A co na to Michelle

O focení - proč to miluju a co mě ty roky naučily.

26. června 2016 v 16:31 | Michelle
Není to tak dávno, kdy jsem ze srandy udělala lehce sarkastickou prezentaci o "focení" s názvem "How to become photographer in 5 easy steps". Dělala jsem si srandu i sama ze sebe, každopádně to moje spolužáky zaujalo, takže další mini prezentace už se týkala toho, co vlastně dělám, jak, jak dlouho a proč. Dneska mi jeden komentář připomněl starý článek, o tom, jak je dneska každý fotograf, jak si všichni puberťáci s novou zrcadlovkou myslí, že najednou dělají úžasné fotky. Článek najdete tady, kdyby to někdo chtěl vidět. Pokud to budete číst, mějte na mysli, že v takových článcích mám tendenci přehánět a nejde to brát doslovně, nýbrž s nadhledem. Přece jen to bylo i myšleno lehce s nadsázkou.

Dneska už tu tendenci Českých lidí (mít všechno nejlíp zadarmo a radši ušetřit, než mít opravdu hezké fotky, taky to, jak se každý hned označuje za fotografa a že soused se zrcadlovkou mi to vyfotí levněji) neodsuzuju, nevztekám se nad tím, ale spíš se tomu směju. Jinak to totiž nejde.

Pořád se nepovažuju za profesionála, protože mě to jednoduše neživí a ani nemám profesionální techniku. Je pravda, že technika není to rozhodující, ale i tak. Profík jednoduše ještě nejsem a nějakou dobu neplánuju být. I tak ale už mám pocit, že jsem si něčím prošla, něco se naučila, nasbírala sem tam nějaké ty zkušenosti a že už jednoduše patřím mezi ty, co (aspoň občas) vědí, co dělají. To neznamená, že neimprovizuju. Jen to znamená, že jsem přestala bezhlavě cvakat a nad fotkou (i improvizovanou) přemýšlím.

Výhodou focení ale není jen hezký výsledek práce, nebo občasná zakázka. Od malinka mě učili nedívat se na lidi podle škatulek a předsudků. Vžydycky v každém vidět hlavně to dobré. Že se lidi nemusí chovat ošklivě proto, že by chtěli, možná je něco trápí a neuvědomují si to. Že když na nás někdo křičí, tak vlastně vůbec nemusí křičet na nás. A taky že každý je krásný, ať už víc uvnitř než z venčí. Tohle umět je při focení strašně důležité. Snažit se na všechno a na všechny dívat z té nejhezčí stránky. Vidět lidi tak, jak to oni sami nedokážou a pak jim to ukázat.

Fotografové se často vztekají, že lidé chválí "to dělá krásné fotky". Svým způsobem mají pravdu. Lidé na první pohled vidí hezké barvy a ostrý objekt. Tu kvalitu člověk ovlivní, ale technika samotná mu moc pomůže. Je ale škoda, že si lidé neuvědomují, že foťák to sám nezvládne. Musím ho někdo nastavit, počkat si na světlo, být trpělivý, případně pracovat s modelkou/modelem a společně se dostat k tomu kýženému výsledku. Třeba na to časem lidé přijdou.

Za ty roky jsem ale zjistila to, že aby se fotograf mohl označovat fotografem, nestačí mít zrcadlovku. Nezlobte se, ale to jsou cvakálkové. Fotograf se nedívá do hledáčku. Fotograf se dívá hledáčkem. Fotograf fotí srdcem, fotograf je ten, co z hezkého obrázku může udělat umělecké dílo, které vám něco řekne, které na vás přenese atmosféru, které na vás zapůsobí a možná i nějak ovlivní. Občas vác třeba i přinutí se nad něčím zamyslet.

Fotit dnes mže každý. Týká se to všech, neznám nikoho kromě mimin, kdo by si to ještě nezkusil. Lidi mají stovky, tisíce fotek ve svých mobilech. Bylo by krásné, kdyby si časem začali uvědomovat rozdíl mezi fotkama na památku a fotkama s nějakou vyšší hodnotou a druhým rozměrem. Hledat ty pro někoho možná jen drobné rozdíly. A kdyby přišli na to, jak krásný obor fotografie může být, když vás nechá nahlédnout do míst, ve kterých to kouzlo lidé mnohdy přehlíží, do nitra portrétovaných, kam většinou ani nemají snahu nahlédnout.

Nepovažuju se za takového fotografa. Často sklouzávám ke komerčním fotkám, přece jen je to to, co platí. Obdivuju ale lidi, kteří dokážou to všechno z předchozího odstavce a sním o tom, že jednou budu mezi nimi. Pracuju na tom. Pomalu, protože tohle se uspěchat nedá. Ale přece. Pracuju na tom už pět let a ta doba je znát. Pokud se začátečnící naučí skromnosti a budou se chtít učit a makat na sobě, každý z nich se může stát výborným fotografem. Stačí špetka vkusu a talentu, pak už je to jenom píle. Snad.

O focení - mám zrcadlovku, založím si fb stránku photography a bude ze mě fotograf. Lidi mě budou znát a vydělám si super prachy.

19. dubna 2014 v 13:40 | Michelle
Věřím, že nejen já se s tím setkávám čím dál častěji. Na facebooku jsou stovky stránek, které mají ve jménu slovo photography a jejich správci tam přidávají své výcvaky s vodoznakem. Zakládá si je i spousta blogerů. Vyfotí pár detailů, dají je na svůj blog, kde jim je lidi pochválí - protože to většina dělá a já si opravdu vážím toho, že mi sem chodí skvělé holky, které umí říct víc - a tak si myslí, jak jim to jde a založí si stránku. Juch.

Taky jsem byla jednou z nich. Dneska už vím, že jsem byla namyšlený pozér, myslela jsem si, jak mi jde něco, o čem jsem neměla ani páru a když se na ty staré fotky podívám, nejradši bych se propadla do země. Tehdy jsem ale neviděla, co je na těch fotkách špatně. Nepoznala jsem to. A tihle noví pozéři si to taky neuvědomují, připadá jim to super. Protože je to lepší než fotky z mobilu. Já jsem měla štěstí, potkávala jsem kritiky. Lidi, co mi řekli , že je něco špatně. A tak jsem se učila a šla dál. Jenže spousta z nich se nezlepšuje. Uběhne rok a jejich fotky jsou pořád neostré, špatně osvětlené, bez myšlenky a bez oku lichotící kompozice. Neví o fotce nic. Přečetli si, co je to iso nebo clona a tím končí.

Nehodlám prozrazovat své know-how. Není to žádná věda, akorát že nestačí jednoduše cvakat. Fotit je důležité, cvičení nás dovede k dokonalosti. Ale pokud nevíme na co se zaměřit a v čem konkrétně se procvičovat, zdokonalit se nemůžeme. Prostě fotit totiž není jeden úkon. Je to proces.

