Nejnovější fotosérie, Karkulka

28. února 2017 v 22:07 | Michelle |  fototvorba Mischy
Zdravím!

Poslední dobou fakt není kdy ani koho fotit. Ani psát. Leden i únor byly šílené, super i na nic, prostě všeho kromě času bylo málo. Zkoušky jsem nějakým zázrakem zvládla, do práce chodila málo, no bída, co vám budu povídat. Pak před horama přišla nemoc, kterou jsem léčila místo všech možných i nemožných aktivit, abych byla na hory fit. Po horách přišla zubařka a od ní odešla bolest, se kterou se peru dodnes. A tak teď, když to trochu povoluje, sedím u fotorestů, které ze zimní sezony mám. Čím víc fotím, tím víc času mi zaberou úpravy v počítači. No není to ironie?

Tak jak tak, ráda bych vám ukázala sérii s vítězkou vánoční soutěže, co jsem měla na stránce na fb. Bylo to fajn focení, hodně rychlé, protože byla zima a mně se chtělo spát, ale za to vydařené. Snad se budou fotky líbit i vám :)




Co se vám na nich líbí, co naopak ani ne? A schválně, která by se vám líbila nejvíc? :)
 

Letošní předvánoční focení

20. prosince 2016 v 17:42 | Michelle |  fototvorba Mischy
Dlouho jsem tady nebyla, vím. Vyčerpává mě škola a práce. Zní to jako klišé, co? No, bohužel. Předvánoční pohodu mi kazí několik faktů, o jeden se s vámi podělit můžu - v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc, mi shořel počítač. Jo, na fotky používám klasický stolní, s velkým monitorem a tak. Je to lepší, je rychlejší, na velkém monitoru se líp pracuje a je super, že stůl je vyhrazený pro něj a pro práci, takže mě neláká spousta dalších věcí.

Nejvíc to právě pocítily tady ty slečny, protože kvůli počítači, který byl pryč skoro tři týdny, jsem protáhla dodání na skoro dvojnásobek. Do toho deadliny, úkoly, zápočty, občas i povinné předtermíny... prostě docela mazec. Plus ještě samozřejmě chcete i trochu odpočívat, chcete trávit čas s rodinou, s milým, sem tam snad i s kamarády. No, ne vždycky to jde. A co čert nechtěl, po tady těch nervech se k tomu přidala nemoc V nejmíň vhodnou dobu.

No, trable jsou z velké většiny pryč a já fotky ukážu vám, tady, na blogu, protože na facebook je budu moct dát až po Vánocích.

Boudoir jsem nefotila poprvé a myslím, že je to s každým focením o kus lepší. Co myslíte?


Rok sem... rok tam.

18. října 2016 v 22:43 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Dneska budu trošku sentimentální. Přijde mi, že čas strašně moc utíká. Je to třetí rok, co studuju současný obor, je to čtvrtý rok, co bydlím v tomhle bytě a s touhle spolubydlící. Z té původní fajn bandy jsme tady zůstaly už jen my dvě. Přijdou tři noví lidi, snad budou fajn. Nemáme tušení, jak dlouho tady vydrží ani jestli budou přátelští.

Je to rok, co jsem s milým. Jak to mohlo takhle utéct? Vždyť je to chvilka, co jsem se nervózně procházela po chodbách našeho gymplu těsně před maturitou. Je to jako včera, kdy jsem měla hlavu a srdce plnou plánů, snů a ambicí. Plány se změnily, ambice se obrátily úplně jinam. Nesla jsem tu změnu těžko, ale teď už je to jiné. Milý říká, že i kdyby se ty plány (moje i jeho) nezměnily, stejně bychom si k sobě cestu našli, pokud by to tak mělo být. Já si myslím, že právě ty změny a jednotlivá rozhodnutí nás možná měly dovést k tomu, k čemu nás život vede teď.

Dřív jsem měla hlavu plnou toho, jak tu vždycky pro všechny budu, jak obětuju vlastní život ostatním. Teď to tak není, teď ho věnuju těm, co jsou pro mě nejdůležitější a sobě. Je to zvláštní pocit, ale nemůžu říct, že se mi zrovna nelíbí. Zvykám si na něj. Možná to vyjde, možná taky ne, to nikdo pořádně neví. Třeba bude všechno super, třeba to všechno bude taky super, jen ne tam, kde si to ideální super představujeme.

