Jak jsem byla přinucena vyrůst, aneb ne každá holka je stejná jako ostatní.

9. září 2011 v 0:03 | Michelle |  A co na to Michelle
Být jedinou holkou v jednom rodu je stejně nelehké, jako být jediným klukem v rodu druhém. Bráškovou výhodou ovšem bylo to, že s klanem plným dcer jsme se vídali maximálně na pohřbech. A mojí nevýhodou bylo to, že jsem byla znatelně mladší než všichni kolem. Rodiče se samozřejmě snaží s oběma dětma zacházet stejně. Ve způsobu domluvy se rozdíly nedělaly, s vyjímkou jediného - já jsem byla ta o moc let mladší, takže jsem z toho nemohla mít rozum a když jsem řekla něco hloupého, svedlo se to na to, že jsem ještě malá. A když hlídal velký brácha, většinou se to svedlo na něj. Nemyslete si ale, že si to nechával líbit jen tak pro nic za nic! Tak jako já jsem zneužívala toho, že mi díky němu vše projde, on využíval toho, že jsem tatínkův miláček a že ukecám takřka vše, co chci. A proto mu stačilo mě přesvědčit, že to chci i já. A to pro něj nemohlo být nijak těžké, byla jsem totiž malý zákeřný bídák, který je pro každou špatnost.
Tatínek svou holčičku samozřejmě tahal s sebou a s velkým synem kam to šlo. Snad si dovedete živě představit, že to byla zase převážně chlapská společnost. Tatínek se synem a strýčkové, které s sebou na sportovní aktivity syny brali, ale dcery ne, protože maminky nebyly nadšené z představy, že jejich holčičky budou řádit někde na kopci s klukama. To jenom naší mamince to nevadilo, protože ta strávila dětství místo na lyžích na hokeji. Místo naražených kostrčí a natažených koleních šlach roztrhané obočí od puku. No tak vyberte si. Buď mě nechá svému muži na lyže nebo svému otci na hokeji. Vyšlo to nastejno. Tak to střídali. Ovšem ani s babičkou a dědečkem to nebylo zrovna snadné. Babička vařila, uklízela... a takové ty věci. A o nás se staral děda. O nás - mě, bráchu a našeho jediného nejbližšíhou cousin - bratránka stejně starého jako bratr. No považte, kolik holek by se v takovém prostředí vyvíjelo jako normální, kterákoliv jiná, holčička? Já ne.
Ovšem. To, že je brácha o tolik starší mělo taky za následek to, že mě "často" dostával na starost. A přece se nebude omezovat kvůli tomu, že má hlídat ségru, ne? Tak mě jednoduše vzal s sebou ven za jeho kamarádama. Jedno období jsem měla... dalo by se říct dost sadistické.Byla jsem taková... asi agresivní. Ale, světe div se, na bráchovy kamarády možná jo, ale na bráchu ne. Nevím, jestli mu to prostě jen nevadilo, nebo jestli se uměl bránit nebo jestli jsem prostě měla tendenci reagovat přehnaně na škádlení, kterého se bráška vyvaroval. Se spoustou jeho kamarádů se vídám dodnes a (!) dnes už se se mnou baví normálně, neškádlí mě a já je nebiju. Na bráchu jsem se tím ale dost upla. Měla jsem v něm vzor. Když dospíval, pořád se hlídal, jaký příklad dává ségře. Jenže tím, že dospěl, se mnou začal zacházet dospěleji. Jasně, dítě je dítě, ale děti jsou hodně vnímavé a já jsem prostě pochopila, že už není dítě a že už se se mnou tak nebude ani bavit, ani hrát. Chvilku mi to trvalo, našla jsem si víc kamarádek - holek. Jenže po čase mi prostě bráška chyběl. Nějak asi podvědomě jsem se mu začala přizpůsobovat, prostě myšlenkově jsem tak nějak "vyspěla" o něco dřív, protože jsem chtěla zpátky svého brášku a protože jsem věděla, že se mu ségra v tom blbém období bude hodit.
A taky že jo =o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 9. září 2011 v 21:20 | Reagovat

No my máme s bratom rovnaké kamarátky a Bratislava je malá, takže sa cez Facebook pozná každý s každým . Tiež som vyrastala v nutne chlapskej spoločnosti, síce som si akúsi ženskosť udržala, ale schádzam sa takmer iba s mužmi . Je fajn, že existujú aj pekné vzťahy medzi súrodencami, že ?

(inak ďakujem za komentár, od niekoho "nového" poteší dvojnásobne :-)

2 Hans-Jeník Hans-Jeník | 16. září 2011 v 18:14 | Reagovat

Tak tohle mě dojalo k slzám. Je to hrozně hezké nejen obsahově, ale i je to pěkně napsané. Možná mě to tolik dojalo proto, že já jsem si se svým starším bráškou nikdy moc nerozumněl a nikdy jsem v něm neměl vzor. Často jsme se hádali, tloukli jsme se navzájem a když přišlo na hlídání, tak se za mě brácha vždycky jako za mladšího brášku styděl, takže mě ani nikam nebral. Teprve když jsme oba dospěli, tak jsme si začali trochu rozumnět a našli jsme si k sobě "cestičku"...

3 Ururu Ururu | E-mail | Web | 7. října 2011 v 8:05 | Reagovat

Já mám jen mladší sestru, a i když jsme obě holky, nikdy jsme si moc nerozuměly. Vlastně do nějakých jejích sedmi let jsme se většinou schodli, protože jsem rozuměla víc věcem než ona dokázala jsem ji i docela přesvědčit. A to jsem si i často vymýšlela hrozné hlouposti. Ale teď, od ségřiných asi šesti let, to jsde z kopce. A jde to z kopce asi už těch sedm let. Ona si našla kamarádky ve škole. Já měla ve škole vždycky spíš kamarády.
Nejvíc nás asi rozdělují záliby v jiných věcech a jiný styl a vzhledem k tomu, že sdílíme pokoj, je to trágédie. Pořád se hádáme. Nenechá mě pouštět rock a jí ji zase elektro pop a podoné.
Když jsem měla mladší sestřičku hlídat, byla to ona, kdo rozhodoval, kam se půjde, a co budeme dělat.

Asi se nedá jednoznačně určit, jestli je lepší mít bráchu nebo ségru a jestli je lepší být mladší nebo starší. Spíš to záleží individuálně. Ale stejně bych chtěla staršího bráchu, jako máš ty :-P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama