Bylo, nebylo, bude, nebo taky ne.

24. srpna 2015 v 23:59 | Michelle |  moje vylívání srdíčka
Taky máte občas tyhle stavy, slabé chvilky, splíny, nebo jak tomu říkáte? Ty okamžiky, kdy vám je na nic, kdy všechno najednou postrádá smysl, všechno vidíte černě a život se zdá úplně beznadějný?

To přesně mám teď. Než se mi přestal zasekávat počítač, trochu mě to přešlo, to je pravda. Pořád se mi ale ještě nevrátil šťastný úsměv na tvář.

Na stolku vedle postele stojí hrnek s kakaem a připadá mi, jako by to bylo to jediné věrné a bezpečné. Svět vypadá, že se pomalu ale jistě hroutí a já si nejsem jistá, jestli mám utéct tam, kde mě to všechno nezavalí, nebo jestli mám pobíhat sem a tam a pomáhat to všechno udržet pohromadě. Abych řekla pravdu, nechci dělat ani jedno. Chci si lehnout na zem, nechat se zavalit a spát.

Nechci, aby se svět hroutil. Nechci ani, aby měl tak slabé základy. Moc bych si přála, aby byl tak krásně stabilní a bezpečný, jako když jsme byli děti. Jako tehdy, když jsme neměli nejmenší ponětí o tom, že by se mohlo dít něco zlého, že by něco nemuselo být tak úžasné, jak to v našich očích vypadá. A pokud jsme o něčem věděli, vůbec jsme to nebrali jako něco špatného. Prostě to bylo. A brali jsme to tak a bylo nám to fuk, protože stejně nebylo nic, co bychom s tím my sami mohli udělat. Leda říct tu krásnou větu "až vyrostu...".

Jenže už jsme vyrostli...

Alone :)

Skoro by se dalo říct, že jsem dnes prozřela. Dřív jsem si to neuvědomovala, bavilo mě, že mám pořád co dělat. To mám ráda i teď, potřebuju mít něco, čím se zaměstnám. Už jsem ale přešla z toho zaměstnávání se bez většího zapojení mozku zpátky k přemýšlení.

Konečně jsem si uvědomila, že mít tolik aktivit je mi na škodu. Je to super, mít plný kalendář, lidi se na mě dívali více méně s obdivem, když jsem ze sebe vysypala všechny brigády, které jsem ke škole tak nějak zvládala a ještě k tomu přidala pár koníčků. Jenže jsem tam, kde jsem byla. Člověk prostě nemůže dělat všechno, život tomu není uzpůsobený. Není na to prostě čas.

Mám na výběr... buď budu dál dělat všechno, ale nikam to nepovede a budu se plácat životem jako nerozhodné dítě, nebo některé aktivity pustím k vodě a to ostatní budu dělat tak, aby to za něco stálo. Po gymplu to bylo focení. Věřila jsem tomu, že když se to naučím a budu dobrá, bude to snadné, zakázky se pohrnou a já budu v pohodě. Čekala jsem, že mě to bude pořád bavit a naplňovat.

Ale víte co? Už to tak není. Stala se z toho rutina. Práce. Povinnost. Radost je ta tam, chuť do nových nápadů taky. Štve mě to, jak všichni něco očekávají. Jak bych je naměla zklamat. Jak chtějí nové fotky, projekty. Ta chce profilovku, ta zase fotku v šatech. Ta by chtěla něco asi s vodou, ta zase přemýšlela nad focením u koní.

A co? Cucám si ty prachy z prstu? Mám čas na to, abyste vy si honily ego nad fotkama, které vám budou všichni chválit? Sorry. Jo, jasně, že když vidím nějakou fotku, tak to buď upřímně pochválím, nebo si řeknu, že bych to udělala jinak a pro mé oči líp. Jasně, že občas nabídnu někomu, kdo mám pocit, že si to zaslouží, že ho cvaknu. Přestává mě to ale bavit v ten okamžik, kdy je to pro ně samozřejmost. Kdy si toho buď přestávají vážit, nebo se se mnou baví jen kvůli těm fotkám.

