

Hodně taky poslední dobou s milým fotíme na Blueberry Lace, ale o tom asi jindy, pokud chcete vidět i nějaké fotky mé maličkosti, ráda vám je ukážu, ale až příště. Teď bych nerada ubírala pozornost skvělé G.

Hele, lidi, jak vy se vlastně máte? Já ani nevím, kdo sem ještě chodí. Ale snad tady nebude úplné mrtvo, i když pro většinu osazenstva blog.cz už budu nejspíš slušná vykopávka, zachovalá rekvizita, říkejme tomu jak chceme, jen ne nahlas. Deset let je deset let, to nezměníte. Bylo mi patnáct, když jsem tady to místo plné virtuálních šuplíčků zakládala. Za tu dobu jsem opustila plány na studium žurnalistiky, genetiky, práv i medicíny. Zjistila jsem totiž, že focení mě baví víc. A taky už mi víc jde.

Tak se mějte zatím krásně, skládejte básně... a já se zkusím objevit tady dřív, než zase za čtvrt roku.

Pa.

 

Realita?

6. září 2017 v 23:51 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Ahoj všichni.

Nemám nejmenší tušení, kdo všechno ještě občas zavítá na tento blog, já sama na něj neměla čas pěkně dlouho. Začínám registrovat ty stejné "příznaky", které předcházely konce některých z mých oblíbených blogů dřív. Nechci na svůj nejstarší blog zanevřít. Mám tady velkou spoustu vzpomínek. Teď, 2.srpna, dokonce bibliotheca oslavila 10. narozeniny!

To znamená, že tento blog se mnou prošel celou střední i vysokou školu. Byl tady a vy s ním když jsem to potřebovala. Když jsem byla zklamaná, šťastná, zamilovaná, podvedená. Když jsem nastoupila na vysněnou střední, i když jsem nevěděla co se životem, když jsem si nesplnila sen ze všech největší a nedostala se na medicínu o hloupých pár bodů. Byli jste svědky mých fotografických začátků a později pokroků. Dospěla jsem tady. Stal se ze mě úplně jiný člověk, než jsem si představovala, přesto (a přes nějaké mouchy) je ze mě člověk, s jakým jsem naprosto spokojená. Blog byl jediný kamarád, který mě nikdy nezklamal. Možná proto, že je to můj kousek virtuálního světa, možná proto, že sem chodí ti, kteří to číst chtějí a sami moc dobře ví, že být na někoho hnusný není příjemné ani na živo, ani online.

Teď mě život odvál do končin, kde i kdyby si možná bylo na co stěžovat, tak nechci. Vypovídám se těm třem nejbližším a pak už jenom zvednu hlavu nahoru a snažín se vypořádat s každým klackem, který mi život hodí pod nohy. Protože tak se to dělá, když jste dospělí, ne?

Jen tak abych vás dostala trochu do obrazu, po tomto školním roce už najedu na úplněho dospěláka, konec školy, začátek pořádné práce. Nový začátek, no. K těm klackům je ale jedna velká pomoc, která tady celou dobu blogu nebyla. Milý, který je hodně silná osobnost a přesto (nejspíš i díky tomu) je oporou když je to potřeba. Zvládá i občasné úzkosti a splíny.

Taky supr věc, se špatnými pocity jsem se naučila vypořádávat tak, aby se z nich úzkost nevyklubala. Zjistila jsem, že mít kolem sebe lidi, kteří vás podpoří a pomůžou, je to nejvíc, co si můžete přát. A kdo má náhodou pocit, že takové lidi kolem sebe nemá, tak se zamyslete ještě jednou. Protože oni tam jsou, jenom se na ně musíte obrátit a nechat je vás podržet.

Zjišťuju, že je vlastně život hrozně fajn, ať se to tváří sebehůř. Že je potřeba užívat si i těch nejmenších okamžiků a hledat na každém dni to dobré. Já třeba dnes strávila hodinu se synovcem na procházce. A bylo to strašně supr.

light, photography, and girl image

Jak se zbavit závislosti na čokoládě?