Slova o tom, že praxe dělá mistra nás vedou k tématu TFP. Krásně se o tom rozepsala už Lawiane, v tomto článku. Jak píše, pro začínající portrétisty a hezké holky nedosahující kvalit opravdových modelek (i ty některé ale fotí tfp, jen aby bylo jasno). Je to podle mě dost diskutabilní záležitost, celá tfp skupina. Teda, ta česká. U nás totiž musí všichni dělat všechno. Proto nejvíc fotostránek na facebooku (procentuálně) je z ČR. Všichni si myslí "je to super, vypadá to zábavně a zmáčknout spoušť přece není nic těžkého". Všichni puberťáci chtějí zrcadlovku, protože to vypadá "cool" a budou za hipstery (děsná móda teď, nemám to ráda) a ti starší si myslí, že se zrcadlovkou vyčarují kdoví co, protože fotky dělá foťák přece. A protože teď korporace dělají i levné srandy, čím dál víc lidí se to snaží koupit. A fotit samo.

Já si přece ty děti nafotím sám, nač platit velké peníze fotografovi za to, že jenom párkrát ťukne po spoušti a pak to stáhne do počítače? Hele, kamarád má foťák, tak mu řekneme, ať nám nafotí svatbu. Foťák má taky dobrý a navíc mu nebudeme muset platit takovou hromadu peněz!

To je česká logika. Narozdíl od západní, kde si lidi řeknou "Budu dělat to, co umím a na to, co neumím si někoho najmu, ať pak výsledek za něco stojí a ne ať se na to nedá dívat/ať se to nedá použít. Strávím nad tím moc času, nevyjde to a pak si stejně budu muset zajít za někým kdo se tím živí." Jste dobří fotografofé a chcete se tím živit? Utečte z Česka.

K tomu všemu, že u nás fotí každý druhý a tudíž je čím dál těžší sehnat si práci a nějaký slušnější kšeft, čím dál víc lidí ví právě o tfp. Takže i spousta holek má snahu nechat se nafotit zadarmo. A nejen holek. Lidi jsou čím dál oprsklejší, nechávají si tak někteří dokonce i fotit svoje módní kolekce. Což je vrchol vychcanosti, pokud vám to samozřejmě fotograf sám nenabídne. Samozřejmě jako spolupráci, ne jen pro vás. No a ti amatérští patlalové, kteří si myslí, že se z nich stanou profíci a že snad mají talent nebo co po tom chňapnou jako krokodýl po vaší noze. A tak Češi mají spoustu fotek. O kterých si myslí, že jsou hezké. Jenže ve světě jsou akorát pro smích. Oni tam vypadají blbě, upravené je to že bych se šla prohrabat až do Číny a chlubí se s tím fotograf i s modelem dost na to, aby si trhli co největší trapas.

Takže. Milí čtenáři. Pokud vás baví cvakat, ale neprožíváte věci jako expozici, kompozici, nasvícení scény, myšlenku, příběh, vhodně upravenou modelku a dospěle působící postproces, ok. Foťte, baví vás to, tak proč ne. Ale přestaněte to proboha prezentovat jako umění s © xy vodoznakem! Ušetříte si spoustu studu, až se za čas k těm superdílům vrátíte. A některým ušetříte bolest oka.

A těm, kteří to berou vážně a chtějí to někam dotáhnou přeju štěstí, trpělivost a dobré světlo :)

Co z celé revoluce bude?

20. března 2014 v 23:39 | Michelle
O víkendu se po blozích nejen patřících do autorského klubu začalo šířit "hnutí" děti revoluce. Věřím, že jen málo z vás, co jste v té době na blogu byli, tuto akci nezaregistrovalo. Můžu říct, že to doopravdy bylo rychlé. Dva dny po mém připojení se na klubovém blogu objevila Standova reakce.

Jeho reakce mě sice nepřekvapila, ale trochu zklamala. Jsem už dost stará na to, abych to řešila aktivněji, hádala se nebo cokoliv tomu podobného. Dál budu stát za svými názory a postavím se za to, s čím souhlasím. Z dřívějších zkušeností jsem se ale přesvědčila, že se sice nebudu stydět za svůj názor, ale ve své podstatě už chci zůstat Švýcarskem. Nijak extrémě se nezapojovat. Většinou to totiž odnese ten, co si to zaslouží míň.

Na obou stranách byla napsána slova, ze kterých se mi pohnul žaludek a pomyslela jsem si "tak s tímhle radši nechci nic mít", jedou jsem se ale přidala a tak to tak taky zůstane. Na obou stranách totiž zazněla hromada dobrých a rozumných argumentů - jasně, na straně blogerů bylo těch argumentů víc, ale to je způsobeno především tím, že je nás víc, ne?

Pořád budu pro zavedení kladiva (nebo jeho obnovy). Pořád si stojím za tím, že přijímání i vyhazování členů je týden za týdnem víc a víc subjektivní a že by nebylo od věci s tím něco udělat. Osobně si nemám na co stěžovat a ani nechci. Tahle subjektivnost a trochu jiný pohled na blogy tím, co to má na starost ale zapříčinil to, že tak jako jsem dřív hledala ve výpisu nových článků ak ty, které bych si chtěla přečíst a stály mi pak za komentář, tak se mi teď málokdy chce některé články vůbec rozkliknout.

Stejně tak mi nedělá problém zapojit se do kterékoliv z aktivit, které se mají změnit, ovšem jen do té míry, dokud to nebude narušovat můj osobní život. Tento blog byl vždycky odrazem mého života a stejně jako se blog poslední dobou točí hlavně kolem fotek, stejně je to s mým životem. Teď jsou prostě důležitější. Doufám, že v nich je moje budoucnost, proto snad všichni pochopí, že to, co ovlivní moji budoucnost je jednoduše důležitější než to, co zatím vždycky ovlivňovalo jen přítomnost.

Nechci nechat hádky kvůli blogu aby mi kazily náladu, která je i bez toho jak na houpačce a u které si vážím každého světlého dne. Nechci si znepříjemňovat čas strávený ve zdejší komunitě. Pokud je ale možnost, jak ho zpříjemnit a zkvalitnit, tak ji podpořím.

Doufám, že diskuze na blogu ak dopadne dobře a že se to, co se mi přestává líbit zlepší. Tímto jsem se k revoluci vyjádřila v její dnešní podobě a doufám, že další článek už bude s fotkama, co vznikly dnes. No a ten příští třeba bude oslavný ke změnám v ak :)

Děti revoluce, aneb opravdu je to s námi tak zlé?

16. března 2014 v 23:27 | Michelle
Víte, dřív jsem dění v blogové komunitě neřešila. Byly to věci, co šly mimo mě. Měla jsem tady svůj malý imaginární svět, přátele, se kterými jsem si vyměňovala zážitky, myšlenky a názory. Zbytek mi byl upřímně ukradený. Pak jsem se rozhodla víc se angažovat. Přihlásila jsem se do ak. Pamatuju si, kdy to tu vedl Krutomluv. Měla jsem ho ráda. Nebral si servítky a to mě bavilo. Aspoň každý věděl, na čem je. Byly to doby, kdy jsem si připadala přespříliš malá a nevýznamná na to, abych si dávala přihlášku do klubu.

Změna je ale život. Aniž bych to zaregistrovala, změnilo se vedení. A já se rozhodla, že už mých šest let na blogu je dost dlouhá doba k tomu, abych měla rozum a články na potřebné úrovni. A bingo. Od té doby se ale začala měnit spousta dalších věcí, které radši měly zůstat při starém.

Ze začátku jsem si připadala jako zelenáč, který do toho nemá co kecat.

Dnes už nejsem ani zelenáč, ani bez názoru. Salámista jo, to mi vydrželo, nebojte. Ale názor mám. Vždycky.

Ti, díky kterým jsem si připadala jako ucho, dítě, zelenáč a amatér jsou pryč. Snad ne nenávratně. Ti, co do klubu patří. Ne že bych chtěla tvrdit, že ti, co tam jsou, jsou tam neprávem. Na to nemám právo. Na co si své právo ale vydupu je to, že bych ráda řekla, že většina těch, co klub dělali klubem odešla. Radši. Nevím, jestli je mám obdivovat, že se vzdali svého teplého místa na výsluní, nebo jim mít za zlé, že opustili loď a nechali ji bez respektováníhodných hlav. Jsem rozpolcená. Cítím obojí.

V klubu se najdou ti, kteří jsou dobří. Taky ti, kteří mají potenciál, který stačí jen rozvíjet, tak jak tak si ale zaslouží tam být.

No a pak se zjeví doslova přírodní úkaz, který nejen že není schopný napsat souvislou rozvětvenou větu co by měla smysl, ale nemá ani pořádný styl, který by někdo, kdo se snaží s tím radit, rozhodně mít měl. A to se radši nebudu rozepisovat o okolnostech fungování této osoby v klubu. Srovnejte to třeba s Gabrielou. Jasně, jsou to vcelku povrchní články (oproti pisálkům, umělecky založeným lidem), ale je to holka, která ví co dělá a její příspěvky nejen že mají hlavu a patu, ale mají i úroveň a opravdu čtenáři dokážou s něčím pomoct. Což je jejich účel. Ale článek, co má za účel pomoct, ale je k ničemu, protože by on sám spíš potřeboval pomoct... com'on, vážně to má co dělat v AK?

Jestli bude tohle pokračovat, uškodí to těm dobrým, co v klubu zůstávají. Upřímně, ale když víte, co za ubohosti tady kolikrát můžete najít, kolik lidí bude pořád věřit a doufat, že tam najde i něco zajímavého?

Krásná je krásná. Tam tyhly kraviny patří. A taky si přiznejme, že články na krásné zrovna inteligencí neoplývají. Teda, ne všechny samozřejmě, ale většina. Když mají ty růžové krásnou, v ak by měli být ti, co mají na srdci i něco jiného. A potom ty, co jsou růžové a co jsou v ak by fakt měly stát za to, aby tam zůstávaly.

Obnovit kladivo? Krásná myšlenka. Problém je v tom, že se jen těžko bude hledat někdo, kdo si tuhle obrovskou zodpovědnost na sebe bude chtít vzít. Dokonce někde zaznělo, ze Standových slov, že by nebyl proti. Zaregistrovala jsem, že to blogeři řeší. A to je dobře. Pokud se najde pár lidí, co budou ochotní tohle dělat, jakože pokud jich bude víc jak jeden, s radostí pomůžu, mohlo by to znamenat krok dobrým směrem a časem by se třeba AK dal zase označit za klub sdružující lidi s myšlenkou, názorem, chytré a mající co světu říct. A třeba se zase začnou i víc kamarádit.

Členové, chápu, že už se vám nechce, že už to neřešíte a řešit nechcete, ale nevzdávejte to. Aspoň ne s těmi, co si pozornost (tu pozitivní) zaslouží. Pořád tady jsou, jen se o nich tolik nemluví.

Stando, udělej s tím něco včas, než všichni, jimiž se můžeš pochlubit, utečou. A nejen z klubu. Ale z blog.cz. Važ si jich a v klubu nedělej za jejich zády věci, kterými na sebe strhneš jenom další lavinu vzteku.

Ať žije pondělí.

Amen.


Korálky nestačí jen posbírat. Musíte je přivázat k sobě a starat se o ně. Jinak se zase rozkutálí.

Nejlepší z rybníka utíkají, tak co z něj zbude?

5. prosince 2013 v 16:25 | Michelle
Nemám ve zvyku vyjadřovat se k dění v ak, ač ho bedlivě sleduji od doby, co jsem byla přijata. Myslím si svoje, ale doposud jsem se nebrala jako dost výrazný člen na to, abych mohla rýpat nebo se snažit prosazovat svůj názor. Tentokrát ale nemůžu mlčet a moc bych si přála, aby něco řekli i ostatní, co s tím souhlasí. Možná to bude spřeházený článek bez ucelené myšlenky, jak mám ostatně ve zvyku, i když tohle téma si zaslouží víc, ale pokud se mi nepovede dát mu jednotnou myšlenku, omluvte mě prosím.

Když jsem začínala na blog.cz, něco jako autorský klub ještě neexistovalo snad ai v ničích myšlenkách. Když jsem zakládala tento blog, možná už se začalo něco rýsovat a vznik jsem tak nějak prospala díky mým postpubertálním obdobím. Každopádně jsem ráda sledovala blogy v ak a brala jsem je jako opravdovou elitu, někoho, koho bych si mohla brát za příklad. Nesledovala jsem všechny, ale své oblíbence jsem tam měla vždycky. Jenže je jich čím dál míň...

K aféře s Lotty jsem si myslela svoje, ale mlčela. Občas jsem se rozčílila při debatě s přáteli, z očí do očí, nad dobrým kafem v útulné kavárně. Na blog jsem to netahala, nevím, asi jsem neměla pocit, že bych byla v pozici nějak brojit, přece jen jsem byla v klubu nováček. Jako nováček si připadám pořád, co se ale poslední dobou děje mi nenechá volnou chvilku nad blogem, protože to je všude a a týká se to všech. A teď už nejde o samotný blog, jde o spravedlnost, jde o čest, svým způsobem o demokracii.

Pro mě byl ak ztělesněním něčeho jedinečného. Blogy o módě, kosmetice, takové ty růžové nicneříkající blogy s autorkami, jejichž vrcholn sloh se zasekl někde v osmé třídě základní školy jsou protěžované všude. Mají desítky, některé i stovky odebíratelů na bloglovinu a jednoduše tam módní blogy patří ke špičce. Málo který z nich ale zveřejňuje outfity, co byly v kurzu předminulou sezonu, nebo které letí v malých českých městech. Jsou to blogerky, které mají šmrnc, o módu se nejen zajímají, ale žíjí jí a umí nosit to, na co mají. V českých vodách aby takovou čert pohledal. Jasně, jsou takové. Ale ty už mají většinou vlastní doménu a nějaký ak jim nic neříká. V ak ale vždycky byli blogeři, kteří měli co říct, měli co ukázat. Byli tam inteligentní a talentovaní lidé, ve kterých se většinou tyhle dvě vlastnosti kombinovaly. Byli tam lidi s myšlenkou, lidi s osobností světu reálnému ukrytou. Lidi, kteří nepůsobili na první pohled jako hvězdy internetu, žádná můra Myslivcvá. Byla to skupina lidí, kteří si byli něčím podobní, přestože byli každý úplně jiný. Nezáleželo na tom, jak moc fotogeničtí jsou, nebo jak často nakupují. Záleželo na tom, co dokážou vytvořit.

Na jednu stranu mi to přpadá, že se Standa snaží zaplnit prázdné místo po Gabrielle, která s grácií zastávala post módní blogerky klubu. To by e ještě dalo pochopit. Pokud je ale tohle ten důvod, proč se po utišení v blogové sféře tahle slečna znovu nenápadně objevila na úvodní stránce v části vymezené pro ak, bez jediného slova, tak to Standa docela nevychytal. Buď by si měl poradit od někoho povolanějšího v tomto typu blogů, kdo za to opravdu stjí a zaslouží si místo v ak, nebo by takové lidi vůbec přijímat neměl. Teď to není mířeno proti Lotty, určitě je to milá holka a tak, ale buďme upřímní, místo v ak fakt není pro ni. Nezajímám se o tyhle blogy, protože mi nemají co dát, takže nevím, kdo by byl lepší adept na Gabriellino místo, věřím ale,že takové blogerky existují a že by se teda měly přihlásit, at tu nemáme takovou nouzi.

"Velcí" blogeři odcházejí. Vím, že nic netrvá věčně, jenže ti noví nestíhají dobíhat kvality těch profláklejších takovou rychlostí, jako hvězdy odcházejí. Začalo to Gabriellou, která sice nebyla v mém hledáčku, ale to, co psala, psala dobře a pak i fotky stály za povšimnutí. Po čase jsem se s jejím odchodem smířila, navíc, pokud si pamatuju dobře, na jejím odchodu nemělo hlavní podíl nefér jednání v ak.

Jenže... dneska jsem se dozvěděla, že mé dva největší vzory autorské bažiny odcházejí. Metteorwa, na jejíž práci se obdivně chodím dívat, i m., ta, jejíž dlouhé články jsou jediné články tohoto rozsahu, které mě dokážou bavit od začátku až do konce tak, že na konci nemám co dodat.

Tak se ptám. Co z klubu bude, když ony odešly? Stando, vážně, stálo ti protlačení Lotty za takovou ztrátu? Věřím tomu, že nové blogeři jsou fajn, bohužel nemám dost času na čtení ani svých oblíbenců, ne tak zjišťování, kdo mi za čtení stojí a kdo ne. Ale můžou být dobří jak chtějí, přece jen bude nějakou dobu trvat, než se vyšplhají tak vysoko, jako jsou ti, co odcházejí.

Sama nemám odvahu odejít, navíc si nepřipadám jako dost velká ryba na to, aby to někoho zajímalo, ale to, co se teď děje mi jedno není a byla bych opravdu ráda, kdyby se k tomu někdo povolaný vyjádřil, vysvětlil, co je to za error a zkusil to nějak napravit.

Tak... šťastné a veselé, klube.

Pečená Alijaška.

4. července 2013 v 11:21 | Michelle
Baked Alaska. Zní to krásně. A taky to krásně vypadá. Když byly ty nesnesitelné vedra, měl taťka slavit narozeniny. Je na sladké, to víme všichni, co ho známe, i když slaninou taky nepohrdne. Před pár měsíci jsem narazila na návod na tenhle dort. Už jenom když jsem si přečetla ten název, bylo mi jasné, že se to taťkovi, jako bývalému závodníkovi a milovníkovi lyžování a zimy obecně, bude líbit. No neasi, vždyť Alijaška je ráj freeridu a ne jen toho. Navíc, název není jen tak pro srandu králíkům, dort se jmenuje alijaška, protože je ledový a pokrytý sněhem.

První pokus byl takový dost nejistý, jak jinak. Ale, vlastně klasika se nepeče, do formy nějaké dáte zmrzlinu, necháte ztuhnout a pak na to dáte nějaký kus korpusu, co vám zbyl, pak to necháte k sobě přimrznout a nakonec popatláte sněhem. Většině lidí se s tím nechce patlat, já si taky nejsem jistá, jestli to hecnu znova, možná za rok. A pokud se do toho pustíte, doporučuju menší formu ;)

Za pár hodin jedu plout do Čech, tak na mě kdyžtak myslete :)

A teď už foto, jak takový dort vypadal! :)

Být, či nebýt - blog v angličtině?

30. dubna 2013 v 17:28 | Michelle
Někteří už to asi ví, ale předpokládám, že většině mých čtenářů zůstává dosud skryt fakt, že mám ještě jeden blog. Ti, co mě znají, se nemají čemudivit, bibliotheca je můj internetový domov. Místo, kam ukládám svoje myšlenky, místo, které je svědkem mého života a vývoje už pěknou řádku let a je to blog, který se mnou roste. Teda aspoň doufám. Z hloupých pubertálních článků plných "pixelek" a holky, která se snažila "být někým" takovým, jak jí to tehdy přišlo super tento blog přežil roky, kdy jsem hledala sama sebe, zkoušela všemožné a někdy i dost nemožné zbytečnosti.

Snažila jsem se blogu shánět návštěvnost do té doby, až tady jednou bylo takových dvě až tři sta lidí za den, čímž jsem si vlastně uvědomila, že nestojím o hromady lidí, kteří projdou obrázky a zase odejdou, ale že si daleko víc vážím lidí, kteří sem chodí čas od času a zanechají tady stopu i v jiné podobě než je další číslo v řebříčku toplistu.

Za tu dobu jsem si uvědomila, že jsem chameleon a že se můj styl oblékání mění v závislosti na náladě a počasí, stejně jako můj charakter, ač povaha zůstává stejná. A tak je to i s tímto blogem. Je mým věrným odrazem, pomáhá mi uvědomovat a ujasňovat si spoustu věcí a kdo ho sleduje a vnímá víc než jen obrázky a samostatná slova, zná mě jako nikdo jiný.

Je tak moc osobní, že opravdu nemám potřebu ani zájem o jeho existenci informovat své široké okolí. Kdo na něj narazí, přečte si ho a rozhodne se, že se chce vrátit, budu jen a jen ráda. Ale představa, že by ho lidé četli jenom proto, že mě znají a chtějí "zůstat v obraze", se mi vůbec nelíbí. Takoví lidé se mnou mají mluvit a ne o mně číst. Protože právě ti lidé, kteří mě znají, si můžou mnohé články vztahovat na sebe, má psaná slova brát osobně a špatně je pochopit. To je jenom na škodu... kterou to už taky napáchalo. Naštěstí mám rozumné kamarádky, které pochopily, že buď tu nic nemájí brát na sebe, nebo to tu nemají vůbec číst.

Pak je tady ale místo, které je, dalo by se říct, skoro až opakem bibliothecy. Odkaz sem dát nemůžu, protože odkaz na tyto blogy vyhodocuje náš český jako spam, či tak něco. Pokud ale chcete, dostanete se na něj přes moje fb stránky, na které je odkaz v menu. Dokonce i na twitteru to mám, kdyby jste chtěli, tak mě můžete i follownout, tweetuju skoro pořád :D můj twitter najdete tady.

Je to blog, kde prezentuju svoje fotky, jsem tam sama za sebe a hrdě se jím chlubím i lidem, které nemusím, protože by museli opravdu hodně, ale hodně přemýšlet nad těma fotkama a nad jejich postupným vývojem, kdyby chtěli zjistit něco o mojí povaze a tak. Vlastně jsem ho zakládala s tím, že má sloužit k prezentaci mých fotek a přehlednému získání potřebných informací o focení.

Přes rok jsem tam moc fotek nedávala, ale teď chci to změnit. A tak mě napadla taková věc. České a slovenské blogery čtu tady. Ti všichni znají bibliothecu, znají tu Michelle, kterou málokdo druhý. Nechci tady psát jinak, než píšu, protože česky líp vyjádřím, co mám na srdci a vy to líp pochopíte. Na tom druhém blogu jsou ale lidi, kteří mě nezajímají jako vy. Nepotřebuju, aby věděli, co mám na srdci, ale aby věděli, co znamenají ty fotky nebo jak vznikly. Nechci jim ukázat sebe, ale svoji tvorbu. A tu chci ukázat i lidem, kteří "by mi mohli být užiteční" zní to hůř, než je to myšleno, ale nenapadá mě způsob, jak to vyjádřit líp. Chci fotit módu a módní portrét. A proto chci, aby měli snadný přístup k tomu všemu lidé, kteří se tomu věnují, které móda baví, kteří jsou v jejím světě nějak známí nebo dokonce důležití. Nemám na mysli magnáty a tak, na to se neopovažuju ani pomyslet, ale vy snad chápete, co mám na srdci ;)

Proto mě napadlo... co kdybych ten blog psala v angličtině? Nejsem žádný přeborník, ale pár papírů o úrovni už mám a portály o všem, co mě zajímá, už čtu takřka výhradně zahraniční, i sopoustu blogů čtu v angličtině. Protože ale vím, že je spousta lidí, co s angličtinou stále bojují, moje vize ve stylu Lindy z Call me cupcake, která svůj "oficiálnější" blog píše ve svém rodném jazyce a všechny články zároveň překládá i do aj. Pak má taky denní blog, jenom v rodném jazyce, ale to už není důležité.

Jaký na to máte názor vy? Mně to docela láká, angličtina otevírá dvěře do světa i světu. Kdybychom byli třeba francouzi, nebo tak, bylo by to zase jiné. Je fajn, že je Česko taková malá země, na druhou stranu to dokáže být řádně omezující, obzvlášť náš jedinečný jazyk. Jsem hrdá na to, že jsem Češka, i že jsem Evropanka. Ale kolik Čechů fungovalo v zahraničí? Jasně, ne všichni se vrátili a ne všichni se ke své národnosti hlásili, ale to už je jiná pohádka...


Po dlouhé době taky fotka mojí maličkosti :) Je z půlky dubna, pode mnou byla cca dvoumetrová vrstva sněhu. Teď už tam není žádný. (jo, na jižní moravě, prosím pěkně :D)

Říká se, že kdo neumí, učí.

10. února 2013 v 15:20 | Michelle
Nebyla jsem tady dlouho. Častokrát mě napadlo, o čem psát, než jsem se ale dostala domů, už jsem věděla jenom téma a obsah byl ten tam. Tentokrát je to ale trochu jiné, pamatuju si nejen o čem bych mohla psát, ale taky co o tom psát. Ovšem už na začátek chci upozornit, že je to čistě průběh mého uvažování na základě toho, co jsem poslední dobou viděla, četla a procházela a že bych byla velmi nerada, kdyby si to kdokoliv vzal osobně, protože pokud budu mít na mysli nějaký příklad, pokusím se ho uvést. Pokud uveden nebude, znamená to, že se to nikoho konkrétního netýká.


Uvědomuji si, že náš mikroregion je neskutečně specifický, co se týče jak nářečí, tak pořekadel, atd., atd. Takže pookud se u vás neříká to, co je v nadpisu - vězte, je to myšleno nadneseně :)

Poslední dobou hodně procházím fotografy, publikace, nabídky workshopů a spoustu dalšího, týkajícího se fotky. Dokonce i mě se čím dál častěji lidé ptají, u koho jsem se učila, ze kterých knížek a na kterých workshopech. Jednak si sice nemyslím, že bych byla tak dobrá, aby se mě na to mohl někdo ptát, ale budiž. Druhá, a taky hlavní, věc však je, že nejen tady na blogu se usidluje přesvědčení, že vás knihy naučí, jak dělat dobré fotky.

A tak se dostáváme k jádru článku, k tomu, co jím vlastně chci sdělit. Kdo rozhoduje o tom, co je dobré? Kniha vám může poradit, jak nastavit foťák vhodně pro danou situaci. Může vám poradit, jak snímky komponovat tak, aby působily pro oko líp, a to vždycky. Tak jako je pravidlo třetin, kde víte, že jím nic nepokazíte, tak jako víte, že u portrétu nic nepokazíte nízkou lhoubkou ostrosti a že blesk je lepší používat jen v odraze a ne přímo.

Jenže takhle to nefunguje. Můžete se držet pravidel. A budete mít hezké fotky. Ale vždycky budete jen průměrní, kteří mají fotky výborné po technické stránce, ale většinou nemají žádnou další hodnotu. Protože knížku si přete každý, každý může použít odraznou desku, postavit si hezkou slečnu před objektiv, dát jí oči do zlatého řezu a nechat ji podívat se mírně přes rameno. Pak už mezi všemi těmito lidmi bude rozdíl v obličeji, barevném tónu a typu foťáku. Někteří si jako bonus najdou něco pro ně typického, jako třeba nějaký spešl barevný či světelný efekt. Ti budou na vrcholu průměru a budou si tím moc přivydělávat. Tak, aby je to uživilo, si tím vydělají ti, kteří mají všechno to nahoře plus nějakou špetku talentu. Ti ostatní zůstanou u focení jako koníčku.

A pak je tady poslední skupina. Těch, co mají víc než špetku talentu a co dělají fotky mnohem víc, než jen průměrné. Člověk by byl řekl, že za dob dostupných technologií a naprostém dostatku informací o technice bude těch, co opravdu umí, daleko víc. Možná ale právě ta dostupnost informací zabraňuje mnohým stát se vyjímečnými. Mnozí říkají, že pravidla svazují a daný směr svírá vlastní kreativitu. Ne nadarmo ti nejlepší nešli za někým, kdo by jim řekl, co dobré je a co ne. Pokud nedokážeme být sami sobě soudcem, naše tvorba nikdy nebude vycházet z nás samých, ale budou to pořád jen kopie daného směru.