Já vám nevím, poslední dobou mám články dost o ničem, ale to už jsem psala, že je to proto, že mám pocit, jako bych stagnovala. Při představě, že k možnému splnění našeho snu nás dělí ještě tolik času... je mi z toho smutno. A mám strach, že ten čekací čas bude těžký. Teď se to dá, ale jak to bude až dostuduju? Práce toho dost zkomplikuje...

No, ráda bych vám všem popřála dobrou noc. Mějte se moc krásně, třeba příště přijdu s nějakými novými fotkami :)

autumn, fall, and leaves image
 


Rok sem, rok tam...

24. září 2016 v 9:44 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Až mi bude patnáct. V osmnácti... až budu na vysoké, až se odstěhuju od rodičů. Za rok to a za dva tohle, za pět nejlíp tamto. Taky jste si toho všimli, nebo jsem tak hloupě nastavená jen já? Ale ne, spousta lidí, které znám to takhle mají.

Plánujeme, co bude za dva roky, nebo za pět, ale často nemáme nejmenší ponětí, co bude pozítří. Proč? Proč zapomínáme na teď? To je pořád co bude potom a co bylo dřív, ale teď? Kde je naše teď, co s ním bude? Na co budeme vzpomínat za ty dva roky, které už máme naplánované? Na to, co je teď nejspíš vzpomínat nebudeme. Většina lidí, o kterých mám aspoň trochu přehled jdou do školy nebo do práce, až se vrátí, buď se učí, nebo se dívají na seriály. A zážitky? Na to nemají čas...

Dřív mi to taky nedocházelo. Na střední jsme dělali pořád něco, tam akce, tam výlet... prostě pořád bylo co dělat a můžu říct, že mám sakra na co vzpomínat. Teď se stane sem tam něco, ale že by toho bylo moc... ani ne. Na jednu stranu není s kým. Je pravda, že máme všichni víc poviností. Učení, práce, přítelové/přítelkyně, sotva najdeme čas na to sednout si spolu na kafe. Jsem ale pevně rozhodnutá to změnit.

Takhle moc mi pomohl uvědomit si to druhý blog (Blueberry Lace). Oficiálně má být zaměřený na módu a cestování, protože ale nekradu a nechci, aby umíral vždycky, když začne semestr, rozhodla jsem se zveřejňovat tam něco jako týdenní deníček. Macimálně jednou za týden, takové shrnutí, ale minimálně jednou za měsíc. Na takový blog, jakým by měla BL být nechcete psát o tom, jak jste nic nedělali, protože toho máte moc do školy, že jste seděli na zadku v lavici a potom jste dál seděli na zadku v kanceláři. A pak doma... o tom prostě ne. Tak jsem si uvědomila... ono se ale neděje něco zajímavého každý týden. Ono nejspíš ani není co!

Teď vážně. Opravdu není? Zážitek se dá udělat i z procházky pro zmrzlinu. Tak čím to je? Vyrostli jsme. Teda já určitě. A ti lidi kolem taky. Vysoká nás změnila. Teď je nejlepší zážitek, o který mí spolužáci stojí opít se v hospě a jít druhý den dopoledne do školy nevyspaný. Vím, že to k výšce patří, ale to jako vážně, že nám tohle stačí? S tím se asi nechci jen tak smířit. Malý problém je, že protože se s tím ostatní smířili docela statečně a tváří se, že jim to tak vyhovuje, není s kým už tyhle akce podnikat. Jasně, mohla jsem jet letos do Norska dvakrát, to by byla další akce a zážitek, bohužel nekradu. Už to první Norsko mě stálo dost nervů a hlavně peněz a jet tam znova, byť jen na týden, bylo nereálné. Už kvůli drahým letenkám (my je chytli o dost líp, než ta druhá vlna). Navíc mi řekli jen z nouze.

Co se to stalo? Jak se jim přeskládaly priority? Taky je mám jiné, samozřejmě. Ale tak moc, že zapomeneme na staré kamarády? Kvůli vztahům? To zní dost smutně. Protože když už máte kamarády, kteří nemají nejelepší den spojený s hospodou a hromadou chlastu, mají přítele a ven se jim moc nechce. Nemají čas. Musí udělat nějakou práci a pak se tulit. Ale jo, tohle taky dělávám ráda... ale sem tam by to chtělo vylézt z ulity, opustit komfortní zónu, znova zažít něco, na co budeme moct vzpomínat. Díky Bohu, že aspoň přítel má podobné myšlenky a nechce se mu jen sedět doma a válet se. Snad nám ten přístup ještě dlouho vydrží...

DSC_2009 kopie

DSC_2036 kopie

DSC_2055 kopie


Pár dní na rybách, trochu rýmečky a zase září.

2. září 2016 v 15:37 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Poslední srpnové dny jsem se rozhodla i s milým strávit u vody na rybách. On chytal statečně (a hodně úspěšně), já se tak zlehka snažila něčemu přiučit. Hlavní náplní mého času ale bylo odpočívání a poznávání Johna Greena a nejnovějších módních trendů. Obojí se mi tak nějak docela dařilo.

Je radost, když den před odjezdem na ryby onemocníte. Vypadalo to jako malinká rýma, nic velkého. V den odjezdu se to trochu vykrystalizovalo a večer na rybách už jsem chtěla umřít. Druhý den jsem většinu prospala. Musím říct, že mi to prospělo, další den už jsem se snažila užívat si čerstvého vzduchu a sluníčka. Kéž by to neuteklo tak rychle.

Teď si už druhý den užívám domov, k rýmě a kašli se přidal rozseknutý ret od maši malé foxteriérky, která se připravuje na výstavu. Já sedím zahrabaná ve fotkách a přemýšlím seč mi síly stačí nad dalšími články na Blueberry Lace. Dneska jeden vyjde. Kdyby to někoho zajímalo, tak po páte už by tam měl být, odkaz tady pod článkem.

John Green! Tak, moje první knížka, se kterou měl co do činění, byla Will Grayson, Will Grayson. Ta mě bavila. Ze začátku jsem měla pocity a názory jako na houpačce, přibližně po polovině jsem si zvykla a užívala si ji. V rámci nadšení jsem si koupila i Hledání Aljašky. Ne že bych toho litovala, knížka není špatná. Po přečtení rozhovoru Johna s Davidem ale věřím tomu, že Levithan mě bude bavit o kousek víc. Je čas zajít do knihkupectví a najít nějaký jeho počin. Vždyť to nejzajímavější na Willovi bylo z jeho hlavy! Tím mě John lehce zklamal. Jeho nápady nejsou až tak odlišné a vlastně mi připomíná Remarqua. Spousta knih, které si jsou podobné jako vejce vejci, pokud znáte dvě a víc. Ale nic proti němu, děcka čtou a to je hlavní. Víc takových spisovatelů, co je nadchnou.

Co se týká módních trendů... přemýšlím, jak to zvládnout za ne moc peněz. Šetřím. Stále a neustále - toť věčný úděl studentů. Už mě to štve, chtěla bych to dokončit a mít klid. Nemuset přemýšlet nad každou blbostí, protože na brigádu nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Navíc hodinové omezení, žejo.

No nic. Jdu si užít sluníčko. Mějte se hezky, vy, co ještě máte prázdniny - užívejte, dokud to volno je. Vy, co je nemáte... i tak je to super, za chvilku bude zase další volno :)

book, coffee, and tea image


Konec srpna? Opravdu?

27. srpna 2016 v 20:11 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Je neuvěřitelné, jak ty prázdniny utíkají. Sotva si užívám prvních pár dní volna a on už je poslední srpnový víkend. Jak jste si užili letošní léto? Po pravdě... já nestihla skoro nic. Měli jsme hromady plánů, ze kterých nic není a letos ani nebude, pořád jsem byla v práci, dělala na fotkách, nebo se aspoň trochu snažila najít si čas na přítele. Plánovali jsme, jak budeme celé léto u vody, odpočívat. A víte co? Nevyšlo to. Našli jsme si týden, který jsme tam chtěli být celý a už je z toho od pondělí odpoledne do pátečního dopoledne. Kam se poděl celý týden? Kam se poděly celé prázdniny? Zbývá nám ještě pár týdnů, nebýt toho... celé prázdniny by stály za prd. Jediná světlá chvilka (ok, dva týdny, ne chvilka) je Norsko.

Bylo tam krásně. Mít normální postel a nejen stan a karimatku, vydržela bych tam mnohem dýl. Vyšlo nám všechno. První z článků o Norsku (dva týdny na pár vystačí, navíc jsme tam určitě nebyli naposled) je tady: https://blueberrylace.wordpress.com/2016/08/18/first-expressions-from-vestfold/ (jsou tam už i nějaké fotky, pár jich dám pak i sem, ale netuším, kdy se k tomu doopravdy dostanu)

Jsem teď taková zvláštně rozčarovaná. Prázdniny jsou skoro pryč, my s milým stagnujeme někde kolem bakalářky a všichnhi naokolo se buď berou nebo už rovnou rodí. Mám pocit, jako bych upadala do nějakého stereotypu, který se mi ale ani trochu nelíbí. Ani nevím proč, ve škole je to pohoda, mám super práci, kde jsou moc fajn lidi, vcelku mě to tam i baví a chodím tam vlastně ráda. A stejně mám pocit, jakoby bylo něco špatně, jako bych něco nestíhala. Život? Blbost.

Zase jsem se pustila do čtení. Pořád všichni tak moc chválí Greena, až jsem se rozhodla dát mu šanci. Willa už mám skoro přečteného. A protože mě baví a taky protože to není čistě jeho dílo, koupila jsem si další jeho knihu. Ta mi teď bude dělat pár dní společnost u vody s milým.

Zároveň přemýšlím nad termíny na boudoir focení. Mám trochu obavu, že si to budu muset trochu zasponzorovat. Nechce se mi do toho... ale pokud nabídnu termíny, které se nebudou plnit, je výhodnější ten facebook, než nechat si propadnout zaplacený ateliér.

Co je jinak u vás nového? Z těch mých oblíbenců už skoro nikdo ani nepíše, ani nečte. No jo, 9 let na jednom blogu se projevuje. Prostřídalo se mi tady už tolik "kamarádů"... málo z nich zůstalo. A já nemám čas dívat se po nových. To je ten problém. A sem málokdo zavítá, když přidávám tak málo článků. No, za zlé to nikomu mít nemůžu, docela to chápu. Tady ta doba "věčně na internetu" už je za mnou a nezdá se, že by se chtěla vrátit. Ale zkusím s tím něco udělat. Zkusím se vrátit zpátky ke svému deníčku, který mi vlastně tak trochu i chybí. Jen je to malinko složitější, protože ho kontroluje víc lidí, kteří mě doopravdy znají.

Nuž, popřeju vám hezký zbytek soboty a zapracuju na sobě, ok? Fajn. Tak krásný věčer a sem s komentářema ti, co chcete, abych k vám mrkla. Zkusím se k tomu dostat do konce prázdnin :)

beach, girl, and traveling image

Kre mě ještě najdete:

Okouzlující G. podruhé

14. srpna 2016 v 20:56 | Michelle |  fototvorba Mischy
Pár týdnů uteklo, já se vrátila z dovolené a zrovna (po pár dnech oklepávání se z rozlámaných zad) se pustila do práce na fotkách. Některé mi daly zabrat, přece jen u takových typů focení už jsem přešla od nudného upravování všech fotek série stejným způsobem ke hledání toho nejlepšího postprocesu pro každou fotku zvlášť. Sice nejsou vždycky všechny v jednom duchu, ale to snad nebude nikomu vadit. Hlavní je fotka samotná, no ne? A přiznávám, sem tam jsem taky trochu experimentovala.

Dnes jsem se rozhodla, že než vám budu ukazovat fotky z Norska, ukážu vám ještě pár z těch, na kterých jsem pracovala nejvíc. A taky aby to tady nezelo prázdnotou, než se k těm norským pořádně dostanu.

Řekněte, jak se vám fotky líbí? A jak si užíváte prázdniny? Už jste někde byli, nebo vás teprve dovolená čeká? Nebo si užíváte klidu a pohody domova? Jestli to poslední, skoro vám to závidím. Já se k takovému odpočinku ještě vůbec nedostala a můžu říct, že už mi to i chybí. Těším se na něj hodně, jen nevím, kdy se k němu dostanu. Na druhou stranu si užívám společnosti milého, který mi teď na nějakou dobu odjede pryč od civilizace, což znamená, že budu mít čas na další fotky i na blogy, kterým se nevěnuju tak naplno, když se můžu věnovat našemu společnému času. Určitě to všichni znáte, opravdový život je prostě důležitější... :)


Vzhůru do oblak!

19. července 2016 v 23:45 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
První měsíc prázdnin utekl jako voda, ani jeden jsme si z nich nějak moc neužili. O to víc si plánujeme užít to, co nás teď čeká. Naše první společná dovolená, opravdová cesta do zahraničí, kdy už se navzájem bereme vážně a ne jen jako "uvidím, co z něj/ní vyleze".