20. dubna 2017 v 20:28 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Nuž, několik týdnů stihlo utéct, než jsem se rozhoupala k dalšímu článku. To je ale překvapení, že? Ve skutečnosti si články sem moc užívám, nejen, že tento blog zůstane na věky věků mojí srdcovkou (v létě slavíme desáté výročí!), ale jako bonus si poslední dobou užívám každou možnost komunikace a prezentace v rodném jazyce. To ale asi bude úděl těch, co si ke studiu vybrali cizí jazyk. A taky těch, co měli tak veselý nápad jako je zakládat si blog v tom stejném jazyce, který vlastně studují. Má to velkou výhodu - do školy si ho procvičím skvěle, jednak se nutím v něm přemýšlet, ale hlavně díky němu komunkuju (nejen) s rodilými mluvčími. A to je pro psanou formu prostě pecka. To všechno ale zabírá hory času, díky kterým si těch vzácných domáckých momentů vážím desetkrát tolik.

Co je ale nového? Zima sknčila, takže na lyžích nic (stejně jako každý rok se od konce sezony zase těším na další), vztahy kvetou i přes občasné deštíky stejně jako šeříky před naším domem a škola mě pořád střídavě oblačno baví a nebaví.

Přece jen je jedno velké nové rozhodnutí. Jsem závislák na čokoládě a cukru obecně, to ví každý, kdo mě zná trochu blíž. Doma se s tím dá bojovat, tam je pořád co dělat. Přes týden v Brně je to ale o malinko horší. Nejen, že si nakupuju sama, ale hlavně tady nemám typické vyžití, jako klavír v pokoji, Moravu u nosu a cyklostezek desítky kilometrů hned za humnem. A tak sedím, upravuju fotky, učím se... a u toho se cpu. Znáte to taky, nebo jsem jediný Otesánek?

Vymyslela jsem ale strategii. Aby to bylo nejen efektivní v rámci snížení konzumace cukru, ale taky aby se to podepsalo na zdraví i vzhledu dvojnásob, rozhodla jsem se při nekalých úmyslech dát si 10-20 opakování nějakého jednoduchého cviku. Ať už to bude dřep nebo něco jiného, co mě zrovna napadne, pokud mě přepadne chuť na cokoliv, na co nemám hlad a ani to není ve vhodnou dobu, šup na "trest". Tak si říkám, že jak mě po prvním dnu bude bolet zadek, asi mě ta chuť doopravdy přejde. Protože ze začátku bych to viděla na takových 100-300 dřepů za den.

Když nad tím tak přemýšlím, nechápu, jak je možné, že se ještě nekutálím.

Každé jaro si říkám, že se budu snažit cvičit, abych měla to pravé "bikiny body" a každý rok se na to po týdnu až dvou vykašlu, protože cvičit doma mě nebaví. Tentokrát bych to chtěla vydržet. Ne, že bych byla tlustá (což vzhedem k množství spotřebované čokolády málokdo chápe), ale znáte to, když je váha ok, ale tvar tak nějak pokulhává? Tak to je přesně ten pocit, co mě štve. A po dlouhé době mám jet k moři a fakt se nechci promenádovat po pláži se stehnama jak Bridget Jones.

Nuž, teď už skončím s otravnýma holčičíma řečma. Těžko říct, jestli to někoho vůbec zajímá, navíc bych měla jít vyzvednout milého. A že se mi do té zimy chce.

Pac a pusu lidi, snad se ozvu o něco dřív. Mezi tím mi napište, jak se máte vy, co nového, co staršího, jak jste přežili Velikonoce?

flowers, daisy, and white image
 


Nejnovější fotosérie, Karkulka

28. února 2017 v 22:07 | Michelle |  fototvorba Mischy
Zdravím!

Poslední dobou fakt není kdy ani koho fotit. Ani psát. Leden i únor byly šílené, super i na nic, prostě všeho kromě času bylo málo. Zkoušky jsem nějakým zázrakem zvládla, do práce chodila málo, no bída, co vám budu povídat. Pak před horama přišla nemoc, kterou jsem léčila místo všech možných i nemožných aktivit, abych byla na hory fit. Po horách přišla zubařka a od ní odešla bolest, se kterou se peru dodnes. A tak teď, když to trochu povoluje, sedím u fotorestů, které ze zimní sezony mám. Čím víc fotím, tím víc času mi zaberou úpravy v počítači. No není to ironie?