Když se ohlédnu do historie... Z každého směru je jenom jeden legendou a hvězdou. Ostatní jsou jen studenti. A přiznejme si, kolik z nás je tak dobrých, že by dokázali něco, co je, posunout o úroveň dál? Zvlášť, když to něco je na takové úrovni, na jakou se digitální fotografie dostala.

John je zpátky!

21. ledna 2013 v 0:32 | Michelle
Původně jsem si myslela, že další článek bude do rubriky fototvorby, ale chyba lávky. Předpokládám, že pro spoustu z vás bude tento článek naprosto bezpředmětný, a že se vám možná budu zdát povrchní, ale věřte mi - tak jak hromada blogerek prožívá kosmetiku, tak nějak já prožívám svět módy. A tak jako už jsem psala, pro mě je haute couture umění stejně tak jako třeba malířství nebo fotografie (samožřejmě, ne každý autor.) A tohle to umění ovlivňuje všechny bez rozdílu, ať se vám to líbí nebo ne a ať už si to jste schopní připustit nebo ne.

Konec s proslovem. Co jsem chtěla napsat - dozvěděla jsem se (na elle), že je zpátky John Galliano. Krom toho, že je to jeden z mála návrhářů, o kterém slyšeli snad všichni, protože se dostal do televizních novin, tak je to taky geniální umělec. Před dvěma lety měl nějaké hloupé poznámky na účet židů, což mělo za následek jeho vyhazov z domu Dior. Obrovská škoda, protože pořád mají super modely, ale Gallianovy měly prostě něco víc.

Teď je ale o kus dál, několikrát, osobně i veřejně se omluvil za své výroky, byl na léčení (alkoholismus, myslím, že u lidí jeho výtvarného talentu to není až tak neobvyklé) a po dvou letech dostal druhou šanci. Ne u Diora, vzal so ho k ruce sám Oscar de la Renta, jehož tvorba se nese v obdobně propracovaném a především ženském duchu jako například právě Dior, Valentino nebo romantický Elie Saab (dojalo mě, když v posledním díle GG to někdo přeložil jako Elie Saabová. Mohli si to aspoň ověřit.).
Je to jedno zmála jmen, které nezanikly pod slávou módního domu, pro který pracují nebo pracovali. A to už podle mě něco znamená.

A teď něco z jeho výtvorů. Chápu, že to asi většina z vás nechápe, takové "šílenosti", ale já se na to dívám z pohledu někoho, kdo snil o tom stát se módní návrhářkou už od asi 5ti let a taky z pohledu fotografa, pro kterého je něco takového jako ráj na zemi. Teda, pokud se to zrovna hodí do nápadu.

Rok 2012 ve fotkách.

30. prosince 2012 v 14:33 | Michelle
Už jenom zítra a je to za námi. Celý další rok je pryč jako pára nad hrncem ze včera a já si to ani nestihla pořádně užít.
Jaký byl ten váš?

Čím jsme starší, tím máme míň času se zastavit a zamyslet se. Když se nám to pak povedem, jsou z toho akorát trapné deprese.

19. prosince 2012 v 22:30 | Michelle
Sedím si tak u televize a nic tam nejde. Mám za sebou katastrofální den, kdy se nedařilo nic a jediné, co mi trochu zlepšilo (kromě té boží písničky z reklamy na Microsoft), bylo to, že po všech těch srandách mi K. poslala sms, jak se jí fotky líbí. Je úžasné, když někomu uděláte takovou radost, že mu stojíte za co, aby vám napsal hned co se na fotky podívá. To je něco, co asi nikdy neomrzí.

Jinak... tiskla jsem etikety na cd. Zničila jsem pět drahých papírů, protože to nebylo schopné fungovat správně. Tak jsem musela do města, oběhla jsem milion obchodů (rozuměj čtyři) abych je teda sehnala, ale sehnala jsem tak děsně kvalitní papír, že tiskárna nebyla schopná na to cokoliv vytisknout kvalitně. Byla jsem z toho dost zoufalá, ale už jsem se s tím smířila. Teď už s tím stejně nic neudělám, tak co...

Pak jsem taky pekla les macarons. (muhahahá, radši se tomu českému zkomolenému názvu budu vyhýbat, stejně se chci stěhovat :D) Čokoládové. Recept jsem si přeložila z frániny. Jasně že ne ideálně, protože se taky dost nepovedly. Jakože... jedlé to je, to jo... a krém mě nadchnul. Ale prostě... nevypadá to tak, jak by to vypadat mělo. Ale to se vypiluje. Musí.

Vlastně se vůbec nevěnuju tomu, co jsem psala v názvu... a to vlastně bylo taky díky tomu, co se dneska dělo. Jsem úplně grogy. Čím jsem starší... tím mám víc roků. Jasně. Prostě. Taky jste si toho všimli? Nebo to je jenom můj specifický symptom? Že máme pořád víc a víc práce a pořád co dělat a přemýšlíme nad těma věcma, co máme nebo bychom měli dělat a už nemáme čas se soustředit na to, na co jsme chtěli a jít za sny, které jsme měli a na které jsme zapomněli právě kvůli momentálním povinnostem. A tak se z nadějných kluků stávají pojišťováci... a tak. Ale taky je fakt, že někdo tady ty nudné práce dělat musí. Doufám, že to já nebudu.

Taky byste se potřebovali konečně vyspat?

Ruská kultura, ta tradiční, je prostě kouzelně pohádková.

17. srpna 2012 v 10:42 | Michelle
V jeden dávný čtvrtek jsem měla to štěstí a čest zúčastnit se zlínského koncertu tohoto neskutečného souboru ruské armády. Kalinku, kterou jsem dala hned do úvodu zpívali jako přídavek. Lidé se snažili vytleskat i ten druhý, což už se nepovedlo. Teď ale hezky od začátku...
S udivením jsem zjistila, že mnozí mí známí, ač hudebně zběhlí, tento soubor neznají. Zůstala jsem s údivem naprosto bezeslov, pak jsem si ale uvědomila, že na to vlastně asi nic není. Vlastně se to dá asi srovnat s tím, že Mahlerovu devátou taky málokdo zná.
Tady byl ovšem ten rozdíl, že starší lidé, vyrůstající za ruské okupace je znají. Museli je znát, byla to povinnost. Až už to přestala být povinnost, nejspíš se to spousta z nich snažila vytlačit z povědomí. Přes to všechno byl zimní stadion nacpaný k prasknutí, nebylo kde zaparkovat, skoro ani kam si stoupnout. Naštěstí naše vánoční lístky byly přímo do prostřed ledové plochy.
Abych jenom nepěla chválu, přidám taky trochu kritiky. Ovšem ne na ruské fešáky, bohužel to bude kritika na některé Čechy, v některých ohledech opravdu burany. Koncert začínal v 7 hodin, večer samozřejmě. 98% lidí přišlo včas, následně koncert začal. Když je pánové v obleku uváděli, začali se rojit opozdilci. Už to bylo mírně nevhodné. Co bylo ale naprosto nemyslitelné, že až už začali hrát, zpívat a tancovat, někteří lidé měli tu drzost, že si hledali místo. Nenepadlo je ani počkat, až jedna písnička skončí a jít si to místo najít než začne další, což by sice bylo pořád o sto procent trapnější než přijít včas, ale pořád by to nebylo tak ponižující a pro vystupující tak urážející, jak tohle.
Na závěr. Obrovský zážitek, bylo až neskutečné, jakou sílu může mít lidský hlas. Když šli na maximum, úplně bylo cítit, jak se vzduch kolem chvěje. Kdo někdy něco takového zažil, musí navždy milovat ten pocit, který mu dokáže dát jen orchestr nebo tak obrovský sbor.

I'm sick of people without sence of fashion, aneb z rozčílení ve výsměch

13. března 2012 v 14:57 | Michelle
Po dlouhé době jsem je zase potkala. Ty kachny bez špetky originality a smyslu pro módu. Nechápu, jak se to tady mohlo tak dlouho udržet. Vždyť komunismus je dávno za nama, dokazování si, že na to mám peníze jen tím, že si všichni koupí tu samou tašku Adidas jen proto, že je tam zlatý lem a je drahá, už by mohlo být pasé.
Sem tam už se objevují lidi líp oblečení, ale pořád je to ještě podle nějakého vzorečku, pořád ještě nemají odvahu experimentovat a už vůbec ne si najít vlastní styl a nekopírovat. Lidí, kteří se oblékají podle své osobnosti a ne podle jiných je jako šafránu a já si jich za to vážím.
Ale co ty chudinky, co jsou všechny stejně zmalované, všechny stejně obarvené, všechny ideálně s patkou přes oko a všechny ve stejných kýčovitých hadrech ze stejného obchodu, protože by to mělo být kůl, když to má i ta druhá a navíc to neni nejlevnější, tak to snad musí být strašně in, ne?
No, nějak ve mě vzbudily touhu jít nakupovat.
Příští týden to jistí.

A netvrďte mi, že to tak není.

8. března 2012 v 18:26 | Michelle
Včera jsem byla na hokeji a právě to byl impuls k tomu, abych trochu zapřemýšlela a dokonce napsala článek na jiné téma, než jsou mé zážitky a plány a vůbec já.
No tak, komu by se nelíbili umělci? Jsou tak tajemní, mají fantazii, žijí svou tvořivostí! Tajemnost je přece sexy.
Když pak ale dojde na lámání chleba, projeví se jejich uchvacující bohémská stránka jako ta stinná. Nezávistlost je super, ale jaké to asi je žít s někým, kdo potřebuje být skoro pořád sám, kdo potřebuje klid na práci a pro koho je práce, jako prostředek seberealizace, to takřka nejdůležitější v životě?
Každý může být sobec, ať už se věnuje čemukoliv. Ale při typu myšlení, které mají umělci, je velmi málo pravděpodobné, že si ten člověk uvědomí, kde je hranice a kdy už by se měl začít starat i o ostatní.
Druhým protipólem, odlišným snad ve všech životních aspektech i povahových rysech, jsou sportovci. Mám pocit, jako by si svou dávku nejen adrenalinu, ale především sobeckosti vybírali tehdy, když se dobrovolně vystavují úrazům, které můžou být třeba i osudové. Nejspíš právě proto, že ví, co se může stát, si o to víc všímají lidí, na kterých jim záleží. Bývají daleko pohotovější, když se něco stane a nedělá jim žádné potíže si poradit, když potřebujete s něčím pomoct nebo před něčím chránit.
Nejspíš je to tak proto, že se jim do těla uvolňuje víc testosteronu nebo co, ale ať to má důvod jaký chce, cítím se vedle nich bezpečně a nepřipadám si tak zbytečná, jako vedle umělců. A když nad tím zapřemýšlím, pro život i rodinu jsou jednoznačně stoprocentně lepší volba. Alespoň pro mě.

Článek nemá v plánu někomu tvrdit, že je to obecná pravda platná pro všechny, ani že všichni jsou takoví. Každý je jiný a každý potřebuje něco zvláštního a nespokojí se s tím, s čím ostatní. Je to pouze mé přemítání o mých zkušenostech a o tom, jak to vidím já.

Tak trochu děvka, tak trochu nadužívané slovíčko.

18. listopadu 2011 v 23:05 | Michelle
Pamatuju si, že můj první článek na téma týdne byl o homosexuálech. Tehdy to pro mě bylo dost aktuální téma, ne že bych zjistila něco o sobě, ale náš teď už vcelku dávný kamarád nám o sobě řekl tuhle pravdu. Tehdy to nebylo příjemné, protože se nám líbil. A hezký je pořád.

I teď k tématu mám co říct. Opět na základě osobní zkušenosti. Ale vážně. Ne, nejsem si vědoma toho, že bych byla bisexuál. Děti, uvědomujete si, kolik lidí to o sobě tvrdí? Příjde mi to skoro jako image. Ale prostě. Když jsem loni ukončila dloooouhatánský vztah (minimálně na mé poměry to byl přemrštěný extrém), byli jsme v čajovně. Přišla jedna známá, kluci odešli... a my se s holkama začaly bavit o klucích. Jak jinak. Samozřejmě jsme probraly i můj rozchod, načež jsem prohlásila, žebychom měly jít pořádně zapařit a někoho sbalit. Tady ta skvělá holka mi na to řekla, že to je super nápad, ale že bych měla zkusit prozměnu holku místo kluka. A doslova dodala že ji. Ne, nestaly se z nás kamarádky a ani jsem s ní nespala. Ale tady ta myšlenka mi hodně zvedla ego a po rozchodu mi fakt pomohla.

Čím dýl nad tím uvažuju a čím dýl jsem nezadaná, tím víc mě láká myšlenka, jaké to je se s holkou aspoň vykousnout. A i když to zkusím, bude ze mě bisexuál? Nemyslím. I když s tou nějakou holkou zkusím třeba chvilku chodit. Bude ze mě bisexuál? Ne. Stejně jako ze mě nebude lesba. Osobně si myslím, že je normální, že se holkám líbí holky. Holky se jim líbí, ale sex chtějí nakonec stejně raděj s chlapem. Aspoň většina. Pokud nejsou opravdové bisexuálky nebo zrovna lesby.

Taky je fakt, teda aspoň někde v hlubinách mého mozku, že u kluků je to jednodušší. Nemyslím, že spoustu kluků láká úlet s jiným klukem, narozdíl od spousty holek. Já tvrdím, že je to proto, že si všichni plně uvědomujeme, že ženské tělo je jednoznačně a ve všech směrech hezčí než to mužské. No ještě řekněte, že ne. Když se svleče žena, je to sexy. Když se svleče muž, byť sebehezčí, svým způsobem je to vlastně směšné. Minimálně když se nad tím trochu zamyslíte.

Je tu někdo, kdo protestuje?

Jak jsem byla přinucena vyrůst, aneb ne každá holka je stejná jako ostatní.

9. září 2011 v 0:03 | Michelle
Být jedinou holkou v jednom rodu je stejně nelehké, jako být jediným klukem v rodu druhém. Bráškovou výhodou ovšem bylo to, že s klanem plným dcer jsme se vídali maximálně na pohřbech. A mojí nevýhodou bylo to, že jsem byla znatelně mladší než všichni kolem. Rodiče se samozřejmě snaží s oběma dětma zacházet stejně. Ve způsobu domluvy se rozdíly nedělaly, s vyjímkou jediného - já jsem byla ta o moc let mladší, takže jsem z toho nemohla mít rozum a když jsem řekla něco hloupého, svedlo se to na to, že jsem ještě malá. A když hlídal velký brácha, většinou se to svedlo na něj. Nemyslete si ale, že si to nechával líbit jen tak pro nic za nic! Tak jako já jsem zneužívala toho, že mi díky němu vše projde, on využíval toho, že jsem tatínkův miláček a že ukecám takřka vše, co chci. A proto mu stačilo mě přesvědčit, že to chci i já. A to pro něj nemohlo být nijak těžké, byla jsem totiž malý zákeřný bídák, který je pro každou špatnost.
Tatínek svou holčičku samozřejmě tahal s sebou a s velkým synem kam to šlo. Snad si dovedete živě představit, že to byla zase převážně chlapská společnost. Tatínek se synem a strýčkové, které s sebou na sportovní aktivity syny brali, ale dcery ne, protože maminky nebyly nadšené z představy, že jejich holčičky budou řádit někde na kopci s klukama. To jenom naší mamince to nevadilo, protože ta strávila dětství místo na lyžích na hokeji. Místo naražených kostrčí a natažených koleních šlach roztrhané obočí od puku. No tak vyberte si. Buď mě nechá svému muži na lyže nebo svému otci na hokeji. Vyšlo to nastejno. Tak to střídali. Ovšem ani s babičkou a dědečkem to nebylo zrovna snadné. Babička vařila, uklízela... a takové ty věci. A o nás se staral děda. O nás - mě, bráchu a našeho jediného nejbližšíhou cousin - bratránka stejně starého jako bratr. No považte, kolik holek by se v takovém prostředí vyvíjelo jako normální, kterákoliv jiná, holčička? Já ne.
Ovšem. To, že je brácha o tolik starší mělo taky za následek to, že mě "často" dostával na starost. A přece se nebude omezovat kvůli tomu, že má hlídat ségru, ne? Tak mě jednoduše vzal s sebou ven za jeho kamarádama. Jedno období jsem měla... dalo by se říct dost sadistické.Byla jsem taková... asi agresivní. Ale, světe div se, na bráchovy kamarády možná jo, ale na bráchu ne. Nevím, jestli mu to prostě jen nevadilo, nebo jestli se uměl bránit nebo jestli jsem prostě měla tendenci reagovat přehnaně na škádlení, kterého se bráška vyvaroval. Se spoustou jeho kamarádů se vídám dodnes a (!) dnes už se se mnou baví normálně, neškádlí mě a já je nebiju. Na bráchu jsem se tím ale dost upla. Měla jsem v něm vzor. Když dospíval, pořád se hlídal, jaký příklad dává ségře. Jenže tím, že dospěl, se mnou začal zacházet dospěleji. Jasně, dítě je dítě, ale děti jsou hodně vnímavé a já jsem prostě pochopila, že už není dítě a že už se se mnou tak nebude ani bavit, ani hrát. Chvilku mi to trvalo, našla jsem si víc kamarádek - holek. Jenže po čase mi prostě bráška chyběl. Nějak asi podvědomě jsem se mu začala přizpůsobovat, prostě myšlenkově jsem tak nějak "vyspěla" o něco dřív, protože jsem chtěla zpátky svého brášku a protože jsem věděla, že se mu ségra v tom blbém období bude hodit.
A taky že jo =o)

Mezi námi děvčaty...

26. července 2010 v 13:06 | Michelle
Zvláštní téma. Téma, které mi je tak blízké a přitom se o něm skoro nebavíme... Ne, já nejsem ne holky, to se nelekejte, že bych vám tak dlouho něco tajila. Ale kolem sebe pár takových lidí mám. Nevím, čím to je, ale mám kolem sebe docela dost gayů a přitom o lesbičce vím jen o jedné. A to navíc není odtud, ale z Belgie. Po pravdě mi to příjde trochu zvláštní. Na druhou stranu vím, že holky jsou ke kouskům s jinýma holkama trochu víc nakloněné. Proto možná nemají potřebu si to tolik přiznávat. Nebo si toho spíš ani tolik nevšimneme?
Ve škole se mi líbil jeden kluk. Naštěstí se mi jen líbil. Po čase jsme totiž zjistily, že chodí s jedním dalším fešákem, co chodí jen o rok níž. Taky z naší školy. V té samé třídě byl ještě jeden fešák. Neměla jsem potřebu ho sbalit, ale začala jsem se s ním bavit. Je fajn, máme ho rádi. Dokonce i můj přítel si s ním rozumí, což je fajn, protože to je jediný člověk z mých gympláckých přátel, se kterým si rozumí. Těší mě to. A tady ten milý hoch po čase zjistil, že je prostě na kluky. Dokonce to řekl rodičům, to bylo už v době, kdy jsem se s ním bavila (teda, bavím se s ním pořád). Prý to jeho rodiče vzali v pohod, což mě překvapilo, ale mile. Mám radost i za něj. Když jsem věděla, že jim to chce říct, docela jsem si dokázala představit, že je to asi dost těžké. Dokonce si vypočítal, kolik by mělo být na naší škole homosexuálů:)
Ale... řešíme problémy homosexuálů, jako třeba adopci. Ale nikdy jsem se nepozastavovala nad tím, jaký mám vůbec postoj k homosexualitě samotné. Nevím, možná dobrý, když nad tím ani nepřemýšlím? Dřív, než jsem je poznala, nedokázala jsem si to představit. Teď, když je znám, mi to ani nepříjde. Je to dobře? Je.
Sposta lidí to odsuzuje. Ale... přemýšlejte nad tím trochu jinak. Není to žádná psychycká deformace, je to prostě vrozené. Není to ani nakaživé, ani dědičné. Jen prostě vrozené. Ti lidi za to nemůžou, tak proč se jich bát, nemusí se nám hnusit. Jsou naprosto normální, prostě jen se narodili ve špatném těle. Ale to není jejich chyba.
A Vám věřícím křesťanům: Kdyby to tak Bůh nechtěl, takoví lidé by nebyli. Ne snad? Přece je dokonalý a neomylný. Takže chyby nedělá. Takže to tak asi chtěl, asi to k něčemu je, ne? Možná aby se lidé naučili toleranci k něčemu jinému...
 
 

Reklama