Začátek plánování a chystání byl dost na palici, neměli jsme čas se vůbec vidět, takže jsem měla trochu nervík, ale až už jsme si ten čas udělali, začalo to všechno odsýpat. Dokonce jsme si zvládli i užít nákupy (hlavně jídla), odpočinout si, pak si všechno zabalit a tak. Dokonce jsme tam vecpali i zmrzlinu a dva díly IT crowd. Levandulová, dobrá.

Večer jsme si dali trochu stresík, protože nacpat se do dvou krosen na dva týdny se vším všudy není zrovna jednoduché, zvlášť, když takhle jedete poprvé. Nakonec jsme to zvládli, i když to bylo o kousek dražší, než jsme doufali. I tak je to snad nejlevnější dovolená, na jaké jsem kdy byla. Nechtějte vědět, kolik by to mělo stát celkem. Pro dva lidi... fakt jedeme "on a budget".

Na anglickém blogu o tom bude asi víc, jak jsme šetřili a tak.

Když ale zapomenu na všechny ty starosti kolem, strašně moc se už těším. A nejen já. Dva týdny krásné přírody, kouzelných chvilek a odpočinku, no neberte to. Fakt už to potřebujeme. Protože přes rok na sebe nemáme moc času a začátek prázdnin nám přál ještě míň. Snad bude jejich druhá polovina lepší.

Mějte se krásně, užívejte si volna i cestování (kam se letos jedete podívat?) a držte nám palce, ať se neztratíme! :)

love, couple, and beach image


Pro Z-ART z druhé strany.

15. července 2016 v 15:29 | Michelle |  fototvorba Mischy
Tohle není tak klasicky moje fototvorba, jak jste zvyklí. Ale svým způsobem pořád jo. Foťák měl v ruce můj milý, já mu jednoduše radila a pak to upravila. Byl to jeho první pokus s foťákem a musím říct, že jsem na něj fakt hrdá. Možná má něco jako talent, oko nebo tak něco. Těším se, až spolu nafotíme něco dalšího.

Rozhodla jsem se tenhle článek spojit trochu s deníčkem, protože o milém jsem vám toho zatím moc neřekla. Neplánuju to nějak extra měnit, ale trošku něco už by si zasloužil.

Poslední dobou jsem si tak nějak začala uvědomovat, jak moc čas letí. Ono už to za chvilku bude rok, co jsme spolu. Vrátíme se z dovolené, pak jeden měsíc a bum, je to rok! Prostě... je to vůbec možné? Musím moc moc přemýšlet, co mu dám k výročí. A pak má za chvilku narozeniny. A pak jsou hned Vánoce. Ty první jsme zase tolik neprožívali, skoro jsme se neznali, ale teď? Žádná další výmluva anymore. A celkově, tolik starostí! Než bude tohle všechno, tak musíme vůbec odjet na dovolenou (moc si tam dovolovat nebudeme, akorát budeme mimo civilizaci, pryč od všech prací, povinností... a tak.

Dneska mám jinak náladu pod psa. Oba toho máme moc a nic nestíháme. Je mi z toho až zle a fakt se bojím, abychom to všechno zvládli. Nachystat se, všechno před cestou vyřídit... a tak. Je tolik věcí, co nemáme vyřešených a nemůžeme to udělat, protože není kdy se sejít.

A vůbec. Všechno teď vypadá tak nějak složitě.

Jsem nervózní.

A tak trochu mi teď chybí opora.

Možná se za chvilku zhroutím.

Předešlé fotky pro Z-ART: Něco málo z focení pro Z-ART

DSC_8681 web

O focení - proč to miluju a co mě ty roky naučily.

26. června 2016 v 16:31 | Michelle |  A co na to Michelle
Není to tak dávno, kdy jsem ze srandy udělala lehce sarkastickou prezentaci o "focení" s názvem "How to become photographer in 5 easy steps". Dělala jsem si srandu i sama ze sebe, každopádně to moje spolužáky zaujalo, takže další mini prezentace už se týkala toho, co vlastně dělám, jak, jak dlouho a proč. Dneska mi jeden komentář připomněl starý článek, o tom, jak je dneska každý fotograf, jak si všichni puberťáci s novou zrcadlovkou myslí, že najednou dělají úžasné fotky. Článek najdete tady, kdyby to někdo chtěl vidět. Pokud to budete číst, mějte na mysli, že v takových článcích mám tendenci přehánět a nejde to brát doslovně, nýbrž s nadhledem. Přece jen to bylo i myšleno lehce s nadsázkou.