Tak jak tak, ráda bych vám ukázala sérii s vítězkou vánoční soutěže, co jsem měla na stránce na fb. Bylo to fajn focení, hodně rychlé, protože byla zima a mně se chtělo spát, ale za to vydařené. Snad se budou fotky líbit i vám :)




Co se vám na nich líbí, co naopak ani ne? A schválně, která by se vám líbila nejvíc? :)

Letošní předvánoční focení

20. prosince 2016 v 17:42 | Michelle |  fototvorba Mischy
Dlouho jsem tady nebyla, vím. Vyčerpává mě škola a práce. Zní to jako klišé, co? No, bohužel. Předvánoční pohodu mi kazí několik faktů, o jeden se s vámi podělit můžu - v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc, mi shořel počítač. Jo, na fotky používám klasický stolní, s velkým monitorem a tak. Je to lepší, je rychlejší, na velkém monitoru se líp pracuje a je super, že stůl je vyhrazený pro něj a pro práci, takže mě neláká spousta dalších věcí.

Nejvíc to právě pocítily tady ty slečny, protože kvůli počítači, který byl pryč skoro tři týdny, jsem protáhla dodání na skoro dvojnásobek. Do toho deadliny, úkoly, zápočty, občas i povinné předtermíny... prostě docela mazec. Plus ještě samozřejmě chcete i trochu odpočívat, chcete trávit čas s rodinou, s milým, sem tam snad i s kamarády. No, ne vždycky to jde. A co čert nechtěl, po tady těch nervech se k tomu přidala nemoc V nejmíň vhodnou dobu.

No, trable jsou z velké většiny pryč a já fotky ukážu vám, tady, na blogu, protože na facebook je budu moct dát až po Vánocích.

Boudoir jsem nefotila poprvé a myslím, že je to s každým focením o kus lepší. Co myslíte?


Rok sem... rok tam.

18. října 2016 v 22:43 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Dneska budu trošku sentimentální. Přijde mi, že čas strašně moc utíká. Je to třetí rok, co studuju současný obor, je to čtvrtý rok, co bydlím v tomhle bytě a s touhle spolubydlící. Z té původní fajn bandy jsme tady zůstaly už jen my dvě. Přijdou tři noví lidi, snad budou fajn. Nemáme tušení, jak dlouho tady vydrží ani jestli budou přátelští.

Je to rok, co jsem s milým. Jak to mohlo takhle utéct? Vždyť je to chvilka, co jsem se nervózně procházela po chodbách našeho gymplu těsně před maturitou. Je to jako včera, kdy jsem měla hlavu a srdce plnou plánů, snů a ambicí. Plány se změnily, ambice se obrátily úplně jinam. Nesla jsem tu změnu těžko, ale teď už je to jiné. Milý říká, že i kdyby se ty plány (moje i jeho) nezměnily, stejně bychom si k sobě cestu našli, pokud by to tak mělo být. Já si myslím, že právě ty změny a jednotlivá rozhodnutí nás možná měly dovést k tomu, k čemu nás život vede teď.

Dřív jsem měla hlavu plnou toho, jak tu vždycky pro všechny budu, jak obětuju vlastní život ostatním. Teď to tak není, teď ho věnuju těm, co jsou pro mě nejdůležitější a sobě. Je to zvláštní pocit, ale nemůžu říct, že se mi zrovna nelíbí. Zvykám si na něj. Možná to vyjde, možná taky ne, to nikdo pořádně neví. Třeba bude všechno super, třeba to všechno bude taky super, jen ne tam, kde si to ideální super představujeme.

Já vám nevím, poslední dobou mám články dost o ničem, ale to už jsem psala, že je to proto, že mám pocit, jako bych stagnovala. Při představě, že k možnému splnění našeho snu nás dělí ještě tolik času... je mi z toho smutno. A mám strach, že ten čekací čas bude těžký. Teď se to dá, ale jak to bude až dostuduju? Práce toho dost zkomplikuje...

No, ráda bych vám všem popřála dobrou noc. Mějte se moc krásně, třeba příště přijdu s nějakými novými fotkami :)

autumn, fall, and leaves image

Rok sem, rok tam...

24. září 2016 v 9:44 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Až mi bude patnáct. V osmnácti... až budu na vysoké, až se odstěhuju od rodičů. Za rok to a za dva tohle, za pět nejlíp tamto. Taky jste si toho všimli, nebo jsem tak hloupě nastavená jen já? Ale ne, spousta lidí, které znám to takhle mají.

Plánujeme, co bude za dva roky, nebo za pět, ale často nemáme nejmenší ponětí, co bude pozítří. Proč? Proč zapomínáme na teď? To je pořád co bude potom a co bylo dřív, ale teď? Kde je naše teď, co s ním bude? Na co budeme vzpomínat za ty dva roky, které už máme naplánované? Na to, co je teď nejspíš vzpomínat nebudeme. Většina lidí, o kterých mám aspoň trochu přehled jdou do školy nebo do práce, až se vrátí, buď se učí, nebo se dívají na seriály. A zážitky? Na to nemají čas...

Dřív mi to taky nedocházelo. Na střední jsme dělali pořád něco, tam akce, tam výlet... prostě pořád bylo co dělat a můžu říct, že mám sakra na co vzpomínat. Teď se stane sem tam něco, ale že by toho bylo moc... ani ne. Na jednu stranu není s kým. Je pravda, že máme všichni víc poviností. Učení, práce, přítelové/přítelkyně, sotva najdeme čas na to sednout si spolu na kafe. Jsem ale pevně rozhodnutá to změnit.

Takhle moc mi pomohl uvědomit si to druhý blog (Blueberry Lace). Oficiálně má být zaměřený na módu a cestování, protože ale nekradu a nechci, aby umíral vždycky, když začne semestr, rozhodla jsem se zveřejňovat tam něco jako týdenní deníček. Macimálně jednou za týden, takové shrnutí, ale minimálně jednou za měsíc. Na takový blog, jakým by měla BL být nechcete psát o tom, jak jste nic nedělali, protože toho máte moc do školy, že jste seděli na zadku v lavici a potom jste dál seděli na zadku v kanceláři. A pak doma... o tom prostě ne. Tak jsem si uvědomila... ono se ale neděje něco zajímavého každý týden. Ono nejspíš ani není co!

Teď vážně. Opravdu není? Zážitek se dá udělat i z procházky pro zmrzlinu. Tak čím to je? Vyrostli jsme. Teda já určitě. A ti lidi kolem taky. Vysoká nás změnila. Teď je nejlepší zážitek, o který mí spolužáci stojí opít se v hospě a jít druhý den dopoledne do školy nevyspaný. Vím, že to k výšce patří, ale to jako vážně, že nám tohle stačí? S tím se asi nechci jen tak smířit. Malý problém je, že protože se s tím ostatní smířili docela statečně a tváří se, že jim to tak vyhovuje, není s kým už tyhle akce podnikat. Jasně, mohla jsem jet letos do Norska dvakrát, to by byla další akce a zážitek, bohužel nekradu. Už to první Norsko mě stálo dost nervů a hlavně peněz a jet tam znova, byť jen na týden, bylo nereálné. Už kvůli drahým letenkám (my je chytli o dost líp, než ta druhá vlna). Navíc mi řekli jen z nouze.

Co se to stalo? Jak se jim přeskládaly priority? Taky je mám jiné, samozřejmě. Ale tak moc, že zapomeneme na staré kamarády? Kvůli vztahům? To zní dost smutně. Protože když už máte kamarády, kteří nemají nejelepší den spojený s hospodou a hromadou chlastu, mají přítele a ven se jim moc nechce. Nemají čas. Musí udělat nějakou práci a pak se tulit. Ale jo, tohle taky dělávám ráda... ale sem tam by to chtělo vylézt z ulity, opustit komfortní zónu, znova zažít něco, na co budeme moct vzpomínat. Díky Bohu, že aspoň přítel má podobné myšlenky a nechce se mu jen sedět doma a válet se. Snad nám ten přístup ještě dlouho vydrží...

DSC_2009 kopie

DSC_2036 kopie

DSC_2055 kopie


Pár dní na rybách, trochu rýmečky a zase září.

2. září 2016 v 15:37 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Poslední srpnové dny jsem se rozhodla i s milým strávit u vody na rybách. On chytal statečně (a hodně úspěšně), já se tak zlehka snažila něčemu přiučit. Hlavní náplní mého času ale bylo odpočívání a poznávání Johna Greena a nejnovějších módních trendů. Obojí se mi tak nějak docela dařilo.

Je radost, když den před odjezdem na ryby onemocníte. Vypadalo to jako malinká rýma, nic velkého. V den odjezdu se to trochu vykrystalizovalo a večer na rybách už jsem chtěla umřít. Druhý den jsem většinu prospala. Musím říct, že mi to prospělo, další den už jsem se snažila užívat si čerstvého vzduchu a sluníčka. Kéž by to neuteklo tak rychle.

Teď si už druhý den užívám domov, k rýmě a kašli se přidal rozseknutý ret od maši malé foxteriérky, která se připravuje na výstavu. Já sedím zahrabaná ve fotkách a přemýšlím seč mi síly stačí nad dalšími články na Blueberry Lace. Dneska jeden vyjde. Kdyby to někoho zajímalo, tak po páte už by tam měl být, odkaz tady pod článkem.

John Green! Tak, moje první knížka, se kterou měl co do činění, byla Will Grayson, Will Grayson. Ta mě bavila. Ze začátku jsem měla pocity a názory jako na houpačce, přibližně po polovině jsem si zvykla a užívala si ji. V rámci nadšení jsem si koupila i Hledání Aljašky. Ne že bych toho litovala, knížka není špatná. Po přečtení rozhovoru Johna s Davidem ale věřím tomu, že Levithan mě bude bavit o kousek víc. Je čas zajít do knihkupectví a najít nějaký jeho počin. Vždyť to nejzajímavější na Willovi bylo z jeho hlavy! Tím mě John lehce zklamal. Jeho nápady nejsou až tak odlišné a vlastně mi připomíná Remarqua. Spousta knih, které si jsou podobné jako vejce vejci, pokud znáte dvě a víc. Ale nic proti němu, děcka čtou a to je hlavní. Víc takových spisovatelů, co je nadchnou.

Co se týká módních trendů... přemýšlím, jak to zvládnout za ne moc peněz. Šetřím. Stále a neustále - toť věčný úděl studentů. Už mě to štve, chtěla bych to dokončit a mít klid. Nemuset přemýšlet nad každou blbostí, protože na brigádu nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Navíc hodinové omezení, žejo.

No nic. Jdu si užít sluníčko. Mějte se hezky, vy, co ještě máte prázdniny - užívejte, dokud to volno je. Vy, co je nemáte... i tak je to super, za chvilku bude zase další volno :)

book, coffee, and tea image


Konec srpna? Opravdu?

27. srpna 2016 v 20:11 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Je neuvěřitelné, jak ty prázdniny utíkají. Sotva si užívám prvních pár dní volna a on už je poslední srpnový víkend. Jak jste si užili letošní léto? Po pravdě... já nestihla skoro nic. Měli jsme hromady plánů, ze kterých nic není a letos ani nebude, pořád jsem byla v práci, dělala na fotkách, nebo se aspoň trochu snažila najít si čas na přítele. Plánovali jsme, jak budeme celé léto u vody, odpočívat. A víte co? Nevyšlo to. Našli jsme si týden, který jsme tam chtěli být celý a už je z toho od pondělí odpoledne do pátečního dopoledne. Kam se poděl celý týden? Kam se poděly celé prázdniny? Zbývá nám ještě pár týdnů, nebýt toho... celé prázdniny by stály za prd. Jediná světlá chvilka (ok, dva týdny, ne chvilka) je Norsko.

Bylo tam krásně. Mít normální postel a nejen stan a karimatku, vydržela bych tam mnohem dýl. Vyšlo nám všechno. První z článků o Norsku (dva týdny na pár vystačí, navíc jsme tam určitě nebyli naposled) je tady: https://blueberrylace.wordpress.com/2016/08/18/first-expressions-from-vestfold/ (jsou tam už i nějaké fotky, pár jich dám pak i sem, ale netuším, kdy se k tomu doopravdy dostanu)

Jsem teď taková zvláštně rozčarovaná. Prázdniny jsou skoro pryč, my s milým stagnujeme někde kolem bakalářky a všichnhi naokolo se buď berou nebo už rovnou rodí. Mám pocit, jako bych upadala do nějakého stereotypu, který se mi ale ani trochu nelíbí. Ani nevím proč, ve škole je to pohoda, mám super práci, kde jsou moc fajn lidi, vcelku mě to tam i baví a chodím tam vlastně ráda. A stejně mám pocit, jakoby bylo něco špatně, jako bych něco nestíhala. Život? Blbost.

Zase jsem se pustila do čtení. Pořád všichni tak moc chválí Greena, až jsem se rozhodla dát mu šanci. Willa už mám skoro přečteného. A protože mě baví a taky protože to není čistě jeho dílo, koupila jsem si další jeho knihu. Ta mi teď bude dělat pár dní společnost u vody s milým.

Zároveň přemýšlím nad termíny na boudoir focení. Mám trochu obavu, že si to budu muset trochu zasponzorovat. Nechce se mi do toho... ale pokud nabídnu termíny, které se nebudou plnit, je výhodnější ten facebook, než nechat si propadnout zaplacený ateliér.

Co je jinak u vás nového? Z těch mých oblíbenců už skoro nikdo ani nepíše, ani nečte. No jo, 9 let na jednom blogu se projevuje. Prostřídalo se mi tady už tolik "kamarádů"... málo z nich zůstalo. A já nemám čas dívat se po nových. To je ten problém. A sem málokdo zavítá, když přidávám tak málo článků. No, za zlé to nikomu mít nemůžu, docela to chápu. Tady ta doba "věčně na internetu" už je za mnou a nezdá se, že by se chtěla vrátit. Ale zkusím s tím něco udělat. Zkusím se vrátit zpátky ke svému deníčku, který mi vlastně tak trochu i chybí. Jen je to malinko složitější, protože ho kontroluje víc lidí, kteří mě doopravdy znají.

Nuž, popřeju vám hezký zbytek soboty a zapracuju na sobě, ok? Fajn. Tak krásný věčer a sem s komentářema ti, co chcete, abych k vám mrkla. Zkusím se k tomu dostat do konce prázdnin :)

beach, girl, and traveling image

Kre mě ještě najdete:

Okouzlující G. podruhé

14. srpna 2016 v 20:56 | Michelle |  fototvorba Mischy
Pár týdnů uteklo, já se vrátila z dovolené a zrovna (po pár dnech oklepávání se z rozlámaných zad) se pustila do práce na fotkách. Některé mi daly zabrat, přece jen u takových typů focení už jsem přešla od nudného upravování všech fotek série stejným způsobem ke hledání toho nejlepšího postprocesu pro každou fotku zvlášť. Sice nejsou vždycky všechny v jednom duchu, ale to snad nebude nikomu vadit. Hlavní je fotka samotná, no ne? A přiznávám, sem tam jsem taky trochu experimentovala.

Dnes jsem se rozhodla, že než vám budu ukazovat fotky z Norska, ukážu vám ještě pár z těch, na kterých jsem pracovala nejvíc. A taky aby to tady nezelo prázdnotou, než se k těm norským pořádně dostanu.

Řekněte, jak se vám fotky líbí? A jak si užíváte prázdniny? Už jste někde byli, nebo vás teprve dovolená čeká? Nebo si užíváte klidu a pohody domova? Jestli to poslední, skoro vám to závidím. Já se k takovému odpočinku ještě vůbec nedostala a můžu říct, že už mi to i chybí. Těším se na něj hodně, jen nevím, kdy se k němu dostanu. Na druhou stranu si užívám společnosti milého, který mi teď na nějakou dobu odjede pryč od civilizace, což znamená, že budu mít čas na další fotky i na blogy, kterým se nevěnuju tak naplno, když se můžu věnovat našemu společnému času. Určitě to všichni znáte, opravdový život je prostě důležitější... :)


Kam dál