Takhle se kamarádi nechovají, sluníčka.

O to víc si teď vážím kamarádek, které chtějí ne novou fotku ode mě, ale novou fotku se mnou. Těch, které se nechovají sobecky, ale zajímá je víc samotné přátelství, než to, co z něj můžou mít. Těch, se kterými si můžu popovídat, aniž by konverzace obsahovala vychvalování a "mazání medu kolem... no, úst".

Snažím se přehodnotit svůj život. Ujasnit si priority a přijít na to, co je pro mě opravdu důležité a zároveň jak je to reálné. A přijít na to, jak začarovat svět, abych si mohla splnit své sny.

Jednou možností je bohatý manžel.
:D

Upřímně? Kašlu už na focení. Ne, že bych s tím sekla tak, že dneska řeknu, že už na to nesáhnu. To by bylo pěkně hnusné... ale dokončím zakázky, dokončím projekty, to, co jsem slíbila, ještě odfotím. A pak? Možná občas, když někdo bude moc chtít, nebo se mi bude moc líbit. Teď už budu fotit jenom sama pro sebe a pro blog. Chci, abych z toho měla zase radost. Jenže jak ji mám mít, když v tom není nic nového?

V něčem je to přítěž, v něčem výhoda. Jsem ale člověk, který pořád potřebuje nové podněty, nové informace, učit se nové věci, postupovat dál a zlepšovat se. Potřebuju zajímavosti, novinky, něco. Něco, na co se můžu soustředit, nad čím můžu přemýšlet. A to už focení není...

Takže co? Až dodělám tady ty povinnosti, užiju si aspoň týden prázdnin tak, jak jsem si je představovala skoro celé. Budu brzo vstávat, sportovat, číst si, učit se nové věci, po večerech se dívat na filmy a v mezičase se věnovat blogu. Především tomu novému, ale už bych se vážně ráda dohrabala i k tomuto. A k těm vašim. Čas od času, v rámci prokrastinace, na vaše blogy mrknu a článek si i přečtu. Pak rozkliknu komentáře a něco se děje. Buď mě někdo volá, nebo mě přepadne ten otravný pocit, že nedělám to, co mám a na komentář se vykašlu. A to mě štve. Chci na to mít nejen čas, ale hlavně i myšlenky. Nechci v duchu odbíhat k povinnostem. Chci se zastavit a napsat vám něco hezkého.

Tak mi držte palce, prosím... mám vás ráda. Už jen za to, že jste. A o to víc za to, jací jste. Dobrou noc či dobré ráno, nevím, co máte. Ale mějte se krásně. Já se totiž brzo vrátím! :)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ess Way Ess Way | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 8:08 | Reagovat

Taky v zivote zazivam ten zlom, kdy si musim vse poskladat v hlave. Najednou je vse spatne a ja nevidim cestu ven. Casu je malo a musim si vybrat co je pro me priorita a co ztrata casu. Hodne stesti a zij svuj sen :)

2 takze-asi-tak takze-asi-tak | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 10:33 | Reagovat

Je důležité, aby jsi určité věci dělala protože tě baví, ne z donucení. Někdo říká, že to je klíč ke štěstí. To sice nemůžu zaručit, ale určitě se ti strašně uleví! :)

3 Sarushef Sarushef | Web | 25. srpna 2015 v 10:47 | Reagovat

Cítím to stejně. Někdy je nejlepší prostě dělat jen to, co chceš.

4 lady Lianna Ellusive lady Lianna Ellusive | Web | 25. srpna 2015 v 15:00 | Reagovat

Nelíbí se mi ten přístup, že když máš foťák, najednou musíš všechno, na co si okolí vzpomene. Na co ten foťák jinak máš? A to ani nenabízím zakázky. Vykašlat se na ně a tvořit pro sebe je dobrý nápad :-)

5 Sentencia Sentencia | Web | 25. srpna 2015 v 15:02 | Reagovat

v něčem mi hrozně připomínáš mého přítele. O jeho největším koníčku jsem nedávno napsala článek. Taky potřebuje pořád něco dělat. Jenže potíž je v tom, že toho dělá až moc. Navíc nedokáže lidem říct ne a ti toho pak moc rádi využívají, což mi vadí asi nejvíc. Když máme kvůli něčemu vážnější rozmluvu, tak je to kvůli tomuhle. Já jsem až na 5.,6. koleji, on neví, co dřív, je unavený a pak ještě lidi remcají, že to dělá všechno jenom kvůli tomu, aby si honil ego. To mě může čert vzít, když to slyším.
Dělat něco jenom kvůli tomu, že musíš, nestojí za nic. V životě je už takhle dost povinností, které "musíme", tak proč si přidělávat dobrovolně další. A ještě, když nám ty věci mají dělat radost a nakonec je to přesně naopak?! To za to nestojí... :) Užívej si života a dělej to, co tě baví a co chceš dělat. Vypadáš jako fajn človíček a nezasloužíš si, aby s tebou lidi vymetali ;)

6 Kelíns Kelíns | Web | 25. srpna 2015 v 15:15 | Reagovat

Taky mi občas chybí ta dětská nevědomost.
Měla by ses naučit říkat ne lidem, když je nechceš fotit. Když ti to pak kazí náladu a chuť k focení, tak je to špatně :(

7 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 25. srpna 2015 v 19:07 | Reagovat

Také mám nejraději ten pocit, když mám úplně zaplněný diář, všechno naplánované a jasné, jak to bude. A jakmile tomu tak není, tak znervózním. Nedávno jsem zjistila, že moc nejsem schopná být sama - myšleno tak, že když kolem sebe někoho nemám (nejčastěji přítele), tak vůbec nevím, co s časem, jak se zabavit. A tak na tom se snažím pracovat.
Úplně mi bylo smutno, jak jsi psala o těch "kamarádkách". Faleš lidí nesnáším ze všeho nejvíce, neumím takové chování odhadnout, jsem naivní - a potom také nejvíce zklamaná. Ach ach. Doufám, že takoví lidé se od tebe (a ode mě také, muhehe) budou držet na míle daleko!

8 m. m. | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 18:26 | Reagovat

Lajk. Odhodlat se k takovému osekávání koníčků chce kuráž a já si o tom u druhých hrozně ráda čtu, protože vím, že to vždycky přinese spoustu pozitiv, uklidnění a skvělých pocitů. A to se dobře čte :) Držím palce, ať ti to vyjde přesně tak, jak bysis přála, a ať máš dost času a energie na nápady a nové tvoření.

9 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 26. srpna 2015 v 22:41 | Reagovat

Akonáhle sa robí niečo nasilu, alebo preto, že to jednoducho musíš spraviť, tak sa vytráca to čaro prečo si toto robiť začala... daj si pauzu, ako dlho chceš, ako dlho potrebuješ. Hlavne na to nemysli. Ono si ťa všetko nájde vtedy, kedy to budeš potrebovať. Ani nebudeš vedieť ako, ale raz, keď budeš sedieť za stolom plných milých ľudí, vezmeš foťák do rúk a cvakneš tú najúžasnejšiu fotku a budeš spokojná... :) k tomu ešte prídeš, som si tým istá. Rob čo ťa baví a je jedno, že dnes je to kniha a zajtra beh. Užívaj si, oddychuj a hlavne cez prázdniny nepracuj ;) (aspoň chvíľu)... maj krásne dni a pozor na závistlivcov a falošných ľudí! :)

10 Infinity Infinity | Web | 30. srpna 2015 v 12:41 | Reagovat

Je hrozně dobře, že ses tak rozhodla. To focení tě podle tohoto článku už bránilo v tom, abys byla pořádně šťastná a aby sis našla něco nového, co tě bude naplňovat a bavit.
Moc moc ti přeju, aby bylo zase líp, aby se ti vrátil úsměv na tvář.
Mám tě ráda. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama