fototvorba Mischy

Šeříková

11. září 2017 v 17:25 | Michelle
Po nějaké době, abych taky nebyla superneaktivní, bych vám ráda ukázala nějakou tvorbu. Někteří ji sledujete na facebooku, to znamená, že už znáte skoro všechny fotky, co jsou hotové a veřejné. Někteří ale třeba neví a neznají a tak a proto (a taky abych sem měla co dát, protože srdceryvné výlevy nálad a splínů teď ventiluju hrou na klavír, ne smutněním na blogu) ji sem dávám.

Modelku jsem našla "po haluzi" díky druhému focení se Z-ART. Pak nastoupila na stejnou školu jako jsem já, já jí začala pomáhat s klavírem, přišlo jaro, rozkvetl šeřík, ona měla zrovna přijet k nám a už to bylo. Je to kočka, je strašně hodná a Michelle ji má ráda. Je super, když za vámi modelka pravidelně jezdí, nevadí jí pak, když občas vymyslíte nějakou hurá akci.

Hodně taky poslední dobou s milým fotíme na Blueberry Lace, ale o tom asi jindy, pokud chcete vidět i nějaké fotky mé maličkosti, ráda vám je ukážu, ale až příště. Teď bych nerada ubírala pozornost skvělé G.

Hele, lidi, jak vy se vlastně máte? Já ani nevím, kdo sem ještě chodí. Ale snad tady nebude úplné mrtvo, i když pro většinu osazenstva blog.cz už budu nejspíš slušná vykopávka, zachovalá rekvizita, říkejme tomu jak chceme, jen ne nahlas. Deset let je deset let, to nezměníte. Bylo mi patnáct, když jsem tady to místo plné virtuálních šuplíčků zakládala. Za tu dobu jsem opustila plány na studium žurnalistiky, genetiky, práv i medicíny. Zjistila jsem totiž, že focení mě baví víc. A taky už mi víc jde.

Tak se mějte zatím krásně, skládejte básně... a já se zkusím objevit tady dřív, než zase za čtvrt roku.

Pa.

Nejnovější fotosérie, Karkulka

28. února 2017 v 22:07 | Michelle
Zdravím!

Poslední dobou fakt není kdy ani koho fotit. Ani psát. Leden i únor byly šílené, super i na nic, prostě všeho kromě času bylo málo. Zkoušky jsem nějakým zázrakem zvládla, do práce chodila málo, no bída, co vám budu povídat. Pak před horama přišla nemoc, kterou jsem léčila místo všech možných i nemožných aktivit, abych byla na hory fit. Po horách přišla zubařka a od ní odešla bolest, se kterou se peru dodnes. A tak teď, když to trochu povoluje, sedím u fotorestů, které ze zimní sezony mám. Čím víc fotím, tím víc času mi zaberou úpravy v počítači. No není to ironie?

Tak jak tak, ráda bych vám ukázala sérii s vítězkou vánoční soutěže, co jsem měla na stránce na fb. Bylo to fajn focení, hodně rychlé, protože byla zima a mně se chtělo spát, ale za to vydařené. Snad se budou fotky líbit i vám :)




Co se vám na nich líbí, co naopak ani ne? A schválně, která by se vám líbila nejvíc? :)

Letošní předvánoční focení

20. prosince 2016 v 17:42 | Michelle
Dlouho jsem tady nebyla, vím. Vyčerpává mě škola a práce. Zní to jako klišé, co? No, bohužel. Předvánoční pohodu mi kazí několik faktů, o jeden se s vámi podělit můžu - v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc, mi shořel počítač. Jo, na fotky používám klasický stolní, s velkým monitorem a tak. Je to lepší, je rychlejší, na velkém monitoru se líp pracuje a je super, že stůl je vyhrazený pro něj a pro práci, takže mě neláká spousta dalších věcí.

Nejvíc to právě pocítily tady ty slečny, protože kvůli počítači, který byl pryč skoro tři týdny, jsem protáhla dodání na skoro dvojnásobek. Do toho deadliny, úkoly, zápočty, občas i povinné předtermíny... prostě docela mazec. Plus ještě samozřejmě chcete i trochu odpočívat, chcete trávit čas s rodinou, s milým, sem tam snad i s kamarády. No, ne vždycky to jde. A co čert nechtěl, po tady těch nervech se k tomu přidala nemoc V nejmíň vhodnou dobu.

No, trable jsou z velké většiny pryč a já fotky ukážu vám, tady, na blogu, protože na facebook je budu moct dát až po Vánocích.

Boudoir jsem nefotila poprvé a myslím, že je to s každým focením o kus lepší. Co myslíte?

Okouzlující G. podruhé

14. srpna 2016 v 20:56 | Michelle
Pár týdnů uteklo, já se vrátila z dovolené a zrovna (po pár dnech oklepávání se z rozlámaných zad) se pustila do práce na fotkách. Některé mi daly zabrat, přece jen u takových typů focení už jsem přešla od nudného upravování všech fotek série stejným způsobem ke hledání toho nejlepšího postprocesu pro každou fotku zvlášť. Sice nejsou vždycky všechny v jednom duchu, ale to snad nebude nikomu vadit. Hlavní je fotka samotná, no ne? A přiznávám, sem tam jsem taky trochu experimentovala.

Dnes jsem se rozhodla, že než vám budu ukazovat fotky z Norska, ukážu vám ještě pár z těch, na kterých jsem pracovala nejvíc. A taky aby to tady nezelo prázdnotou, než se k těm norským pořádně dostanu.

Řekněte, jak se vám fotky líbí? A jak si užíváte prázdniny? Už jste někde byli, nebo vás teprve dovolená čeká? Nebo si užíváte klidu a pohody domova? Jestli to poslední, skoro vám to závidím. Já se k takovému odpočinku ještě vůbec nedostala a můžu říct, že už mi to i chybí. Těším se na něj hodně, jen nevím, kdy se k němu dostanu. Na druhou stranu si užívám společnosti milého, který mi teď na nějakou dobu odjede pryč od civilizace, což znamená, že budu mít čas na další fotky i na blogy, kterým se nevěnuju tak naplno, když se můžu věnovat našemu společnému času. Určitě to všichni znáte, opravdový život je prostě důležitější... :)

Pro Z-ART z druhé strany.

15. července 2016 v 15:29 | Michelle
Tohle není tak klasicky moje fototvorba, jak jste zvyklí. Ale svým způsobem pořád jo. Foťák měl v ruce můj milý, já mu jednoduše radila a pak to upravila. Byl to jeho první pokus s foťákem a musím říct, že jsem na něj fakt hrdá. Možná má něco jako talent, oko nebo tak něco. Těším se, až spolu nafotíme něco dalšího.

Rozhodla jsem se tenhle článek spojit trochu s deníčkem, protože o milém jsem vám toho zatím moc neřekla. Neplánuju to nějak extra měnit, ale trošku něco už by si zasloužil.

Poslední dobou jsem si tak nějak začala uvědomovat, jak moc čas letí. Ono už to za chvilku bude rok, co jsme spolu. Vrátíme se z dovolené, pak jeden měsíc a bum, je to rok! Prostě... je to vůbec možné? Musím moc moc přemýšlet, co mu dám k výročí. A pak má za chvilku narozeniny. A pak jsou hned Vánoce. Ty první jsme zase tolik neprožívali, skoro jsme se neznali, ale teď? Žádná další výmluva anymore. A celkově, tolik starostí! Než bude tohle všechno, tak musíme vůbec odjet na dovolenou (moc si tam dovolovat nebudeme, akorát budeme mimo civilizaci, pryč od všech prací, povinností... a tak.

Dneska mám jinak náladu pod psa. Oba toho máme moc a nic nestíháme. Je mi z toho až zle a fakt se bojím, abychom to všechno zvládli. Nachystat se, všechno před cestou vyřídit... a tak. Je tolik věcí, co nemáme vyřešených a nemůžeme to udělat, protože není kdy se sejít.

A vůbec. Všechno teď vypadá tak nějak složitě.

Jsem nervózní.

A tak trochu mi teď chybí opora.

Možná se za chvilku zhroutím.

Předešlé fotky pro Z-ART: Něco málo z focení pro Z-ART

DSC_8681 web

Něco málo z focení pro Z-ART

13. května 2016 v 16:31 | Michelle
Dlouho, moc dlouho tady nebyly fotky. A po snad ještě delším plánování a domlouvání se to povedlo a my se Z-ART konečně našly termín.

Je pravda, že naplánovat si tolik práce na konec semestru a začátek zkouškového asi nebyl nejlepší nápad, na druhou stranu by to mohla být dobrá motivace ke zkouškám - zvládnout je co nejrychleji, ať se můžu vrhnout na práci. Na druhou stranu je tady riziko, že budu radši dělat fotky, než se učit.

Whatever.

Zuzka měla takové přání, že by se jí ke šperkům hodila zajímavá brunetka. A tak... jsem při procházení instagramu narazila na G. Je krásná, milá a upovídaná, letošní maturantka. Byla s ní radost fotit. Byly jsme na to samy dvě, ostatně jako poslední dobou vždycky. Je lepší atmosféra, na druhou stranu... někdy by se mi druhé ruce dost hodily. Naštěstí... milý je skvělý a když může, je ochotný mi pomoct. A jsem si jistá, že toho využiju hned, co budu mít nějaký velkolepější nápad, kde to bude potřeba. Teda, těch nápadů mám dost, akorát na ně zatím nemám ani čas, ani počasí... :)

Ok. Dost okecávání. Teď už fotky. Kdyby vás něco zajímalo, zeptejte se.

Madame FireFairy podruhé.

8. září 2015 v 17:03 | Michelle
Období nálad na fotky se u mě střídají jako aprílové počasí. Kdo mě znáte, jste si toho už všimli. Protože jsem to prostě já. Jednou tak, podruhé jinak. Lidi se se mnou nenudí. Kamarádi si toho už všimli... :) Asi true artist nebo co.

Teď se chytám na takové to lepší období. Sice ještě dnes dopoledne jsem měla krizovku, ale to se čas od času stane. Naštěstí tady ty zlé chvilky odejdou stejně rychle jako se objeví. Taky tak z druše nenávidíte ty věci, které nemůžete nijak ovlivnit? Zakázala bych to. Co už. Vysvitlo sluníčko, hraje mi tady Glenn Miller a je mi fajn.

Ve středu jsem si dala krásných 50 km na kole. Ofiko trasa byla jen 40, ale kamarád chtěl jet potom ještě od nás domů taky na kole, tak jsem jela ještě s ním, aby trefil přes jedno město, které se prostě rovná bludišti. V pátek jsem k tomu přidala cca 13 na bruslích a bylo mi moc dobře. Včera zase.

Jinak... jsme v pátek byli venku. Měly jsme se s kamarádkou přidat k pár kamarádům na párty, mé milé ale nebylo hej, tak to odpískala a já se začala těšit na večer u filmu. Když ale volal zbytek, že jak to vypadá, tak z mého nepřijedu vylezlo vyzvedneme tě. A tak to prostě s něma je. Přivezli mě domů nad ránem... sousedka mě pak vzbudila v 8, takže jsem byla celý den faaaakt milá. Lidi na mě radši moc nemluvili... :)

Nevím, poslední dobou je všechno nějaké jiné. Plánuje se víkend na Slovensku, je kolem mě spousta lidí a poustevničení se mi nějak vyhába, i když mi rozhodně nevadí. Zítra začínáme v práci, o víkendu jsou slavnosti... je toho všeho až nad hlavu.

Dneska jsem četla článek o květinových čelenkách. Mezi lidi bych si to nevzala, beru to jen na focení, když je to nějak stylizované, může to být super. Ale ty fotky, co vám dneska ukážu jsou k tomu tématu krásně ironické... :)

Jak se vám líbí? Já mám nejradši tu poslední. Pracovala jsem na ní až jako na poslední, nedá se říct, že bych si dala nejvíc záležet, ale vychytala jsem už všechny nedostatky těch druhých. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Prostě je moje top z toho focení. A byla už když jsme byly s N venku. Prostě jak jsme ji cvakly... věděla jsem, že se mi bude líbit nejvíc. I když modelína má nejradši tu šnečí :)

Díl druhý, já ve sněhu, modelka s foťákem.

19. června 2015 v 16:25 | Michelle
Jak jsem slíbila, tak činím. Pokračování promrzlého focení s modelkou Š. Jak se tak známe už delší dobu, strávily jsme spolu nějaký čas a vymyslely nejednu "vylomeninu", staly se z nás kamarádky. A tak si moje milá nenechala vyluvit, že si na chvilku vyměníme role.

A já vám dneska ukážu, jak to dopadlo. S focením neměla žádnou zkušenost. Dvě třetiny fotek nebyly ostré, se zbytkem se ne vždycky dalo pracovat... :D ořez je ale mocná zbraň, takže jsemněco vybrala a ve výsledku jich asi bude ještě víc, ale to až se k tomu dostanu. Mám teď moc zakázek, na které jsem neměla kvůli škole čas.

Byla zima, to jsem psala v první části. Tuhle část už jsme nefotily tak blízko sjezdovky, takže jsme měly víc klidu a soukromí, i když kolem lidi chodili.

To co mám nafoceno, musím zpracovat a chci vám ukázat. Další fotky, co budou vznikat, asi totiž nebudou tak úplně jako doposud. Nejspíš budou jednodušší a víc o módě než o emoci. I tak ale doufám, že v nich dál bude to, co do nich dávám i teď, i když třeba nebudou tak pohádkové.

A teď už k fotkám samotným. Byla zima, byla to docela rychlovka. I tak si myslím, že se povedlo. :)

Vzpomínky na zimu.

7. června 2015 v 17:09 | Michelle
Vždycky mám jednu modelku, se kterou fotím víc, než s ostatními. Nevím, jestli se dají považovat za můzy, vždycky jsem si myslela, že tohle patří jenom umělcům a jejich modelkám. Nepřipadám si ani jako umělkyně, natožpak umělec. Díky Bohu jsem holka. Takže bych je za můzy nepovažovala. Ale něco v tom smyslu to asi bude.

První takovou modelkou byla (předpokládám, že ty naše začátky si málokdo pamatuje, ale je to ta krásná těhotná nevěsta, co tady nedávno byla) A(M/N). Druhou takovou byla druhá A(C). S tou se ze všech mých modelek vídám asi nejvíc. Je to sluníčko, jedna z mých nejlepších kamarádek a prostě partner in crime.

Pak přišla třetí A. S tou jsem fotila několikrát v jednom roce, v dalším pak taky, i když už ne tak často. Po A přišla Š., se kterou fotím už přes rok více méně nepravidelně pravidelně, mezi tím ještě byla D, kterou si určitě pamatujete z fotek se šperky od Lillian.

Tentokrát se ale schladíme s Š. Na jaře to byl rok, kdy jsme se poprvé potkaly a já jsem za to moc ráda. Fotily jsme u vody, u králíkárny, ve vodě, ve sněhu a pak i mezi rozkvetlými stromy. Rozkvetlé fotky vám ještě neukážu, mám hotovou jen jednu a to je moc málo. Takže se vrátíme do kruté zimy, když mrzlo až praštilo a v horách bylo jako v pohádce. Š byla statečná, trpělivá a usměvavá, ať se dělo co se dělo.

Dost okecávání. Snad jen (což by vás mohlo zajímat), že všechno bylo foceno jen v přirozeném světle. Žádné světla, desky, blesky, nic. Jen my dvě, foťák a nějací ti čumilové. Sukně a bolerka patří Svatebnímu studiu Dany Svozílkové :)

Tahle je moje oblíbená. Která se bude ale nejvíc líbit vám, mě zajímá, takže pokud mi to napíšete, budu ráda :)


Jak jsme fotily v Alpách.

11. dubna 2015 v 16:04 | Michelle
Jak jsem slíbila, tak bude. Tentokrát přicházím s fotočlánkem. Na nějaké řazení podle data jednotlivých focení jsem se rozhodla vykašlat, protože s takovou byste se těch fotek nedočkali nikdy.

Fotky vznikly na horách. Tak jako loni jela Marťa. Moje zimní modelka. Můžu říct, že loni na Šeráku trpěla mnohem víc. Tentokrát sice bylo pod nulou, ale nefoukal tak nepříjemný vítr, nebyla mlha (naopak, svítilo nám sluníčko, i když se pak schovalo za stromy), byly jsme v lese nad chatou, takže i čaj nebyl daleko a cesta z místa focení byla sice hluboká, ale krátká. Nejlepší na tom bylo, že chvilku jste na místě, kde není žádný sníh, nebo tak centimetr... uděláte dva kroky a zapadnete tam skoro do pasu. Chodilo se tam fakt špatně, vlastně jsme spíš válely sudy, abychom se vůbec někam dostaly a abychom nepřišly o boty.

Tím, že nebyla taková zima, šlo focení snáz. Navíc už Marťa trochu věděla, i když to byl celý rok od našeho prvního focení, nezapomněla nic a naučila se zase trochu něco víc. Jsem trochu rozmlsaná a radši fotím s holkama, co už ví, co před foťákem dělat. Dám vám jednu radu. Pokud se někdy půjdete fotit, ať už to bude u kohokoliv, mrkněte na nějaké fotky, pózy, výrazy. A klidně si to i zkuste. A pokud pak ten fotograf bude aspoň trochu schopný, pomůže vám a poradí co dál.

Teď jsem někde na Slovensku, na svatbě. První letošní. Líbí se mi, že nemají obřad plus mínus v poledne, tak jako je zvykem u nás, ale později. Je to moc milý pár a snad všechno dopadne tak, jak si představuju.

Užívejte si sluníčka, já teď musím příští týden dohnat asi milion věcí, než se konečně budu moct zabrat do vašich článků, které mi už tak chybí. Jsem ráda, že některé z vás mám aspoň na instagramu nebo facebooku. Aspoň nejsem úplně ztracená a pořád mám trochu přehled, jak se máte. Tak vám přeju krásný jarní víkend se zimníma fotkama :)



Ta druhá je moje milejší. Hrála jsem se s ní docela dlouho a už když jsme ji cvakly bylo mi jasné, že bude z tohoto focení ta nejpovedenější. Leda že bych se ještě na nějakou vrhla a udělala z ní něco, na co nevypadá. :D

Tak pusu a šáteček.

Zapomenutá.

24. února 2015 v 18:52 | Michelle
Série vznikla v listopadu. Další focení, které mi trvalo dlouho. Nejen naplánovat, ale i vymyslet. Samotné focení potom docela frčelo.

Tak jako mi před rokem měl být inspirací Tim Burton, tentokrát jí nebyl. Přitom ho fotky připomínají víc než kdy dřív. Proto má jako pracovní název Mrtvá nevěsta. Můj název ale asi zůstává Zapomenutá a to by měl být název nejen celé série, ale především fotky, která bude vystavovaná. Na fb tenhle název nezmiňuju, přece jen nemusí vědět všechno. Nějaké překvápko by tam být mělo. Ale vy si to zasloužíte. Taky udělám maximum pro to, abyste byli první, co uvidí nějaké backstage z plánované výstavy.

Lenka byla statečná. Byla jí zima. Strašili nás tam cizí lidi a propadající se podlahy. Neměla šaty. Měla sukni, závoj a top vyrobený... z něčeho, co vám osvětlí výstavní fotka. :D Ale prý to docela hřálo.

Dál už to ale nechám na vás. Co byste o fotce řekli vy? :)


P.S.: Touto dobou jsem někde na horách. S lyžema i foťákem, až se vrátím, ozvu se s dalšíma fotkama :)

Svatba z jiného pohledu.

6. února 2015 v 23:09 | Michelle
Tentokrát vám v rubrice věnované fotkám chci ukázat svatbu jedné z mých nejlepších kamarádek. Jiná byla v tom, že jsem se na ni dívala především z pohledu svědka a kamarádky, než za foťákem. A taky v tom, že od oblékání do šatů až po konec obřadu jsem nefotila já, ale moje Kája. Druhá a poslední fotka tudíž jsou tady její zásluhou.

Je to zvláštní, že se mi vdala. Ti z vás, co sem chodí už dýl už nevěstu určitě viděli. Byla mojí první modelkou. Naučila mě spoustu věcí. Je důležitou součástí mého života, i když se vídáme opravdu zřídkakdy. Znám ji dlouho a představa, že už to není to potřeštěné kvítko jako dřív, holka poletující všude kolem, co tancuje při každé příležitosti a kluci se kolem ní motají všude, kam se hne, ale je z ní krásná mladá paní s ještě krásnějším miminkem, mě trochu až děsí. Trochu mě to přimělo zamyslet se nad tím, co dělám, kde jsem, kde bych chtěla být a kam bych se ještě chtěla dostat. To už jsem ale odbočila od fotek...

Nedovedu říct, kterou z fotek mám nejradši. Všechny mají své kouzlo. Zvláštní vztah mám ale samozřejmě k té poslední, kde jsme se spolu úpřímně a od srdce zasmály. Víc se rozepisovat nebudu. Jsem utahaná a měla bych jít spát - ráno brzo vstávám. Zase. O tom, co jsem celý měsíc dělala a proč jsem se nedohrabala k nějakému článku, vám povím co nevidět. Tak vám zatím přeju dobrou noc a hezký víkend. :)

Labuť.

27. listopadu 2014 v 20:02 | Michelle
Dnes přicházím s jedinou fotkou, doufám, že se za to nebudete zlobit. Trvalo ale hrozně dlouho, než jsme tohle focení domluvily a stejně tak trvalo moc dlouho, než jsem se odhodlala do fotky pustit a nějakým způsobem udělat z toho, co bylo při focení reálné, něco, co by aspoň trochu připomínalo mou původní představu. A povedlo se.

Modela za mnou přijela z daleka. Neviděly jsme se poprvé a učitě taky ne naposled. Vždycky uděláme nějakou fotku, kterou mají lidi rádi. Jestli se nám to povedlo i tentokrát se neodvážím říct, její černobílá verze ale zatím nasbírala nejvíc ohlasů z našich doposud zveřejněných prací.

Patří do série s fotkou s kočkou (pro ty, co neví, nebo si nepamatují, je někde v této rubrice, stačí zapátrat). Pracovní název je Inside world, zatím bych netvrdila, že je konečný, kdoví, co ještě vymyslím. Konečný název bude jistý až bude hotová celá série. Pokud ale máte tipy, sem s nimi. ;) Inside world je ale dostatečně obsažné označení a hlavně se do něj dají napasovat zatím všchny fotky, které do série vznikly. Vy jste měli možnost podívat se na tři. Zařadila bych tam totiž i fotku s koněm. Ta ale patří do rozsáhlejší série, ta základní, která by se měla vystavovat, ještě nemá ani bližší koncept. Pořád se nemůžu rozhodnout, jaké konkrétní pojítko použít. A nejhorší na tom je, že jsem poslední dobou bez inspirace. Aspoň v tomhle.

Teď už trochu odbočím od focení, pozadí fotky necháme být. Nechám vaši představivost pracovat, pokud chcete, napište mi, jak myslíte, že fotky vznikla. Padly dotazy jako co jsme použíly za šaty a tak. Byl to jeden velký experiment, pokus-omyl, improvizace.

Neodbočím tak úplně, vlastně se to pořád fotek týká, ale ne těchto. Můj milovaný notebook, jediný, který zvládá nápor všech programů, které k fotkám potřebuju, se začal nudit a prudí. Buď je hrozně zákeřný a má pocit, že mám málo starostí a že už dlouho nebyl žádný opravdový problém, nebo mu prostě hráblo. Smazal mi všechno. Všechno, jen nainstalované programy zůstaly. Ale jejich nastavení? Pryč. A aby toho nebylo náhodou málo, dozvěděla jsem se, že máme zápočťák o týden dřív, než vždycky byl a než jsem s tím počítala. Perfektní narušení všeho.

A teď už konec stěžování. Mrkněte na fotku s M. Názory jsou vítány, negativní prosím s konstruktivní kritikou. Fotku dávám barevnou, protože se mi teď líbí víc a černobílá je na facebooku. Kdo jste ji tam ještě neviděli a zajímá vás, odkaz je v menu. ;)


A tak vám přeju hezký víkend. Doufám, že ten váš nebude tak náročný jako ten můj, a že si ho doopravdy užijete.

Když autorky spojí své síly.

28. října 2014 v 18:13 | Michelle
Ať si říká kdo chce co chce, autorský klub má obrovskou sílu, která když se využije, může vzniknout něco nejen hezkého, ale i užitečného. Sice je pravda, že v ak nejsme všichni kamarádi, což by bylo hezké, ale tak to nikdy nebylo a ani být nemůže, vzhledem ke škále blogů, jaké tady jsou. Pořád ale platí, že je klub plný zajímavých a talentovaných lidí, krásné je, když se ty dvě vlastnosti spojují v jednom.

Jedním takovým blogem, na který jsem chodila s respektem dávno před tím, než jsem si vůbec podala vlastní přihlášku, je blog autorky Lillian Bann. Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že je starší. Obdivovala jsem její tvorbu, fotky, obrazy, pak začala i se šperky. A jako bonus vždycky dobře psala, jednoduše prototyp blogerky, jíž se vyplatí sledovat.

Jednou takhle když jsem (zase) obdivovala náušnice, které Lillian tvoří, nedalo mi to... a ze srandy se zeptala, jestli by nechtěla někdy spojit síly. Fotí, fotí úžasně, ale lidi jenom maluje, přece :)

A tak se stalo něco, v co jsem po svém výkřiku do tmy ani nedoufala. Ozvala se. Už z ní není virtuální existence, blogerka, o které nic nevím, při všem domlouvání se stala úžasnou osobou, která je ještě lepší než její blog.

Zní to jako děsné pochlebování, co? Tak to se omlouvám. Všechno je ale pravda.

Hrozně dlouho jsem nepřidávala žádné fotky. Ne, že bych nefotila. Nějak mi ale trvá postproces. A nechtěla jsem sem rvát část nedokončené série.

Konkrétně fotky pro Lillian mi dávají zabrat. Možná se to nezdá, ale nad každou zvlášť trávím poměrně dost času. Každá je jiná, i když jsme fotily jenom dvě odpoledne, hodně jsme měnily místa, aby nebyly fotky jedna jako druhá a tím se, i když nepatrně, měnily světelné podmínky - což má samozřejmě za následek to, že úprava nemůže být stejná. A pokud ji chcete mít zajímavou, každou originál, ale zase na druhou stranu chcete, aby se nesly ve stejné, nebo aspoň hodně podobné, náladě, dá vám to zabrat. Konkrétně mi každá fotka zabere přibližně hodinu, což u větích sérií nedělám. vyretušuju to max za 10 minut a pak tam lupnu nějakou úpravu, kterou už mám přednastavenou, max doladím barvy troškou křivoty. Tady ladím, přelaďuju, maskuju, barvím, přebarvuju, křivím, leveluju, stínuju, překrývám, zakrývám, odkrývám a věčně nejsem spokojená. :D

Aby toho nebylo málo, je třeba udělat smlouvu. Ne, nemám s tím zkušenosti a ne, nemám ani základy práva. Na netu je hromada braků a těžko říct, co z toho všeho doopravdy k něčemu je. Teď se mi snad ale (konečně!) povedlo najít něco, co sice nemůžu použít v přesném znění, ale můžu z toho snad vycházet. Říkám si, že až budu velká holka a třeba i se začnu jednou považovat za fotografku, zajdu za nějakým z mých právnických kamarádů a nechám si tuhle věc sepsat od nich. Ale to až se to vyplatí...

Věřím tomu, že se pod takovými články najdou mladé kočky, co se chtějí stát profi fotografkami. Holky, není to to pozlátko, co si většina lidí myslí. Je to hromada práce, ze začátku do toho vrazíte hromadu peněz a pěkně trvá, než se vám to začne vracet. Někomu se to ani vracet nezačne. Já na tom dělám... a výsledky jsou zatím malé.

První den focení byl hrozný liják. Zkusily jsme počkat, jestli déšť přejde, díky Bohu přešel. Možná díky tomu bylo ten den tak úžasné světlo a obecně hodně zvláštní atmosféra. Focení nám ezabralo moc času, pořád nad námi kroužila výstražná mračna a i když jsme měly obří deštník a vše potřebné pro uchování šperků v bezpečí, nechtěly jsme tolik risovat.

Při druhém focení nám svítilo sluníčko, naopak v ten den jsem po něm moc netoužila. Někdo nahoře mě ale vyslyšel a i když svítilo, bylo v oparu, takže ne tak ostré.

S modelkou byla super spolupráce. Byla milunká, veselá, trpělivá, pracovalo se s ní snadno, protože je hodně fotogenická.

Teď už vám ukážu pár fotek. Vzniklo jich daleko víc a taky je jich upravených daleko víc, pak vám ještě ukážu jednu hlavní, to ale až ji bude mít Lillian na svém webu.

Sem s názory! :)






Řekla bych vám, kterou mám nejradši... ale nejde to. Mám je ráda všechny. Můj "masterpiece" vám ukážu později, ta si zaslouží vlastní článek. Je to totiž s masterpiecem Lil. A prostě jsem si tak nějak dala hodně záležet. Je ale klasicky s vodou, do chladnějších tónů, dnešek je trošku sluníčkovější. Počítám s tím, že se vám (aspoň některém) budou zdát fotky dost podobné, že má modelka jeden výraz... a tak. Jo, hlavně na posledních dvou má dost podobný výraz. Byl by jiný, ale na té předposlední tohle byla nejlepší póza, která ukazovala oba šperky a jiný výraz se k ní nehodí. A tu poslední prostě mám ráda, protože je to můj lvíček. :)

Michelle zase jednou na druhé straně břehu. Teda objektivu.

29. srpna 2014 v 15:38 | Michelle
Obvykle jednou za rok. Se s A. rozhodneme, že půjdeme ven. Jen my, foťák a šaty.

A protože jsou to tak trochu vlastně selfiš fotky, doufám, že mi odpustíte, že nebudu psát o samotném focení. To si nechám k fotkám A.

Poslední dobou mám zase hlavu v oblacích. Je to dlouhá doba, co jsem se podobně cítila naposled. Pomalu ale jistě jsem se začala vracet ke svojí původní váze - chybí mi přibližně tři kila do kýženého výsledku (nevadilo by mi, kdyby to bylo ještě třeba o kilo nebo dvě míň, že :)). A cítím se skvěle. Asi by stačilo prostě jíst tak jak jím a dál to nehrotit, ale to mi nestačí. Nejen, že bych se chtěla dostat do své ex-formy, navíc když ty kila spadnou rychleji, doopravdy se nebudu zlobit. Jen škoda, že to počasí tolik nedovoluje. Ještě že existuje Katrina. A že máme doma veslovací trenažér. Nic se ale nevyrovná opravdovým kilometrům v nohách na stezce.

Nasadila jsem si krutou dietu. Ona není zase tak jako že bych třeba nejedla nebo tak, jenom pro mě je to zlé, protože bez sladkého skoro nežiju a teď jsem se pokusila sladké omezit na minimum (kakao ke snídani, amen.), tak si zvykám. Pomalu ale přece.

Boční úmysly znovuzrození mé postavy vám zatím zůstanou utajeny. Jsou v tom prachy. A nejen to.

Sem tam přemýšlím nad věcma jako je postava a BMI. Spousta lidí to bere jako něco opravdu vypovídajícího. Ale je to tak opravdu? Vážně stačí vypočíst si nějaké číslo podle výšky a váhy? Není náhodou důležité i to, jaký podíl tuku a svalů člověk má, kolik má v sobě vody... atd? Protože upřímě, moje BMI je už teď pod "optimem" a až budu na svojí ideální váze, nebudu jen povyživená, ale nejspíš už v pásmu anroxie. Což je taky hrozná blbost, protože na posouzení toho je důležitější psychika, než BMI, ne snad?

Dneska mě bolí úplně celý člověk. Včera jsem si dala 23 km na bruslích a víc jak polovina z toho byla mým dřív oblíbeným tempem - žádná flákárna. Přes léto jsem jezdila tak kolem těch deseti a to ne pravidelně, tak jsem to asi trošičku přehnala. Ale i když jsem zlámaná, cítím se skvěle. Dneska se dám dokupy, vystačím si s procházkou a zítra si dám opakování, pokud mi to počasí dovolí.

Stěhuju se zpátky do Brna. Prázdniny končí, je čas si tam zase zvyknout. Jak krásné bylo léto doma! Věci jsou ale zabalené do tašek, už je jen odvézt a vybalit. A znova se zabydlet. Letos budu mít spolubydlící, kterou znám, dokonce se stejným jménem. Moc se na ni těším... je zlatá, padly jsme si do oka hned první den.

Tak. A teď už Michelle v celé své "kráse". No jo, za foťákem mi to přece jen pořád jde líp, než před ním. Ale sem tam je třeba nová profilovka. Tak snad se neleknete a třeba se vám i ty fotky budou docela líbit :)



A ještě povinná "bekstejdžovka", abyste si nemysleli, že jsem takhle strnulá a taky abyste věděli, že se nevydržím tvářit vážně moc dlouho. :D

Další sluníčková, Š.

14. srpna 2014 v 13:45 | Michelle
Psala jsem vám, že ještě než se vrhnu na ukazování nových fotek, přibude jeden superoptimisticky vypadající článek. A já se vždycky snažím své sliby plnit, proto jsem tady znova se sluníčkem v zádech. Teda, v zádech modelky, já ke sluníčku obvykle stojím čelem. Odmítám se totiž před ním schovávat. Když už, tak už.

Š. přijela i se sestřenkou, bohužel jsem to netušila, kdyby jo, zapřáhla bych ji s odraznou deskou. Nečekala jsem ji ale, takže jsem desku nebrala (proč se tahat v tom horku s dalším krámem?).

Když jsme se dostaly na místo, bylo potřeba najít vhodný koutek. Po menším úskalí jsme ho našly, vybraly oblečení a začaly fotit. Jediné neobvyklé bylo, že si nás oblíbila banda kachen, takže to, že jsou naše kamarádky kachny znamená něco úplně jiného, než by většinu lidí napadlo.

Končily jsme když už sluníčko padalo za obzor, bezvětří se nám nelíbilo kvůli horku, fotkám ale prospělo. Voda byla jako zrcadlo a to má svoje kouzlo. (Jen kdyby nebyla tak děsivě špinavá...)




Která se vám líbí nejvíc?

Jsou prázdniny a my máme volno, tak so kdybychom si daly budík na pátou, ať se nám nestýská po škole?

9. srpna 2014 v 11:31 | Michelle
To vstávání bylo katastrofální. Ono by to samo o sobě nebylo tak zlé, když si ale už druhý týden užíváte prázdnin, tak se vám najednou prostě nepovede usnout v deset večer, když to výjimečně potřebujete. A taky že ne, spala jsem asi čtyři hodiny. A nemyslím si, že na tom modelka byla líp.

Modelína na focení dorazila i s maminkou a sestrou. Sestra jela, protože ji podporuje na všech akcích, maminka protože řídí. Pořád platí, že se mi nejlíp fotí, když jsme jenom ve dvojku, ale bylo to v pohodě. Možná občas působím nepřátelsky nebo protivně, ale když prostě fotím, chci se na to soustředit. A když se soustředím, ignoruju okolí. Nezáměrně, možná to funguje jako takový hodně divný obranný mechanismus. Od rozptylování.

Po menším trablíčku jsme se našly, holky nasedly ke mně a vyrazily jsme k vodě. Bylo to hezké, bylo to milé a hrozně optimistické. Všichni chtějí takové fotky. Většina si myslí, že za sluníčka jsou nejhezčí. Jsou hezké, to je pravda... ale hezké fotky mě už nebaví. Chci víc. Takže, ač se to asi tak úplně do tohoto článku nehodí, se těšte na trochu jiné fotky. Doufám, že se zadaří. Teď vám ukážu už fotky I., protože se toho nedělo moc kromě focení a kromě koupání se v štěrku a zajížďce šlo všechno jak na drátkách. Další článek už snad bude i s příběhem. Teda vlasntě nebude, protože ve stejný den jako I. jsem fotila ještě Š., jenom až večer. A to bylo ještě takové to hezké. Teď to ale plánuju napravit.

Jestli vás jinak zajímá něco z mého života, moc toho není. Tento týden jsem si spálila už třetí prst, Dvě z pěti focení za čtyři dny už mám za sebou (včera), poporaly jsme se i s poledním sluníčkem, dokonce i s tím mizejícím za obzorem. Výsledky vám ukážu, až na nich zapracuju, dneska to nestihnu. Pokusily jsme se o něco trochu jiného, pak bude na vás posoudit, jestli se mi to povedlo. :)

Tak a teď už ty sluníčkové fotky I. Dneska mě čeka po delší době zase nesvatební zakázka, skoro až mám trému. V příštím článku ještě uvidíte Š., to bylo taky takové sluníčkové, fotila jsem je ve stejný den - asi jsem měla nějakou zvláštní náladu :D A naprosto si uvědomuju, že tento článek nebude mít nejspíš hlavu ani patu, protože ho mám rozepsaný několikátý den a moje myšlenky letí jedna přes druhou, ale aspoň si na chvilku představíte, jak to vypadá v mojí hlavě - nic jednoduchého.


Letošní svatební editorial, tentokrát pro Vše o svatbě.

1. srpna 2014 v 13:36 | Michelle
Série fotek vytvořená po dlouhém domlouvání a plánování. Mělo se jednat o spolupráci mezi mnou, salonem svatebním, zkrášlovacím a holkama z internetového magazínu.

Pamatuju si, že jsem se tady několikrát vtekala, stěžovala si (ale ne jako politujte mě, potřebovala jsem to ze sebe dostat, abych nebyla zlá na lidi co mám ráda) a možná i tak trochu psala o průběhu.

Chtěla jsem počkat, než to zveřejní holky, ten jejich článek s fotkama. Jenže je srpen a já jsem fakt chtěla psát přes prázdniny víc, než přes školní rok. Červenec už nedoženu, ale srpen jo. A tak jim na to kašlu. Nevím co k tomu chtějí psát, já vám napíšu o focení samotném a především ukážu fotky. Asi ne všechny, ale to snad přežijete ;)

Přemýšlet o nevěstě v lese jsme začaly se spolubydlou už někdy v zimě. Možná v lednu? S tím, že to naplánujeme přibližně na březen, aby už nebyla taková zima. Jenže... holky se k tomu nějak neměly. Tak jsem se zeptala, jestli to platí. A že jo, tak jsem začala postupně organizovat. Nikdo se neptal, nikdo se nepídil. Tak jsem nespěchala. Měla to být velkolepá akce, se vším všudy.

Plány jsou hezká věc, realita ale bývá trochu odlišná.

Původně jsme měli spolupracovat s květinářkou. Měli jsme mít hodně jemné, romantické až boho šaty i doplňky, přírodní krajku a přírodní bílou, žádné široké sukně, žádné kýčovité sluníčko, focení uprostřed neupravovaného lesa.

Madame Volturia

23. července 2014 v 23:09 | Michelle
Víla, kterou můžete potkat v Brně, když budete chtít. Je to kočka, talentovaná vizážistka a taky fotí. Naprosto multifunkční osoba.

Focení s Nelou pro mě byla výzva jak se patří. Nikdy jsem nefotila se slečnou vyznávající podobný styl. Víla v pravém slova smyslu. Barevnou, ale gothic. Musela jsem počítat s tím, že mi to nemusí sednout.

A můj styl to doopravdy není, to ráda přiznám. Člověk nemůže fotit všechno, ne? Doufám ale, že i přes můj nerv, přes jiný styl modelčina vzhledu a přes spoustu potřebné trpělivosti při výběru a úplravě, se vám budou líbit. Aspoň tak, jako mě. Jsem totiž překvapeně spokojená.

Ráda bych vám napsala víc, ale jsem vyšťavená. Dneska jsem spala fakt málo, jedu svatby jako na běžícím páse, příští týden jednu konečně odevzdávám, už se těším, až to bude za mnou. Zítra jedu zase od rána, protože toho musím stihnout nejen jednu hromadu, ale dvě hromady, protože v pátek se k tomu moc nedostanu a víkend taky bude bídný. Nějak se nám ty prázdniny plní, aniž bych vytáhla paty z česka. A to nejen pracovně.

Je pozdě, já vám chci ukázat fotky, ale omluvte mě za nijaký popisek. Mohla bych psát o tom, jak jsem si nebyla jistá, jestli je modelka modelkou, protože je hrozně malinká a já ji předtím neznala, nebo jak jsme bloumaly parkem a nenacházely žádné kloudné místo, nebo jak na nás všichni zírali jako na atrakci. Ale na příběh si budete muset počkat u fotek z jiného focení. Dobrou noc přeji, případně brzy vstávajícím dobré ráno :)



Tu druhou mám radši. A ještě radši ji mám v barvě. Asi bude součástí série, kterou jsem (překvapivě) trošku doladila (zase), takže s tím budu mít další práci navíc, ale co už, jsem prostě taková, nikdy se nespokojím s tím, co už je.

Svatební. A♥M

19. července 2014 v 11:43 | Michelle
Přemýšlela jsem, které fotky vám sem lupnout. Pak jsem si řekla, že bude nejpřehlednější jít postupně. Proto začínám prvním červnovým focením a pokračovat budeme až do toho včerejšího. A možná že než to dopíšu všechno ještě nafotíme něco dalšího. Záleží, jak moc pomalu budu psát. :)

Přemýšlela jsem, jestli vám sem dát portréty nebo reportáž. Protože portréty sem cpu pořád, ale reportáží tady opravdu není zrovna po hustu. Ale abych nikoho nezklamala, přidám k reportáži i nějaký ten portrét.

Každá svatba je jiná, i když jsou svým způsobem všechny stejné, časem se to navíc začne opakovat, tak daleko jsem se ještě ale nedostala a popravdě mi to ani nijak žíly netrhá. Je to hezké, tak nějak mě i baví ta nervozita před každou svatbou, ale teď mám v plánu něco jiného, chtěla bych se teď věnovat konceptuálce. Nápadů jsem měla vždycky požehnaně, ale schválená fotka (viz předchozí článek) mě tak nějak nakopla, abych to neodkládala.

Kdo mě sledujete na instagramu víte, že jsme byly fotit s A., sebe navzájem. To vám samozřejmě taky ukážu, jen co na těch fotkách zapracuju. To ale udělám, až bude svatba v tisku. Hawk.

Nebudu to víc okecávat, protože už to jednou okecané bylo. Celá pohádka o pohodě a následném presu byla zaznamenána, zpětně, když se dívám na fotky, se mi výsledek líbí. Čím dál víc. Tak se mrkněte taky :)

Šárka. Na Vogue.

9. července 2014 v 16:54 | Michelle


Doslova dobrodružné focení. Už od začátku se kazilo co mohlo.

Prvně jsem ani netušila, kam to vlastně jedu. Když jsem to zjistila, zabalila jsem si foťák a chtěla vyrazit. Už nevím, co přesně mě zdrželo, ale na vlak jsem šla s takovým zpožděním, že jsem celou cestu na nádraží hledala další spoje, protože jsem vlastně věděla, že to nestihnu.

Nějakým zázrakem jsem se tam ale dostala dřív, než jsem zvyklá a koupila si lístek. Pak jsem zjistila, že ten vlak tam sice už je, ale není tam ten, který musí přijet na nádraží ze směru, kam jsem jela, protože je tam jenom jedna kolej. Tak jsem proletěla podchod s motlitbou před očima, abych to stihla. A víte co? Stihla.

A protože to byl den, kdy jsem se dozvěděla výsledky přijímaček (Jo, zkusila jsem si dát přihlášku na pajdu. A hádejte co, vzali mě.), letěla jsem to říct milované A., která mi pomáhala. Pak jsem se taky modlila, abych to stihla znova. Měla jsem totiž na přestup asi 20 minut, takže tu informační návštěvu jsem se pokoušela stíhat v mezičase. Naštěstí to klaplo a dokonce jsem i nastoupila do správného vlaku. A dokonce jsem ani nepřejela stanici, na které jsem pak měla vystupovat.

Fajn bylo, že přestalo pršet ve chvíli, kdy jsem odešla z domu a nepršelo ani když jsem přijela za Šárkou. Tak jsme šly... na půdu. Další zkouška mojí odvahy. Mám totiž strach z výšek a z pro moje oko nedůvěryhodných schodů a ze všech žebříků a tak. A věřte, ty schody fakt nevypadaly tak, že bych na ně chtěla vylézt a dokonce s foťákem na zádech. Vzala jsem to ale jako výzvu (a teď už se tomu i směju, ale v ten okamžik mi nebylo nejlíp :D) a vylezla. Pak už to byla pohodička, než jsme zase lezly dolů. Z půdy jsme chtěly vyrazit fotit ven. No, než jsme ale vylezly ven, začalo zase pršet. Člověk by skoro řekl, že je to znamení. Tak... jsem do série (o které jsem tady mluvila xkrát, viděli jste zatim její součásti v černobílé a barevné jsem vám je od začátku plánovala ukázat až bude celá) chtěla přidat foto, které nosím v hlavě už delší dobu. S králíkem. Snažily jsme se ho dostat z klece, moc se mu ale nechtělo. Pak měl moment, kdy vypadal, že se nechá... no ale jak jsem ho vytahla ven, rozmyslel si to. Jednak mám teď na něj památku (na kterou jsem ale patřičně hrdá) a taky jsme ho radši vrátily zpátky. Nedala jsem se ovšem a zkusily jsme totéž, ale s kočkou. A možná to byl ještě lepší nápad, kočky jsou přece jen přítulnější a umí ukázat víc emoci než jen mám tě na salámu. A dopadlo to fajn.

Pak jsme ještě hodily pokec a pár fotek u plotu a jela jsem. A celé to prostě bylo takové fajn.

A tak vám teď ukážu dvě fotky.

První je z půdy. Ne úplně plánovaná, když jsem procházela výsledky, přemýšlela jsem, kterou bych tak upravila a říkala jsem si, že tuhle bych mohla zkusit, že uvidím, co se s tím bude dát udělat. A ejhe. Dostala mě. Jakože úplně, prostě jsem si ji zamilovala. Miluju ji v obou verzích, v barevné i v černobílé, dávám vám sem ale barevnou. K černobílé možná budu pokračovat s další sérií, ještě se ale rozmyslím.


Druhou fotku jsem si barevnou chtěla dál schovávat pro sebe, s ledovým klidem jsem ji poslala do Vogue. Nečekala jsem, že mi ji schválí, proto jsem tam rovou šoupla tu barevnou. A udělala jsem dobře... editorům se totiž zdála dost zajímavá na to, že ji schválili a zveřejnili mi do portfolia.


A tak mám ty nejlepší prázdniny za celý dosavadní život už teď, když sotva začaly. A jestli jednou budou překonané, budu v sedmém nebi.

Co vy? Jak se máte, jak si užíváte prázdnin? A co si o těch fotkách myslíte? :)

Za závojem letmé krásy.

10. června 2014 v 16:25 | Michelle
Akce vymyšlená inprovizovaně, domluvená rychle a zrealizovaná bezprostředně. Jak říká jeden pán, byla to taková ta "hurá akce". Jenže on je narozdíl ode mě nemá rád, nevěří jim. Moje hurá akce ale dopadají dobře. Když přijde inspirace, není radno čekat.

Já jsem spala sotva pár hodin, modelka projistotu nespala vůbec. Fotily jsme ráno. Fotit před západem sluníčka je pohoda, jenže pokud chcete stejně fajn světlo ráno (vlastně ještě mnohem krásnější), musíte si nařídit budík. A to na brzo.

Ale i přes nevyspání byla modelka milá, usměvavá, jako je ostatně vždycky, už od dob, co ji znám. A já jsem se snažila nešetřit nápady. Nakonec máme fajn fotky a jednu až dvě, které bych ráda využila do série, o které jsem tady už psala. No jo, ty tmavé rohy... :) Musím ale říct, že jessamine-rose ji v minulém článku (tu fotku se ztmavenými kraji) popsala naprosto perfektně a jak jsi popsala, že na tebe působí, je jakoby jsi mi četla myšlenky, protože přesně to byl záměr. A jsem neskutečně ráda, že se to povedlo. Podobně by měla působit celá série.

Teď trochu střípků ze života, nechce se mi jim věnovat celý článek (rozuměj, nechci prokrastinovat víc, než teď). Zkouškové je mor. Už aby to bylo pryč. A taky bych jakože byla ráda, kdybych ty zkoušky udělala, že. Nejvíc se paradoxně bojím praktické části.

Ty vedra mi lezou na mozek. A i mým vlasům. Vůbec se jim to nelíbí. Radši vůbec nelezu ven, protože vím, že jakmile vylezu, bude mi už celý den na umření. A to teď zrovna nepotřebuju. Když jste doma, není vám takové horko, i když vlastně horko je. Chce to bazén, nechápu, proč muselí zasét trávu až tak pozdě, teď totiž na ni nemůžeme šlapat a tak se nedá na té podizahrádce nic dělat. Whatever.

Zjišťuju, že celé focení je jako začarovaný kruh. Pokud chcete fotit něco, čím si vyděláte, potřebujete na to techniku, co nemáte (teda já ji neměla). Abyste si ji mohli pořídit, musíte fotit to, čím si vyděláte, abyste ji zaplatili. Tím si vlastně vůbec nevyděláte na to, na co jste si původně vydělat chtěli. Pche, už aby tohle období bylo za mnou, je to otrava.

No a tak teď tady máte fotky šípkové Růženky. Jak šípková Růženka spí máme taky, ale ještě jsem ji nedodělala, protože se snažím se učit. Takže prostě chybí. Budu ráda za postřehy, názory atd. Ta fotka s knížkou má víc verzí, tahle verze je webová, portfoliová je jiná a barevná a dala mi pekelně zabrat.

Opravdová víla z masa a kostí.

30. května 2014 v 15:15 | Michelle
Krásná, něžná, zkrátka okouzlující.

I když to bylo testovací focení, snažily jsme se z toho vymáčknout co nejvíc. Čeká nás jedno větší focení, na které se připravuju už dlouhou dobu, domlouvám, chystám, organizuju, plánuju.

A pak mě čeká ještě jeden projekt, ke kterému nebude třeba tolika lidí, ale o to epičtější by měl být :)

No a co se týče střípků ze života, umírám. Jsem v presu, decentně, vlastně spíš nervózní. Možná až zbytečně, ale co naděláte. Učím se, pracuju a zase se učím. Zjišťuju, že čas do dvou fuj zkoušek se neúprosně krátí a jsem z toho značně nervózní. Že nemusím? Ale ano, musím.

A tak. Ukážu vám dvě fotky, které jsou pravým opakem jedna druhé, ač to tak možná na první pohled nemusí působit. Teď pracuju na jednom pohádkovějším focení, ale to jen tak okrajově, protože příští dva týdny musím makat do školy. Hawk.

Boudoir.

9. května 2014 v 0:04 | Michelle
O boudoir se mluví čím dál víc, víc a víc lidí má bližší představu o co jde. Ne vždycky se ale představ shoduje s realitou. A tak, pokud to někoho bude zajímat, bych to chtěla trošku definovat a pak vám ukázat nějaké fotky z posledního boudoir, které jsme fotily.

Boudoir je slovo z francouzštiny, původně byly "budoáry" ženské pokoje. Ono podle všeho, v zámcích a podobných stavbách měli lidé své pokoje, komnaty, říkejte tomu jak chcete. No a ty ženské, ložnice, místo, které se nepoužívalo k ničemu jinému než k pohodlnému soukromí dam, byly označovány slovem boudoir.

Podle toho si už asi každý dovede odvodit, jak by měly fotky ve stylu boudoir vypadat. Škoda je to, že ne každý si zjistí tu základni definici. Potom se objevjují "boudoir" fotky, které jsou nevkusné až laciné, cpou tam pin up a kdoví co všechno.

A tak jako u všeho, sotva se něco rozkřikne, dělají to všichni. A tady nejsem výjimka. Taky to fotím. Je to fajn. Mám moc ráda ten pocit, když se holky vidí jinak a jsou pak překvapené z toho, jak jim to sluší. A to je prostě u boudoir vygradované na entou.

No, přestala bych to okecávat. Je pozdě večer, i když je svátek, mám za sebou i před sebou ještě hromadu učení a práce a tak nejsem moc v rozpoložení schopném psát inteligentí články. Minulý týden jsem měla fajn focení, ze kterého bych chtěla co nejdřív upravit nějaké fotky a pak je přidat, taky mě čeká pár zajímavých a velkých focení, jejichž organizace mě nprosto odrovnává, úplně závidím těm, co už jsou někde kilometry nade mnou, že si můžou dovolit najímat asistenty, co tuhle otravou práci udělají za ně. I kdydž představa toho, že sělám asistenta nějakému esu se mi líbí přesně tak jak se mi nelíbí organizování všeho i s výsledným nafocením.

Amen.

Teď, pokud budete chtít, se mrkněte na krásky co jsem tam měla. Nejsou to všechny, které se na posledním termínu nechaly nafotit, vybrala jsem moje oblíbené fotky. Co myslíte?
Líbí se vám tenhle styl?
Nechaly byste se tak nafotit, případně líbilo by se vám dostat takové fotky od přítelkyně?
A myslíte si, že by měla být nějaká hranice třeba věková, nebo vzhledová, kdy by se už ženy takhle fotit neměly?

S koňmi naproti západu slunce.

2. dubna 2014 v 19:53 | Michelle
V sobotu to byl týden od toho prosluněného odpoledne v lesích pod Buchlovem. Poslední velké tfp focení před pomalu se rozjíždějícím kolotočem focení pro kohokoliv, kdo si řekne (ne, to fakt ne tfp ;)).

Na místo jsme dorazili v pravé poledne, Gabča z amazing-beauty začala pracovat hned jak nás zavedli do místnosti, kterou jsme dostali k dospozici. Mezitím přijel pan Svozílek, takže kromě zrovna se zkrášlující modelky jsme všichni běhali tam a zpátky, nosili pytle plné krásných šatů a vybalovali je. Šatů totiž přivezl tolik, že i kdybychom měli 10 modelek, pořád by bylo z čeho vybírat pro každouu zvlášť. Na instagramu je něco málo z backstage většiny posledních focení.

Můžu vám říct, focení s koněm není nic snadného, zvlášť s poobědovým světlem. Světlo ostré, zlé, zlé a ještě horší, nespolupracující koně a málo místa, tak by se dalo definovat tohle focení. Sama nechápu, jak jsem z toho dostala ty výsledné fotky. Co vím ale jistě je to, že mi trvalo hodiny a hodiny, nnež jsem přišla na to, jakkým způsobem je zpracovat ttak, aby nevypadaly hloupě, nudně nebo obyčejně. A pořád si tím výsledkem nejsem stoprocentně jistá, líbily by se mi ještě nějaké změny, ale zatím nevím, jak na to.

Začneme s backstage. Vlastně, ne všechno beru jako backstage, každopádně jsou to fotky, které vznikly neplánovaně, při přípravách.

 
 

Reklama


Rubriky