Dneska už tu tendenci Českých lidí (mít všechno nejlíp zadarmo a radši ušetřit, než mít opravdu hezké fotky, taky to, jak se každý hned označuje za fotografa a že soused se zrcadlovkou mi to vyfotí levněji) neodsuzuju, nevztekám se nad tím, ale spíš se tomu směju. Jinak to totiž nejde.

Pořád se nepovažuju za profesionála, protože mě to jednoduše neživí a ani nemám profesionální techniku. Je pravda, že technika není to rozhodující, ale i tak. Profík jednoduše ještě nejsem a nějakou dobu neplánuju být. I tak ale už mám pocit, že jsem si něčím prošla, něco se naučila, nasbírala sem tam nějaké ty zkušenosti a že už jednoduše patřím mezi ty, co (aspoň občas) vědí, co dělají. To neznamená, že neimprovizuju. Jen to znamená, že jsem přestala bezhlavě cvakat a nad fotkou (i improvizovanou) přemýšlím.

Výhodou focení ale není jen hezký výsledek práce, nebo občasná zakázka. Od malinka mě učili nedívat se na lidi podle škatulek a předsudků. Vžydycky v každém vidět hlavně to dobré. Že se lidi nemusí chovat ošklivě proto, že by chtěli, možná je něco trápí a neuvědomují si to. Že když na nás někdo křičí, tak vlastně vůbec nemusí křičet na nás. A taky že každý je krásný, ať už víc uvnitř než z venčí. Tohle umět je při focení strašně důležité. Snažit se na všechno a na všechny dívat z té nejhezčí stránky. Vidět lidi tak, jak to oni sami nedokážou a pak jim to ukázat.

Fotografové se často vztekají, že lidé chválí "to dělá krásné fotky". Svým způsobem mají pravdu. Lidé na první pohled vidí hezké barvy a ostrý objekt. Tu kvalitu člověk ovlivní, ale technika samotná mu moc pomůže. Je ale škoda, že si lidé neuvědomují, že foťák to sám nezvládne. Musím ho někdo nastavit, počkat si na světlo, být trpělivý, případně pracovat s modelkou/modelem a společně se dostat k tomu kýženému výsledku. Třeba na to časem lidé přijdou.

Za ty roky jsem ale zjistila to, že aby se fotograf mohl označovat fotografem, nestačí mít zrcadlovku. Nezlobte se, ale to jsou cvakálkové. Fotograf se nedívá do hledáčku. Fotograf se dívá hledáčkem. Fotograf fotí srdcem, fotograf je ten, co z hezkého obrázku může udělat umělecké dílo, které vám něco řekne, které na vás přenese atmosféru, které na vás zapůsobí a možná i nějak ovlivní. Občas vác třeba i přinutí se nad něčím zamyslet.

Fotit dnes mže každý. Týká se to všech, neznám nikoho kromě mimin, kdo by si to ještě nezkusil. Lidi mají stovky, tisíce fotek ve svých mobilech. Bylo by krásné, kdyby si časem začali uvědomovat rozdíl mezi fotkama na památku a fotkama s nějakou vyšší hodnotou a druhým rozměrem. Hledat ty pro někoho možná jen drobné rozdíly. A kdyby přišli na to, jak krásný obor fotografie může být, když vás nechá nahlédnout do míst, ve kterých to kouzlo lidé mnohdy přehlíží, do nitra portrétovaných, kam většinou ani nemají snahu nahlédnout.

Nepovažuju se za takového fotografa. Často sklouzávám ke komerčním fotkám, přece jen je to to, co platí. Obdivuju ale lidi, kteří dokážou to všechno z předchozího odstavce a sním o tom, že jednou budu mezi nimi. Pracuju na tom. Pomalu, protože tohle se uspěchat nedá. Ale přece. Pracuju na tom už pět let a ta doba je znát. Pokud se začátečnící naučí skromnosti a budou se chtít učit a makat na sobě, každý z nich se může stát výborným fotografem. Stačí špetka vkusu a talentu, pak už je to jenom píle. Snad.


Kam dál