moje vylívání srdíčka

Jak se zbavit závislosti na čokoládě?

20. dubna 2017 v 20:28 | Michelle
Nuž, několik týdnů stihlo utéct, než jsem se rozhoupala k dalšímu článku. To je ale překvapení, že? Ve skutečnosti si články sem moc užívám, nejen, že tento blog zůstane na věky věků mojí srdcovkou (v létě slavíme desáté výročí!), ale jako bonus si poslední dobou užívám každou možnost komunikace a prezentace v rodném jazyce. To ale asi bude úděl těch, co si ke studiu vybrali cizí jazyk. A taky těch, co měli tak veselý nápad jako je zakládat si blog v tom stejném jazyce, který vlastně studují. Má to velkou výhodu - do školy si ho procvičím skvěle, jednak se nutím v něm přemýšlet, ale hlavně díky němu komunkuju (nejen) s rodilými mluvčími. A to je pro psanou formu prostě pecka. To všechno ale zabírá hory času, díky kterým si těch vzácných domáckých momentů vážím desetkrát tolik.

Co je ale nového? Zima sknčila, takže na lyžích nic (stejně jako každý rok se od konce sezony zase těším na další), vztahy kvetou i přes občasné deštíky stejně jako šeříky před naším domem a škola mě pořád střídavě oblačno baví a nebaví.

Přece jen je jedno velké nové rozhodnutí. Jsem závislák na čokoládě a cukru obecně, to ví každý, kdo mě zná trochu blíž. Doma se s tím dá bojovat, tam je pořád co dělat. Přes týden v Brně je to ale o malinko horší. Nejen, že si nakupuju sama, ale hlavně tady nemám typické vyžití, jako klavír v pokoji, Moravu u nosu a cyklostezek desítky kilometrů hned za humnem. A tak sedím, upravuju fotky, učím se... a u toho se cpu. Znáte to taky, nebo jsem jediný Otesánek?

Vymyslela jsem ale strategii. Aby to bylo nejen efektivní v rámci snížení konzumace cukru, ale taky aby se to podepsalo na zdraví i vzhledu dvojnásob, rozhodla jsem se při nekalých úmyslech dát si 10-20 opakování nějakého jednoduchého cviku. Ať už to bude dřep nebo něco jiného, co mě zrovna napadne, pokud mě přepadne chuť na cokoliv, na co nemám hlad a ani to není ve vhodnou dobu, šup na "trest". Tak si říkám, že jak mě po prvním dnu bude bolet zadek, asi mě ta chuť doopravdy přejde. Protože ze začátku bych to viděla na takových 100-300 dřepů za den.

Když nad tím tak přemýšlím, nechápu, jak je možné, že se ještě nekutálím.

Každé jaro si říkám, že se budu snažit cvičit, abych měla to pravé "bikiny body" a každý rok se na to po týdnu až dvou vykašlu, protože cvičit doma mě nebaví. Tentokrát bych to chtěla vydržet. Ne, že bych byla tlustá (což vzhedem k množství spotřebované čokolády málokdo chápe), ale znáte to, když je váha ok, ale tvar tak nějak pokulhává? Tak to je přesně ten pocit, co mě štve. A po dlouhé době mám jet k moři a fakt se nechci promenádovat po pláži se stehnama jak Bridget Jones.

Nuž, teď už skončím s otravnýma holčičíma řečma. Těžko říct, jestli to někoho vůbec zajímá, navíc bych měla jít vyzvednout milého. A že se mi do té zimy chce.

Pac a pusu lidi, snad se ozvu o něco dřív. Mezi tím mi napište, jak se máte vy, co nového, co staršího, jak jste přežili Velikonoce?

flowers, daisy, and white image

Rok sem... rok tam.

18. října 2016 v 22:43 | Michelle
Dneska budu trošku sentimentální. Přijde mi, že čas strašně moc utíká. Je to třetí rok, co studuju současný obor, je to čtvrtý rok, co bydlím v tomhle bytě a s touhle spolubydlící. Z té původní fajn bandy jsme tady zůstaly už jen my dvě. Přijdou tři noví lidi, snad budou fajn. Nemáme tušení, jak dlouho tady vydrží ani jestli budou přátelští.

Je to rok, co jsem s milým. Jak to mohlo takhle utéct? Vždyť je to chvilka, co jsem se nervózně procházela po chodbách našeho gymplu těsně před maturitou. Je to jako včera, kdy jsem měla hlavu a srdce plnou plánů, snů a ambicí. Plány se změnily, ambice se obrátily úplně jinam. Nesla jsem tu změnu těžko, ale teď už je to jiné. Milý říká, že i kdyby se ty plány (moje i jeho) nezměnily, stejně bychom si k sobě cestu našli, pokud by to tak mělo být. Já si myslím, že právě ty změny a jednotlivá rozhodnutí nás možná měly dovést k tomu, k čemu nás život vede teď.

Dřív jsem měla hlavu plnou toho, jak tu vždycky pro všechny budu, jak obětuju vlastní život ostatním. Teď to tak není, teď ho věnuju těm, co jsou pro mě nejdůležitější a sobě. Je to zvláštní pocit, ale nemůžu říct, že se mi zrovna nelíbí. Zvykám si na něj. Možná to vyjde, možná taky ne, to nikdo pořádně neví. Třeba bude všechno super, třeba to všechno bude taky super, jen ne tam, kde si to ideální super představujeme.

Já vám nevím, poslední dobou mám články dost o ničem, ale to už jsem psala, že je to proto, že mám pocit, jako bych stagnovala. Při představě, že k možnému splnění našeho snu nás dělí ještě tolik času... je mi z toho smutno. A mám strach, že ten čekací čas bude těžký. Teď se to dá, ale jak to bude až dostuduju? Práce toho dost zkomplikuje...

No, ráda bych vám všem popřála dobrou noc. Mějte se moc krásně, třeba příště přijdu s nějakými novými fotkami :)

autumn, fall, and leaves image

Rok sem, rok tam...

24. září 2016 v 9:44 | Michelle
Až mi bude patnáct. V osmnácti... až budu na vysoké, až se odstěhuju od rodičů. Za rok to a za dva tohle, za pět nejlíp tamto. Taky jste si toho všimli, nebo jsem tak hloupě nastavená jen já? Ale ne, spousta lidí, které znám to takhle mají.

Plánujeme, co bude za dva roky, nebo za pět, ale často nemáme nejmenší ponětí, co bude pozítří. Proč? Proč zapomínáme na teď? To je pořád co bude potom a co bylo dřív, ale teď? Kde je naše teď, co s ním bude? Na co budeme vzpomínat za ty dva roky, které už máme naplánované? Na to, co je teď nejspíš vzpomínat nebudeme. Většina lidí, o kterých mám aspoň trochu přehled jdou do školy nebo do práce, až se vrátí, buď se učí, nebo se dívají na seriály. A zážitky? Na to nemají čas...

Dřív mi to taky nedocházelo. Na střední jsme dělali pořád něco, tam akce, tam výlet... prostě pořád bylo co dělat a můžu říct, že mám sakra na co vzpomínat. Teď se stane sem tam něco, ale že by toho bylo moc... ani ne. Na jednu stranu není s kým. Je pravda, že máme všichni víc poviností. Učení, práce, přítelové/přítelkyně, sotva najdeme čas na to sednout si spolu na kafe. Jsem ale pevně rozhodnutá to změnit.

Takhle moc mi pomohl uvědomit si to druhý blog (Blueberry Lace). Oficiálně má být zaměřený na módu a cestování, protože ale nekradu a nechci, aby umíral vždycky, když začne semestr, rozhodla jsem se zveřejňovat tam něco jako týdenní deníček. Macimálně jednou za týden, takové shrnutí, ale minimálně jednou za měsíc. Na takový blog, jakým by měla BL být nechcete psát o tom, jak jste nic nedělali, protože toho máte moc do školy, že jste seděli na zadku v lavici a potom jste dál seděli na zadku v kanceláři. A pak doma... o tom prostě ne. Tak jsem si uvědomila... ono se ale neděje něco zajímavého každý týden. Ono nejspíš ani není co!

Teď vážně. Opravdu není? Zážitek se dá udělat i z procházky pro zmrzlinu. Tak čím to je? Vyrostli jsme. Teda já určitě. A ti lidi kolem taky. Vysoká nás změnila. Teď je nejlepší zážitek, o který mí spolužáci stojí opít se v hospě a jít druhý den dopoledne do školy nevyspaný. Vím, že to k výšce patří, ale to jako vážně, že nám tohle stačí? S tím se asi nechci jen tak smířit. Malý problém je, že protože se s tím ostatní smířili docela statečně a tváří se, že jim to tak vyhovuje, není s kým už tyhle akce podnikat. Jasně, mohla jsem jet letos do Norska dvakrát, to by byla další akce a zážitek, bohužel nekradu. Už to první Norsko mě stálo dost nervů a hlavně peněz a jet tam znova, byť jen na týden, bylo nereálné. Už kvůli drahým letenkám (my je chytli o dost líp, než ta druhá vlna). Navíc mi řekli jen z nouze.

Co se to stalo? Jak se jim přeskládaly priority? Taky je mám jiné, samozřejmě. Ale tak moc, že zapomeneme na staré kamarády? Kvůli vztahům? To zní dost smutně. Protože když už máte kamarády, kteří nemají nejelepší den spojený s hospodou a hromadou chlastu, mají přítele a ven se jim moc nechce. Nemají čas. Musí udělat nějakou práci a pak se tulit. Ale jo, tohle taky dělávám ráda... ale sem tam by to chtělo vylézt z ulity, opustit komfortní zónu, znova zažít něco, na co budeme moct vzpomínat. Díky Bohu, že aspoň přítel má podobné myšlenky a nechce se mu jen sedět doma a válet se. Snad nám ten přístup ještě dlouho vydrží...

DSC_2009 kopie

DSC_2036 kopie

DSC_2055 kopie

Pár dní na rybách, trochu rýmečky a zase září.

2. září 2016 v 15:37 | Michelle
Poslední srpnové dny jsem se rozhodla i s milým strávit u vody na rybách. On chytal statečně (a hodně úspěšně), já se tak zlehka snažila něčemu přiučit. Hlavní náplní mého času ale bylo odpočívání a poznávání Johna Greena a nejnovějších módních trendů. Obojí se mi tak nějak docela dařilo.

Je radost, když den před odjezdem na ryby onemocníte. Vypadalo to jako malinká rýma, nic velkého. V den odjezdu se to trochu vykrystalizovalo a večer na rybách už jsem chtěla umřít. Druhý den jsem většinu prospala. Musím říct, že mi to prospělo, další den už jsem se snažila užívat si čerstvého vzduchu a sluníčka. Kéž by to neuteklo tak rychle.

Teď si už druhý den užívám domov, k rýmě a kašli se přidal rozseknutý ret od maši malé foxteriérky, která se připravuje na výstavu. Já sedím zahrabaná ve fotkách a přemýšlím seč mi síly stačí nad dalšími články na Blueberry Lace. Dneska jeden vyjde. Kdyby to někoho zajímalo, tak po páte už by tam měl být, odkaz tady pod článkem.

John Green! Tak, moje první knížka, se kterou měl co do činění, byla Will Grayson, Will Grayson. Ta mě bavila. Ze začátku jsem měla pocity a názory jako na houpačce, přibližně po polovině jsem si zvykla a užívala si ji. V rámci nadšení jsem si koupila i Hledání Aljašky. Ne že bych toho litovala, knížka není špatná. Po přečtení rozhovoru Johna s Davidem ale věřím tomu, že Levithan mě bude bavit o kousek víc. Je čas zajít do knihkupectví a najít nějaký jeho počin. Vždyť to nejzajímavější na Willovi bylo z jeho hlavy! Tím mě John lehce zklamal. Jeho nápady nejsou až tak odlišné a vlastně mi připomíná Remarqua. Spousta knih, které si jsou podobné jako vejce vejci, pokud znáte dvě a víc. Ale nic proti němu, děcka čtou a to je hlavní. Víc takových spisovatelů, co je nadchnou.

Co se týká módních trendů... přemýšlím, jak to zvládnout za ne moc peněz. Šetřím. Stále a neustále - toť věčný úděl studentů. Už mě to štve, chtěla bych to dokončit a mít klid. Nemuset přemýšlet nad každou blbostí, protože na brigádu nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Navíc hodinové omezení, žejo.

No nic. Jdu si užít sluníčko. Mějte se hezky, vy, co ještě máte prázdniny - užívejte, dokud to volno je. Vy, co je nemáte... i tak je to super, za chvilku bude zase další volno :)

book, coffee, and tea image

Konec srpna? Opravdu?

27. srpna 2016 v 20:11 | Michelle
Je neuvěřitelné, jak ty prázdniny utíkají. Sotva si užívám prvních pár dní volna a on už je poslední srpnový víkend. Jak jste si užili letošní léto? Po pravdě... já nestihla skoro nic. Měli jsme hromady plánů, ze kterých nic není a letos ani nebude, pořád jsem byla v práci, dělala na fotkách, nebo se aspoň trochu snažila najít si čas na přítele. Plánovali jsme, jak budeme celé léto u vody, odpočívat. A víte co? Nevyšlo to. Našli jsme si týden, který jsme tam chtěli být celý a už je z toho od pondělí odpoledne do pátečního dopoledne. Kam se poděl celý týden? Kam se poděly celé prázdniny? Zbývá nám ještě pár týdnů, nebýt toho... celé prázdniny by stály za prd. Jediná světlá chvilka (ok, dva týdny, ne chvilka) je Norsko.

Bylo tam krásně. Mít normální postel a nejen stan a karimatku, vydržela bych tam mnohem dýl. Vyšlo nám všechno. První z článků o Norsku (dva týdny na pár vystačí, navíc jsme tam určitě nebyli naposled) je tady: https://blueberrylace.wordpress.com/2016/08/18/first-expressions-from-vestfold/ (jsou tam už i nějaké fotky, pár jich dám pak i sem, ale netuším, kdy se k tomu doopravdy dostanu)

Jsem teď taková zvláštně rozčarovaná. Prázdniny jsou skoro pryč, my s milým stagnujeme někde kolem bakalářky a všichnhi naokolo se buď berou nebo už rovnou rodí. Mám pocit, jako bych upadala do nějakého stereotypu, který se mi ale ani trochu nelíbí. Ani nevím proč, ve škole je to pohoda, mám super práci, kde jsou moc fajn lidi, vcelku mě to tam i baví a chodím tam vlastně ráda. A stejně mám pocit, jakoby bylo něco špatně, jako bych něco nestíhala. Život? Blbost.

Zase jsem se pustila do čtení. Pořád všichni tak moc chválí Greena, až jsem se rozhodla dát mu šanci. Willa už mám skoro přečteného. A protože mě baví a taky protože to není čistě jeho dílo, koupila jsem si další jeho knihu. Ta mi teď bude dělat pár dní společnost u vody s milým.

Zároveň přemýšlím nad termíny na boudoir focení. Mám trochu obavu, že si to budu muset trochu zasponzorovat. Nechce se mi do toho... ale pokud nabídnu termíny, které se nebudou plnit, je výhodnější ten facebook, než nechat si propadnout zaplacený ateliér.

Co je jinak u vás nového? Z těch mých oblíbenců už skoro nikdo ani nepíše, ani nečte. No jo, 9 let na jednom blogu se projevuje. Prostřídalo se mi tady už tolik "kamarádů"... málo z nich zůstalo. A já nemám čas dívat se po nových. To je ten problém. A sem málokdo zavítá, když přidávám tak málo článků. No, za zlé to nikomu mít nemůžu, docela to chápu. Tady ta doba "věčně na internetu" už je za mnou a nezdá se, že by se chtěla vrátit. Ale zkusím s tím něco udělat. Zkusím se vrátit zpátky ke svému deníčku, který mi vlastně tak trochu i chybí. Jen je to malinko složitější, protože ho kontroluje víc lidí, kteří mě doopravdy znají.

Nuž, popřeju vám hezký zbytek soboty a zapracuju na sobě, ok? Fajn. Tak krásný věčer a sem s komentářema ti, co chcete, abych k vám mrkla. Zkusím se k tomu dostat do konce prázdnin :)

beach, girl, and traveling image

Kre mě ještě najdete:

Vzhůru do oblak!

19. července 2016 v 23:45 | Michelle
První měsíc prázdnin utekl jako voda, ani jeden jsme si z nich nějak moc neužili. O to víc si plánujeme užít to, co nás teď čeká. Naše první společná dovolená, opravdová cesta do zahraničí, kdy už se navzájem bereme vážně a ne jen jako "uvidím, co z něj/ní vyleze".

Začátek plánování a chystání byl dost na palici, neměli jsme čas se vůbec vidět, takže jsem měla trochu nervík, ale až už jsme si ten čas udělali, začalo to všechno odsýpat. Dokonce jsme si zvládli i užít nákupy (hlavně jídla), odpočinout si, pak si všechno zabalit a tak. Dokonce jsme tam vecpali i zmrzlinu a dva díly IT crowd. Levandulová, dobrá.

Večer jsme si dali trochu stresík, protože nacpat se do dvou krosen na dva týdny se vším všudy není zrovna jednoduché, zvlášť, když takhle jedete poprvé. Nakonec jsme to zvládli, i když to bylo o kousek dražší, než jsme doufali. I tak je to snad nejlevnější dovolená, na jaké jsem kdy byla. Nechtějte vědět, kolik by to mělo stát celkem. Pro dva lidi... fakt jedeme "on a budget".

Na anglickém blogu o tom bude asi víc, jak jsme šetřili a tak.

Když ale zapomenu na všechny ty starosti kolem, strašně moc se už těším. A nejen já. Dva týdny krásné přírody, kouzelných chvilek a odpočinku, no neberte to. Fakt už to potřebujeme. Protože přes rok na sebe nemáme moc času a začátek prázdnin nám přál ještě míň. Snad bude jejich druhá polovina lepší.

Mějte se krásně, užívejte si volna i cestování (kam se letos jedete podívat?) a držte nám palce, ať se neztratíme! :)

love, couple, and beach image

Tak všechno nejlepší, sluníčka!

1. června 2016 v 21:24 | Michelle
Že nejste děti? Omyl! Všichni jsou pořád tak trochu dětmi. A kdo není, toho je mi líto, protože právě ta trocha dětskosti přidává do života upřímnou radost. Třeba já se za svoji dětskost (možná až dětinskost) dokonce občas omlouvám. Už jsem ve věku, kdy bych se měla chovat dospěle. Většinou se o to snažím, i když, abych pravdu řekla, ne vždycky se mi to daří. Teď bych třeba mohla místo psaní blogu dělat na věcech do práce. Dneska jsem si ale dala odpočinkový den. Je přece den dětí, no ne? Už jen ta zmrzlina chybí. A nebýt toho odpoledního deště, možná bych si ani tu neodpustila. Taky byste měli! :)

Nedovedu si představit, jak se protlouká životem někdo, kdo neumí hodit věci za hlavu a být aspoň chvilku bezstarostný. Je tolik způsobů, jak na všechno zapomenout, ať si občas říkám, že jich je až moc, když mě občas odvádí od poviností. Bez těch bezstarostných chvilek je ale svět dospělých ubíjející. Hodně ho nemám ráda.

Teď se na nás chystá jeden takový víkend, kde většinu času můžeme spoustu věcí hodit za hlavu. Už od konce zimy jsme se snažili najít čas na víkend v Praze a konečně se nám to povedlo. Už jsem si říkala, že se k tomu dostaneme až někdy na podzim. A ono se to povedlo už teď. Sice se to (jako nic) neobešlo bez komplikací, ale to nevadí. Těším se na to. Na pauzu od reality.

Občas si říkám, kolik toho kvůli mně obětuje. U něj to jde prostě poznat, občas mi to i řekne. Ale uvědomuje si občas, že to není jednostranné? Kolikrát bych dělala milion jiných a užitečných věcí, místo těch společných všeho? A ty užitečné věci jsem dělala pořád už tak dlouho, až mám občas skoro výčitky svědomí z toho, že teď to tak není. Ale asi není úplně špatné občas odpočívat. Slyšela jsem, že je to zdravé.

Jdu si udělat kakao. Místo zmrzliny.

Dobrou noc! :)

coffee and girl image

Jak je všechno jinak, než mělo.

8. května 2016 v 23:40 | Michelle
Zdá se mi, jakoby můj život byl poslední dobou na dětském hřišti. Jednou je to skluzavka, pak průlezky, z toho zase houpačka a hned zpátky na lanový hrad. Nevyberete si. Chvilku to vypadá na průtrž mračen, ta se po chvilce rozežene v pár mráčků a za další chvilku svítí sluníčko.

Škola chvilku super, chvilku mě trápí (ok, je to škola, prostě to tak bývá), v práce super, jenom jak je toho najednou strašně moc a nestíhám, tak se mi tam vůbec nechce.

No a osobní život? Přiznávám, že tady to sice umí být taky jako na houpačce, ale takové té, na které být chcete.

Dneska jsem bookla letenky. Původně jsme počítali s cenou kolem 5 tis., ale hádejte co? Máme je za 600 a kousek. S desetikilovým příručním zavazadlem. A protože dobrodrůžo má být dobrodrůžo, bereme stan a děj se vůle boží. :) Je super, když máte někoho, s kým můžete podnikat takové v podstatě spontánní věci. Ještě lepší je, když vás ten někdo zároveň dokáže přibrzdit, když už to spontánní a neplánované začne být ne úplně ideální a reálné.

Milý si dnes vyzkoušel roli dvorního fotografa a musím říct, že mu to šlo. A skoro se i tvářil, jako by ho to i bavilo! Začínám se na to dobrodrůžo doopravdy těšit.

Ovšem... zase utíkám do zimy. Už druhé léto po sobě jedu místo k teplému moři někam, kde je jako u nás na jaře. Teda jako já ty země miluju a chci to všechno vidět, jenom mi to plavání a relax jako relax už docela chybí. Člověk to nepotřebuje každý rok, ale čas od času se to přece jen hodí. Nebo to máte jinak? :)

Tak jak tak, začínám se těšit. Obydu si to nejhorší, co mi tento semestr hodil pod nohy a vrhám se po hlavě do průvodců a příruček. Minule jsem to neudělala a ne, že bych toho litovala, ale bylo poznat, že nám informace chybí. Teď bych se tomu ráda vyhla. Samozřejmě, že v rámci prokrastinace budu řešit takové ty praktické věci, jako jak se tam dá pohybovat (veřejná doprava a tak...), kde se dá složit hlavu a tak, ale potom to teprve přijde. Co tam vlastně všechno je k vidění, kam až budeme ochotní jet, co všechno budeme chtít zažít...

Dneská básním, co? Mám nějakou dobrou náladu. Nevím, jestli za to může spolužačka, nebo spollubydlící, ale rozhodně na tom má velký díl ta letenka. Protože to znamená, že už to není jen co bychom mohli, kdy bychom mohli... ale už víme, kdy a kam poletíme, i kdy se budeme dostávat zpátky. A strašně moc mou dušičku uklidňuje to, že nepojedu s žádnou potřeštěnou kamarádkou, která má práci a já nevím co ještě, ale s někým, kdo dá pozor na to, na co pozor nedám já, kdo bude taky plánovat, kdo mi pomůže se vším, s čím bude potřeba, i s čím třeba potřeba nebude, ale prostě to bude chtít udělat místo mě. S někým, kdo se o mě postará, když mi bude zima, nebo kdo řekne "musíme vyrazit brzo", kdyžvymyslím, že pojedeme jinam, ale nedomyslím, že je to daleko, kdo chytí rybu k večeři a navíc ji připraví a nechá mě bezstarostně pobíhat s foťákem a užívat si to místo.

Jednoduše řečeno... jedeme na cestu a moc se na to těším.

Dobrou noc... :)

nature, mountains, and sky image

Všechno zlé se v dobré obrátí.

29. dubna 2016 v 12:09 | Michelle
Znáte to, když moc přemýšlíte, kombinujete a naberete si toho na sebe víc, než se dá zvládat? Ne? Tak to jste šťastní lidi. Pro mě je to totiž věčný problém, díky kterému umím být občas i hezky zklamaná. A s čistým svědomím můžu říct, že je to na nic.

Teď jsem třeba skoro půl roku makala na tom, abych se dostala na konzervatoř. Chodila jsem na konzultace a celkově to vypadalo fajn. Jenže konzervatoř se nekoná, protože vedení se rozhodlo pro věkovou hranici. No, nebudu tvrdit, že mi to nebylo líto. Věnovala jsem tomu hodně času i energie a dost jsem se těšila.

Začala jsem ale hledat něco, co bych mohla udělat s volným časem. A hádejte, na co jsem přišla? Kromě návratu k jazykům, které pomalu ale jistě zapomínám, jsem naštěstí dostala novou chuť do focení. Lidem se moje práce vcelku líbí a když vidím, jací fotografové si hrají na svatební a umělecké fotografy a mají spoustu fanoušků, říkám si... proč, sakra, bych nemohla taky? Možná to zní trochu namyšleně, podané takhle, ale každý máme svoje silné a slabé stránky a vím o mnoha, kteří jsou třeba výborní ve focení společenských akcích, ale u portrétů moc neví, co s tím. A přesto je lidé sledují a nechávají se od nich fotit.

A jak je všechno zlé k něčemu dobré, snažím se tohle všechno brát pozitivně. Navíc mám to štěstí, že jsou kolem lidi, ve kterých mám podporu a kousek dobrého slova i útěchy, když mají pocit, že to pomůže.

Tak jak tak mám z návratu k focení trochu obavu. Pořád je to práce s lidma a pořád budu potřebovat notnou dávku kreativity a navíc spoustu času i trpělivosti. Nuž... když vás ale drahá polovička, přátelé i rodina podporují, je to snazší, než kdybyste na to byli sami.

Jaký jste měli víkend? Já se snažím dostat z nějakého bacila, který mi sebral hlas. Milý se o mě celý víkend staral, vařil čaje, nenutil mě jíst... a tak nějak se snažil, abych se z toho dostala. Je moc hezké, když se o vás takhle někdo stará a není to maminka. Maminka by se teda takhle taky starala, možná ještě o kousek víc, ale víte, jak to myslím.

Tak jak tak, musím dodat, že ne vždycky je všechno úplně růžové. Jsme lidi a v podstatě se známe jenom trošku, takže se čas od času nepohodneme. Nejhorší to je, když jsme daleko od sebe a nemůžeme si to vklidu vysvětlit a dát do pořádku hned.

Naštěstí... člověk se ze spousty věcí vyspí.

A když odejde jedna šance, přijde další. Škoda, že nekdy je to buď a nebo.

Jsem teď trochu rozčarovaná z mojí angličtiny. Jakože, není perfektní, to vím moc dobře. Ale že bych ji měla tak hroznou, aby mi lidi radili psát radši v čj než v aj? Nevím, ve škole mě třeba teď chválí. Jasně, v mluveném projevu mi to jde snáz, než v psaném, ale i tak. Jsem z toho smutná. Naštěstí to byla jenom jedna holka a odmítám si s tím dělat těžkou hlavu. Sice mi to asi chvilku nedá, ale pokusím se. Když nic, budu se snažit si to po sobě líp kontrolovat.

No a to by asi stačilo... :) Jaký jste měli duben vy? A celkově, jak se vám daří? Nebudu tvrdit, že stíhám číst všechny blogy, jejichž autory mám ráda. Proto... zkuste mi to aspoň ve zkratce napsat sem, ráda si to přečtu.

piano, flowers, and music image

Velikonoce, škola, a tak.

30. března 2016 v 21:02 | Michelle
Včera jsem zjistila, že jsem to tady zanedbávala celý měsíc. Je mi to líto, že jo, tenhle blog už funguje hodně dlouho a měla bych (a chtěla) ho udržet jak jen to půjde.

A proto vám napíšu, jaký ten měsíc vlastně byl. :)

A vlastně taky ukážu.

Tenhle měsíc jsme oslavili v Alpách. V tomhle středisku jsme nebyli poprvé a nejspíš ani ne naposled. Je to tam milé a tak, pokud chcete, přečtěte si něco na mém druhém blogu, odkaz bude u fotek. Každopádně, je tam hezky, je to poměrně blízko Nassfeldu, není tam nijak plno. A moc milé lidi a super zázemí.

Jelo nás tam spousta, přes 20. Jezdí nás takhle přibližně každý rok. Občas víc, občas míň, to záleží. Každý den večírek, každý den nějaké hry a tak. Letos jsme poctivě (kromě prvního dne) jezdili na devátou, užít si krásný a čistý svah, protože... známe to všichni, stačí pár hodin a už se v tom jezdit sice dá, ale blbě a navíc z toho nic pořádně nemáte.

Po horách jsem nastoupila jako brigádník do jedné firmy. Díky tomu mám o něco míň volného času na všechno a tak nějak nic nestíhám. Ale v dobrém teda. Je to tam milé, práce je... pro mě neobvyklá, ale snažím se s tím nějak bojovat a snad se do toho co nejdřív pořádně dostanu.

Ten a i ten další týden jsem se snažila podohánět co se dalo. Školu, drahou polovičku, klavír, do toho ta práce a tak... no řeknu vám, dost mě to zničilo. Minulý týden jsem zameškala co šlo a snažila se vyléčit nějakého bacila, co na mě skočil.

Taky jsme byli s drahým přes víkend v Brně. To už se nám docela dlouho nepovedlo a bylo to fajn. Měli jsme čas na školu i na sebe díky tomu, že jsme byli tady, kde nejsou další hromady lidí, se kterýma se chceme vidět, rodiče, sourozenci, aktivity, prostě milion věcí, co děláme, ale často bez toho druhého. (Jo, takže o víkendech doma se vůbec nevidíme tak, jak si někteří kolem představují.)

Tento týden už se zbavuju všech bacilů, docela jsem si odpočinula, myslím, že pomohl i ten delší víkend. Někteří jsme ho měli sice volnější jen o jeden den, ale i tak to pomohlo.

No a o Velikonocích jsme výletovali s našima. V neděli i v pondělí bylo moc krásně, takže v neděli jsme se byli projít na úpatí Karpat i se synovečkem. Vzali jsme i psa a foťák, užívali si, jak je krásně a teplo a nechali se hezky unavit. V pondělí jsme se na cestu dostali až později, protože nás zdrželi kluci (brácha s rodinkou, strýc... a tak), ale i tak. Jeli jsme do Lednice, kde je krásně prostě vždycky. Je fakt, že to tam mám radši mimo tady ty svátky, davy lidí jsme tam potkávali. No ale nedá se, příště tam pojedeme jen tak, ne když bude volno navíc. :)

Fotky z Lednice vám zatím neukážu, ty mám doma. Ale můžu vám ukázat minimálně hory a procházku... :)

No a jaký byl váš březen? Pohodový? Snad jo!

DSC_7468 kopie

DSC_7542 kopie

DSC_7551 kopie

DSC_7650 kopie

DSC_7665 kopie

DSC_7702 kopie

DSC_7769 kopie

DSC_7756 kopie

DSC_7811 kopie

Tak tolik lehce z března. Další fotky jsou v odkazech na fotkách samotných, pokud by vám to nefungovalo nebo tak, tak je najdete někde tady: https://blueberrylace.wordpress.com/

Krásný večer vám přeju. A snad se příště budete mocst na článek těšit dřív, než za měsíc. :)

Trocha změn do nového semestru?

24. února 2016 v 10:35 | Michelle
Zkouškové zmizelo jako pára nad hrncem, volné dva týdny utekly jako voda. Nový semestr začal, ani nevím jak. Zrovna první den, kdy jsme měli na 7:30 mi ráno nezvonil budík. Naštěstí nejsem úplně lama a vzbudila jsem se tak, abych nepřišla o celou hodinu. Stejně. Myslím, že si mě už profesor bude pamatovat. Na věky věků. Mimochodem, je to náš vedoucí katedry. Snad na to časem zapomene.

Na hudebce jsou furt všichni moc fajn. Jen se s něma tolik nevídám, ale i tak. Nějak to tam zůstává při starém. Naopak na ájině se mi lehce změnil okruh kamarádů a známých. Už během minulého semestru jsem se tak nějak začala vídat s úplně jinou bandou lidí, kteří mi sedli teda mnohem líp, než ti, které jsem tam potkávala loni. Nevěřili byste, kolik sucharů tam máme. Dřív to prý byli takoví alternativci a teď je to samá fiflena a šampón.

Hledala jsem si nějakou brigádu. Říkala jsem si, že se hecnu a zkusím obeslat pár nabídek s životopisem, než to vzdám a půjdu se zeptat někam, kam berou pořád. Nuž, chvilka ponižování a běhání tam a zpátky se vyplatila. Paradoxně mě nevzali do fitka, kde bych měla být jen za barem a vyřizovat rezervace, tam se mi ta baba ani neozvala že nic, přitom z jedné firmy, kde by ta brigáda mohla být docela perspektivní, se mi ozvali skoro hned. Tak jen doufám, že mi to půjde.

Toť asi vše z takových nových myšlenek. Sotva začal semestr, už se nemám kdy zastavit. Asi zase budu chodit ze školy pozdě večer, i když třeba školu nemívám tak dlouho, ale musím chodit cvičit. Jako bonus mám dvakrát tak moc na ráno, oba jsou to semináře, takže účast povinná. Whatever, aspoň bude delší den.

Jak jste zvládli zkouškové? A kdy vám vlastně začínal semestr? A co pracující, udělali jste si trochu volna? Mimochodem, byli jste někdo letos (nebo se chystáte) na hory? :)

snow, winter, and photography image

Další rok za námi, další před námi.

2. února 2016 v 0:08 | Michelle
Nedávno jsem tak přemýšlela, jak všichni hrotí předsevzetí a takové ty blbosti... a říkala jsem si, co je k tomu vede? To, že se změní poslední číslo v datumu na nějakých 365 dní přece neznamená, že nám to pomůže tentokrát za svým rozhodnutím stát a dodržet ho. A tak je tady, nový rok. Přáli jste si něco? Protože to má větší smysl. A co předsevzetí? Dáváte si je? A daří se vám je dodržet? Mohlo by se zdát, že o tom píšu pozdě, ale přece jen... až teď jste měli čas to pokazit. A nebo vydržet. Po týdnu se přece moc nepozná...

Můj rok teda začal malinko náročně, ale hlavní je, že se všechno vyřešilo. Byla jsem po silvestru trochu smutná, ale už je to pryč. Zima je vždycky těžká, mám dvě práce, do toho zkouškové, těžko se hledá čas na osobní život nebo na sociální sítě a internet obecně. Snažím se udržovat aspoň instagram, to jde, když ho máte v mobilu, že... :)

Vrátím se ještě trochu dál. Užili jste si Vánoce, trochu volna a klidu? Doufám, že ano. Já docela, překvapivě, jo. Sama odpočívat neumím, naštěstí je ale někdo, díky komu odpočívat dovedu, aspoň trochu. A to se cení. :) Doufám, že všichni nepolepšitelní taky mají toho někoho, kdo je zastaví. Je to super.

Jinak se právě teď snažím ještě na poslední chvíli narvat do hlavy co nejvíc informací na ranní zk. Jsem z toho nervózní jak už dlouho ne a nejsem si jistá vůbec ničím. Vlastně jsem asi zapomněla, jak se jmenuju. Asi stejně, jako naši. Jak... to ale k sakru bylo? :D

Ok, dost vtípků. Nervózní jsem, ale snad se to nějak zvládne. Nemám nejmenší tušení, na co se mě může ptát. Snad jen na to, co jsme dělali za příklady a nic dalšího. Uvidíme, musím se nechat překvapit. Držte mi palce, vy, co si to přečtete dopoledne, prosím.

No a pak už (teda snad, když tahle klapne) jenom jedna zk a šlus. Skoro dva týdny volna. Teda, "volna", ale to vůbec nevadí. Lepší něco než nic. Pořád už to volno bude bez stresu ze školy. Tak doufám, že studenti už máte volno... a pracující, že si umíte najít chvilku na vypnutí od všeho.

Tolik ke dnešnímu zkrácenému článku na úvod února, Ozvu se zase brzo, už to snad bude snazší, najít si chvilku. Tak... dobrou noc! :)

february, black history month, and Valentine's Day image

To už jsou zase Vánoce?

18. prosince 2015 v 11:21 | Michelle
Ach ach, čtvrtá adventní neděle už bude tento týden? Opravdu? Jak se to stalo? Vždyť minulý týden teprve skončila zima, včera letní prázdniny a už jsou tady zase Vánoce?

Než jsem začala stresovat se zkouškama, docela jsem se na Vánoce těšila. Přemýšlela, co vybrat za dárky, co budeme péct a jak nazdobím perníkovou chaloupku. Taky jsem plánovala, co všechno bych o prázdninách chtěla dělat a doufala, že ten, s kým chci trávit co nejvíc času, si ho taky zkusí udělat.

Poslední dobou si říkám, jaké máme vlastně štěstí, co se týká školy. Jo, je to těžké, ne že ne. A kdo mi bude zkoušet podstrčit, že hudebka je lehká... mám jen jednu větu. Běžte si to zkusit. :) Taky jsem si říkala, jaká to bude pohoda. Po pravdě? Dává mi to zabrat víc, než jsem čekala, že mi bude dávat zabrat angličtina.

Jak jste na tom se zápočťákem? Vím, někteří ho mají až v lednu. Nevím, jestli je to lepší. Sice mají před Vánoci víc klidu na dárky, úklid... a takové ty banality, ale na druhou stranu si říkám, že je docela fajn odbýt si část teď a pak toho mít v lednu míň. A třeba taky dřív prázdniny. To vůbec není zlé, když se to povede. :)

Co vy a Vánoce, vůbec? Poznávám víc a víc lidí, kterým to moc neříká a na Vánoce se netěší. Po pravdě... ne, nepatřím k nim. Užívám si, že to doma voní, brzo je tma, takže můžou svítit světýlka, svíčky, že můžu zdobit cukroví, že můžu dělat milion věcí, na které jindy nemám čas. Například být s celou rodinou. A to jakože fakt, jsme spolu skoro pořád, minimálně přes svátky. Je to moc fajn. Dřív jsme jezdili i za "druhou rodinou", za lidmi, se kterými jsme se potkávali na lyžích. Trávili jsme tam minimálně jeden ze svátků, ne-li oba. Posledních pár let si to ale velká část z nich už tolik neužívá a teď ještě navíc ani není sníh, takže není důvod tam jezdit. Je to škoda, bývalo tam hezky. Krásné dětství.

Za posledních pár měsíců jsem nekašlala na tento blog (aspoň ne tak jako na jaro), za co jsem ale docela dost kašlala na blog druhý. Teď bych to ale chtěla napravit. Dodělat resty a pustit se do práce na něm. Občas je to ale trochu trable, když spolupracujete s někým, kdo chodí do práce a večer už je moc unavený na to, aby něco napsal. Ale s tím se nedá nic dělat, je to přesně ta situace, se kterou jsem počítala, že přijde. Mám tohle slečnu moc ráda, vím, že když mi je nejhůř, podrží mě, vím, že se mě zastane, vím, že se mě ujme, když se na mě ostatní vykašlou. Je to skvělá kamarádka a ještě lepší zpěvačka. No, s časem je to ale trochu horší. Jsou to obvyklé komplikace ať už spolupracujete s kýmkoliv z kamarádů nebo rodiny. Pomohlo mi to ale v tom, abych se vůbec rozhoupala. Se psaním už si hlavu nedělám, ale na poli módních blogů jsem nováček a necítím se tam tak jistě. Proto mi pomohlo, že jsme na to dvě. A vůbec mě netrápí, že většinu práce udělám já. Tady je moc fajn, že každá si zveřejňujeme sama za sebe a podle toho nás taky lidi vnímají. Takže se více méně žádná nemůže tak úplně vézt. Možná trochu. Ale o tom jindy. :)

Teď vám ukážu nějaké fotky z posledního článku. Doufám, že ten, co chystám ještě na tento víkend stihnu zveřejnit a napsat něco sem ještě před Štědrým dnem. Zatím si užívejte přípravy a volno a studenti, neučte se pořád. Nechte si trochu času na odpočinek. ;)

DSC_5778 blog

Den za dnem

29. listopadu 2015 v 21:07 | Michelle
I když mi blog chybí, nemám většinou ani nejmenší chuť psát. Není to tím, že bych neměla co, ale spíš tím, že mám prsty unavené z klavíru a prostě se mi nechce je používat, když to není potřeba. Cvičím kdykoliv to jde, když to nejde, snažím se aspoň trochu spát. Je to náročné, školu moc nestíhám a to se blíží zápočťák mílovými kroky.

Chtěla bych celé zkouškové zaspat a vzbudit se až v druhé půlce ledna. Snad se mi to povede a bude tentokrát kratší. Nemám moc představu o tom, kolik práce mě letos čeká, vím jen, že pokud přežiju tady ten týden, bude to super. Taky mám ty nejhorší předměty (až na harmonii, ok) před Vánocema. Což mi trochu narušuje vybírání a shánění dárků, ovšem na druhou stranu by mi měly na leden zůstat lehčí věci, to znamená, že by se to mohlo dát zvládnout v poměrně rozumné době.

Tatínek se letos rozhodl, že potřebuju zimní budnu. Jako, asi jo. Ale do teď jsem jezdila v jarní a bylo to ok... jenže letos už ne. Nevěřila bych, jaký problém bude sehnat bundu. Vím, jsem náročná, ale nedivte se. Když už chcete dát tolik peněz za kus hadru, který má být především funkční, tak chcete, aby opravdu funkční byl. Chci, aby byla dost teplá a aby měla sněžný pás. Byla bych ochotná omezit své nároky na počet kapes a relativně i na vzhled, pokud to bude aspoň trochu k světu a nebude to třeba nějaká hnusná hnědá. Snesla bych i růžovou. A víte co? Z těch stovek bund, co jsou na internetu, splňují podmínky (a zároveň jsou v mojí velikosti a ne jen pro slony a nebo nestojí majlant) tři. Chápete? Jen tři bundy z toho neuvěřitelného výběru, co se všechny sporty naokolo tváří, že mají.

V minulém článku jsem psala něco o tom, že jsem bez počítače. Tak bylo až do dnešního večera, jela jsem si totiž domů pro nový. Jo, nový, ne opravený. Prostě nějaký error zase. Ale tak... po pravdě jsem z toho vyšla líp, než s opraveným starým, tak proč ne. Zatím vypadá, že bude fajn, nechám se překvapit, jak to bude zvládat po pár týdnech práce v ps a lr. Držím mu pěsti.

Ještě se vrátím o 8 dní zpátky. Jo jo, měla jsem narozeniny. Slavila jsem 24. Letos mě to dost překvapilo. Vcelku pravidelně mažu datum narození z fb, ale vždycky byli lidi, kteří si vzpomněli. Jako moje nejlepší kamarádka... známe se od dětství. Vždycky byla jedna z prvních, co si vzpomněli. Letos ne... ani po týdnu. Nemůžu říct, že mě to nezamrzelo. O to víc si ale vážím těch, kdo si vzpomněli. Nebylo jich moc, prsty na rukou mi stačí. Ale úplně první byla jessamine-rose. Za to Ti moc děkuju, nechala jsi mi tady krásný komentář a jako vždy vykouzlila úsměv na tváři. :) Ale literally, nepočítám ty, co mi přáli na oslavě, která byla o týden dřív. Těm jsem to připomněla vlastně sama. Bez toho to byla spolubydla, která mi napsala krásnou sms. Další spolubydla, která mi poslala pohled z Řecka, kde byla přes přednarozeninový víkend, milý, náš společný nej kamarád a pak ještě dvě kamarádky. Od jedné, která si to, věřím, přečte, mě to potěšilo dvojnásob. Byly to zvláštní narozeniny. Od brášky se švagrovou jsem ale dostala krásný dárek, který mě fakt překvapil. Málokdy čekám něco spešl, odvykla jsem si na to. A letos se trefili. :)

A tolik k listopadovému dění. Bojím se, bojím, prosince, nemám odvahu se jít podívat na is, protože vím, že už tam budou termíny zkoušek. Nechci to vědět, nechci se na to dívat. Fujky. Ale asi mi nic jiného nezbude. Tak... držím palce všem vysokoškolákům. Snad to všichni zvládneme... :) Chce to zásobu sladkostí, čaje a pevné nervy. Asi si zajdu i na guaranu. Nevím, jestli to doopravdy pomáhá, nebo ne, ale i kdyby ne, aspoň pro ten pocit.

Tak... hodně štěstí, drazí. :)

study, home, and room image

Škola, práce, život.

1. listopadu 2015 v 22:31 | Michelle
Listopad! Jak se to říká? Jo, please, be good. Listopad je můj měsíc, v listopadu mám narozeniny, takže většinu měsíc se těším na ty a pak už je čas těšit se na Vánoce a užívat si tu atmosféru před nimi. Listopad mám ráda. Na začátku měsíce je všechno krásně barevné, listí už skoro opadané a všechno nasvědčuje tomu, že už se blíží to krásné období klidu a ticha. Těším se na to jako malá. Dlouhé noci, procházky po křupajícím sněhu, zabalená v pletené čepici a dlouhé šále, ruku v ruce s ním, nechající vločky spadnuté na řasách.

Trochu jsem se zasnila. Občas zapomínám na to, že to není všechno, co k tomuto období patří. Je to taky spousta školy, času stráveného na brigádě, abych mohla udělat radost lidem, na kterých mi záleží, ale taky trochu sobě. A to není jednoduché, když jste pořád student.

Před asi dvěmi týdny mi odvezli notebook do servisu. To znamená, že jsem bez svého pracovního nástroje. Jo, jasně, mám tady starý, který teď normálně používá taťka, ale ten nový jsme kupovali kvůli tomu, abych mohla pracovat na fotkách i v Brně. A to teď nemůžu. Což je příhodné, protože mám dělat na svatbě a boudoir. Nejpozději za dva týdny už bych ho měla mít zpět. A když ne? Nuž, bude veselo.

Taky se poohlížím po nové brigádě. To už jsem samožejmě psala minule. První varianta, kterou jsem si taky možná trochu chtěla zvednout sebevědomí dost na to, abych se ptala i na zajímavějších místech, bylo McCafé. Bylo by to ok, kdyby to nebylo tak z ruky. A taky za ty prachy... jo jo, jsem zhýčkaná. Jo, jsem. Vím to, ale nehodlám to měnit zpět k horšímu. Časy, kdy mi stačilo pade na hodinu jsou dávno ty tam. Teď jen nevím, jak manažerovi říct, že už o to místo nemám zájem.

Co mě ale na brigádách v Brně lehce štve je to, že často chtějí, abych dělala přes víkendy. Což... vzhledem k tomu, že to je jediná příležitost věnovat čas lidem mému srdci blízkým, se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. Bohužel, asi si většina z těch lidí bude muset zvyknout, že mě neuvidí moc často. Ale jsem z toho smutná.

Nedávno jsme se o tom bavily s jednou spolubydlící, že nikdy nemůžeme mít všechno. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého musí něco vypadnout. Když tam máte školu, práci a sociální život, nemáte kdy spát a sportovat. Když omezíte něco, můžete tam něco přidat. Ale věnovat se všemu tak, jak bychom chtěly a potřebovaly prostě nejde. Bohužel, většinou to odnáší škola. A taky si všichni čas od času potřebujeme opočinout, že. A to je potom další obrovská díra do efektivního plánování času. A to nemluvím o tom, že chci aspoň trochu sportovat. Nechci si připadat jako slon a vůbec mě nezajímá názor ostatních, že tak nevypadám. Protože i když tak nevypadám, věřím tomu, že všichni znají to, když se prostě necítí dobře.

No a jinak... se toho vlastně moc neděje. Tak trochu se snažím užívat si studentský život. Že by mi to zrovna dvakrát šlo... se říct nedá, ale ven chodím rozhodně víc, než dřív. Vlastně skoro každý víkend nějaká akce. A to je vlastně svým způsobem fajn. Jen mě pořád žere ten červ, že bych ten čas mohla využít nějak efektivněji. A taky zdravěji pro játra.

Whatever...

Jak se máte vy? Zvládáte semestr? Je půlka, už začínají vystrkovat růžky, co... :) Tak se zatím mějte, sluníčka.

november, snow, and winter image

Štěstí nás nikdy nenechá usnout na vavřínech.

5. října 2015 v 23:02 | Michelle
To by totiž bylo moc snadné. A to přece nechceme, ne? Včera jsem se rozsekala na brusích. Nestalo se mi to už opravdu hodně dlouho... co už. trochu mě bolí kolena a zápěstí, no. O důvod víc se šetřit. Poslední dobou jsem hrozně roztržitá a nemotorná. Docela mě to štve. Jenže bohužel, nevím, jak to změnit nebo ovlivnit.

Už to vypadalo, že bych mohla mít chvilku klid. Aspoň chvilku bez starostí nebo trápení. Jo, chvilka to byla. Asi dva týdny... teď máme trablíčka v práci, je nás tam víc, než je nutné, takže na mě nevychází služby. Tak se dívám po něčem jiném... jenže co chcete sehnat, když nemůžete o víkendech a školu máte skoro furt. No, ono se to nějak vyřeší. Jen se mi nechce do rozesílání životopisů. Ne, že bych s tím měla nějaké extra špatné zkušenosti, ale když jdete přes někoho, je to jednodušší.

No a tak. Tím, že se mi tohle trochu pokazilo jsem s rozhodla pro jednu předvánoční fotoakci. Ještě to není úplně stoprocentní, ale řekla bych, že do konce týdne budeme mít jasno kdy, i jak. A dámy o to snad budou mít zájem. Doufám. Jestli ne, jsem trošku v háji. Leda ž by vyšlo něco jiného.

Hele, lidi, jak to vlatně děláte, když si sháníte práci nebo brigádu? Připadám si jako jehně. Zmatená a ztracená.

Ok, přeháním. Občas mě baví dramatizovat, zvlášť takhle pozdě večer. Pozítří nesu k reklamaci notebook a mám z toho docela hrůzu. Vím, že na to mají třicet dní a to je na tom to nejhorší. Nejvíc bych potřebovala, kdybych si pro něj mohla příští týden zase zajít... nedovedu si představit život v Brně bez notebooku. Ukoušu se nudou. A taky budu muset všechnu práci dělat doma. O víkendu. Když na víkendy mám úplně jiné plány. Pfff.

Ok, dobrou noc vám přeju :)

"...Autumn leaves falling down like pieces into place and I can picture it after all these days.."

První školní týden, aneb spánek se přeceňuje.

24. září 2015 v 13:31 | Michelle
Ne že bych si chtěla stěžovat. Vlastně mě ten semestr zatím docela baví. Nemůžu teda říct, že bych tam chodila poctivě, to asi ne, ale tenhle týden jsem na to měla dobré omluvy a příští už budu brát zodpovědněji. A to i přes to, že jsem si napsala službu na středu. Jestli se zase dotahnu domů před druhou jako včera, asi si ty středeční služby rozmyslím. Fakt se mi chtělo vstávat, neasi.

Ráno mi ale udělaly radost dámy na studijním. Byl tam jenom jeden člověk, vzaly mě hned a ještě k tomu s úsměvem. Fakt nechápu, co mají ti lidi nadávající na ženské na studijním za problém. Na mě zatím vždycky byly milé, vyšly mi vstříc a neřekly půl křivého slova. Tak či tak, dnes mi to udělalo velkou radost, že i když je právě první týden výuky, nebyla tam fronta. A tak jsem si, nad očekávání rychle, zvládla vyřídit i šalinkartu. Třikrát hurá... :) Můžu ale říct, že ta fronta na nádraží, mě vyděsila hned, co jsem si všimla, jak je dlouhá. Koho vás to ještě čeká, na Mendláku byli asi tři lidi. Neříkám, že to tak bude pořád, v úterý to vypadalo tak na hodinu, ale dneska už to bylo ok. A rozhodně to netrvalo tak dlouho, jako na nádru.

Dnes jsem měla první hodinu tvůrčího psaní na katedře angličtiny. Trochu mě to vyděsilo, modlila jsem se, abychom tam nemuseli psát básničky. No, muset budeme. Ale naštěstí ne tolik. Ale hádejte, co byl hned první úkol? Jackpot! Básnička! A zrovna jsme ji měli číst nahlas. Ok. Zvládla jsem ji. Hodně krátkou, ale napsala. Další už naštěstí nebylo nic rýmovaného a příští hodinu by taky nemělo být.

Včerejšek jsem trochu pozatahovala, byla jsem jenom na semináři, jinak jsem měla přednášky, na které se mi nechtělo. Na jednu jdu dnes, na druhou prostě až příští týden. To se tak občas stane... myslím ale, že všichni, kdo mají ke studiu aspoň podobný přístup jako já, to pochopí a ne odsoudí. Dneska skipnu ještě jednu přednášku, ale jen a jen kvůli tomu, že potřebuju odjet domů včas, na bytě si ještě sbalit věci a potom doma máknout na fotkách.

A zítra už razíme na Slovensko... :) Těším se. Sice mě trochu štve, že kluci nechávají výběr trasy jen na mě, na druhou stranu si můžu vybrat opravdu co chci a vím, že to nikomu vadit nebude. Jenže znáte to. Pak vyberu něco, co pro ně bude třeba moc náročné a po cestě na chatu mě budou chtít zbít nebo tak něco. Docela bych názor uvítala. Jenže jediný dotaz byl, jestli tam někde po cestě bude hospoda. Nezabili byste je? Ale i přes to je mám ráda.

Takže tak. Za chvilku mě čeká přednáška, potom další hodina volna před jedním z těch náročnějších seminářů (ne jako že by byl těžký, ale udržet pozornost je docela za trest...) a pak konečně můžu domů. Těším se jako malá holka. Jsem unavená, potřebovala bych se vyspat a prostě už nechci nic dělat. Rozhodně nechci dávat pozor v angličtině.

A tolik k prvnímu podzimnímu článku. Jak se vám vyvedl první a druhý podzimní den? Taky si tak užíváte, že vám není vedro na každém kroku, ale že můžete nosti svetry, bundy, šátky, šály... a tak? Za chvilku se určitě zase vrátím i k baretům a kloboukům. Už teď se na to těším. :)

Tak si užijte víkend, já se ozvu, až se vrátím. Fotky asi sem tam budou na instagramu, když by vás to zajímalo :)

Untitled | via Tumblr

Jeden večer odpočinku navíc.

17. září 2015 v 23:49 | Michelle
Poslední volný týden letí jako o závod. Nemůžu uvěřit tomu, že zítra už je pátek. Už jen víkend a je po prázdninách! Vůbec jsem je nestihla zaregistrovat. Utekly mi mezi prsty. Taky se vám to stává? Že čas letí, aniž byste si toho všimli?

Tenhle týden vypadal dost brutálně. Z úterý na středu jsem spala necelé čtyři hodiny, kolem druhé jsem se teprve dostala domů a před šestou jsem pořebovala vstávat a jet domů. Ve středu jsem se jenoduše nezastavila... teda kromě chvilky kolem oběda, kdy jsem si pustila film a usínala na gauči. V sobotu mě čeká podobný maraton, pokud se něco teda nezmění...

Dneska jsem měla být v práci. V Brně jsou ale slavnosti vína, kdo to náhodou nevíte, což znamená, že svoboďák je plný stánků a dolů do sklepa už nikdo nejde. Taky bych nešla, zvlášť, když je tak hezky. To mi taky dává naději, že by to stejně mohlo být i zítra - jednoduše, že by hlavní služba řekla nikdo tady není, můžeš domů. Šla bych. Jela bych. Úplně domů, nejenom na byt. V sobotu totiž musím zase vstávat, utíkat na vlak, pak domů, pak na klavír, pak rychle upéct shortbread, někdy v mezičase si uklidit oba pokoje a pak už jenom čekat na návštěvu. Na kterou se mimochodem docela dost těším... :)

Včera jsme si byli pro malou ťapku. Je to sice už odrostlejší štěně, ale je skvělá. Veselá, hravá, akční. Má krásnou hlavu i postoj, je jako malá baletka, na výstavách bude určitě zářit. A podle povahy věřím, že se neztratí ani na zkouškách. Kdo chcete, mám ji na twitteru ve fotkách.

Nechala jsem si doma nabíječku na mobil. Bohužel, zjistila jsem to, až už je skoro mrtvý. Tohle je za trest. Doufám, že zítra přes den to s USB zvládne aspoň na pár procent navrch. Tohle mě ničí. Ne, že bych se bez mobilu vůbec neobešla, ale musím obvolat pár lidí a domluvit pát věcí, což... přes noťas nějak nejde. Snad budou hodní a ne moc upovídaní. Taky můžu říct, že ranní výlet do Tesca je to poslední, na co bych se těšila. No, snad to zvládnu. Já i mobil.

Dneska jsem nějaká sdílná. Bavila jsem se už s hromadou lidí, teď ještě článek k tomu... zajímalo by mě, co se to děje. Ještě nedávno jsem nepotřebovala s nikým komunikovat, ne tak někoho vidět a teď, najednou, mám potřebu se socializovat. I když to není špatné, předpokládám, že začátkem školy se tenhle stav vrátí zase zpátky do normálu. Doufám v to. Docela se na to těším. Zvlášť proto, že ty kamarádky, se kterýma fakt chci mluvit, jsou moc daleko a mít telefon přirostlý k hlavě není nic zrovna dvakrát atraktivního. Na druhou stranu si připadám děsně dospěle, že si tak všichni voláme, místo toho, abychom si jenom vypisovali na fb nebo sms.

Ok ok, jdu spát. Snad mě omluvíte. Ráno musím pro ten kabel, umýt okno, vysát, vytřít, prostě nachystat pokoj na začátek semestru. A taky spolubydla o víkendu přijede i s rodinou, tak ať tady mají aspoň trochu pořádek.

Dobrou noc, mí nejmilejší! :)

Coffeee

Poslední týden prázdnin v práci.

15. září 2015 v 8:46 | Michelle
Flashback. Za tenhle týden se vyrojily starosti, které jsem už nějakou dobu řešit nemusela. Ne, že by mi to chybělo. Na druhou stranu, musím sama sobě přiznat, že mi to zase až tak nevadí. Možná mi to dokonce trochu dělá radost.

Tento týden mám poslední prázdninový. A nějak se to tak stalo, že jsem zrovna nepostradatelná v práci. Na jednu stranu dobře, na druhou mě to trochu štve. Docela jsem si chtěla užít prázdniny. Dobře taky ale proto, že na konci září jedeme s pár lidma na víkend do Tater a briáda se prostě hodí.

Je fajn, že to bude první letošní výjezd (když teda nepočítám hory), kde se nemusím starat o nic víc než o pojištění a abych si nezapomněla něco zabalit s sebou. Pak teda ještě kluky musíme trochu uzemnit s výběrem tůry. Evidentně některým nestačí jednou říct, že protě nepolezu nikam, kde potřebuju řetěz nebo žebřík a mám pod sebou díru. Musím to vysvětlovat znovu, že prostě ty závratě mám a že mám opravdový strach z výšek a že to fakt není jenom vsugerovaná schýza.

Jinak se ale na to moc těším. Navíc mi dělá radost, že se trochu změnil plán. V původní verzi, když se to začínalo plánovat, jsem byla jediná, které by prošlo obléct si sukni. Nakonec budeme tři. To je sice trochu na nic číslo, vzhledem k tomu, že pokoje jsou po dvou, ale prostě se s tím ta lichá bude muset nějak poprat.

A navíc, při představě, jak nádherně tam na konci září bude... mi srdíčko jásá. A taky, kdybyste tam náhodou někdo v té době zrovna byli, ráda vás uvidím. Sice tomu moc nefandím, ale člověk nikdy neví. Život je samé překvapení.

Jako třeba to, že mě doběhlo rodinné prokletí. A to jsem si říkala, že se mi krásně vyhýbá. A ono ne. Sice to mám nejmíň z nás všech, ale stejně. Jinak mi je ale krásně. Tenhle víkend byl super, užilijsme si slavnosti vína, pobavili se na účet nejlepšího kamaráda, probrali Tatry a moc toho nenaspali.

Měla jsem pak trochu binec v hlavě, protože tak nějak ti kamarádi vypadají, že se jim líbím, což je milé, ale nedá se říct, že by to bylo mějak opětované. Jsou fajn, docela i fešáci, ale kamarádi mají zůstat kamarády.

Letím. Za chvilku musím jít do práe, dnes mě čeká pěkný záhul. Snad bude hezky a nebude tam moc lidí. Zavíráme až v 1 ráno, takže si dovedete představit jak se mi tam chce. Už aby začala škola, to tam nebudu moct chodit tak často. Taky si musím jít koupit černé triko, musíme ho tam mít a já prostě žádné nemám. Možná je to trochu zvláštní, ale fakt ne. Já jsem se jednoduše s touhle barvou nikdy moc nekamarádila, bílá mi prostě sluší víc. Nedá se...

Mějte se krásně, kdo máte taky poslední týden volna, pořádně si ho užijte. Kdo ne, držte se v práci, víkend si pak užijeme všichni :)

Fall

Nový měsíc, nové předsevzetí. Nové začátky až později.

2. září 2015 v 0:15 | Michelle
Od posledního článku, kdy jsem, v podstatě, probrala všechny myšlenky jak sama se sebou, tak díky vašim reakcím i s vámi, se cítím moc dobře. Chtěla bych vám šem moc poděkovat za reakce a komentáře, které jste mi nechali. Věřte nebo ne, strašně jste mi pomohli. Vidíte do toho víc, než většina z těch, které vídám na živo. Znáte mě z nich nejlíp.

Jakoby mi spadl kámen ze srdce. Cítím se svobodně. To už se mi dlouho nestalo... :) Sice mám ještě pár focení před sebou, to protože nechci rušit sliby, ale to bude všechno do Vánoc hotové. A pak už nic. Prostě už žádný stres. Chtěla bych k tomu nějakou změnu. Něco... pro takový ten pocit ukončení jedné kapitoly. Chápete, co myslím.

Za necelé tři týdny nám začíná škola. Schválně jsem si zapisovala tělocvik, u kterého se dalo čekat dost skupin na to, aby mi seděl do rozvrhu. Hádejte co. Nesedí. Skupiny jsou jen dvě a obě se mi kryjí s předměty, na které chodit potřebuju. Dost mě to naštvalo. Těšila jsem se na to. No, nezměním to...

Mám pocit, jakobych vám neměla o čem napsat. Jsou fakta, jsou věci, nad kterými přemýšlím, ale zatím nemám poci, že bych se o ně chtěla podělit s celým světem tohoto blogu.

Po dlouhé době jsem byla v Brně. Tenhle víkend. Kamarád slavil narozeniny a byl Rainbow Run (pokud o tom nevíte :)). Včera jsem měla schůzku kvůli ještě jedné svatbě. Další už brát neplánuju... aspoň letos ne. A na jaře taky ne. No... nejspíš ani v létě.

Vybrala jsem si klobouk! Jen musím zjistit, jestli ho majív ČR v kamenném obchodě. Snad. Modlím se v to. Teď abych znovu jela do Brna... že :)

No a zítra jedeme na výlet na kole. Konečně se začínám zase hýbat. Konečně na to mám čas a nemusím z toho mít výčitky svědomí. Na internetu se mi chce trávit čím dál míň času. V porovnání s některýma na Twitteru mám pocit, že bez netu si užijeme život mnohem víc a líp. Jen jim to tam nebudu cpát. Tohle moc z nich nečte, takže můžu. A ti, co čtou, probém nemají. Mají totiž i život. :)

O víkendu mám jít na další párty. Po pravdě... nechce se mi. Proč? Co z toho budu mít? Ani tu kocovinu ne.

Welcome

Bylo, nebylo, bude, nebo taky ne.

24. srpna 2015 v 23:59 | Michelle
Taky máte občas tyhle stavy, slabé chvilky, splíny, nebo jak tomu říkáte? Ty okamžiky, kdy vám je na nic, kdy všechno najednou postrádá smysl, všechno vidíte černě a život se zdá úplně beznadějný?

To přesně mám teď. Než se mi přestal zasekávat počítač, trochu mě to přešlo, to je pravda. Pořád se mi ale ještě nevrátil šťastný úsměv na tvář.

Na stolku vedle postele stojí hrnek s kakaem a připadá mi, jako by to bylo to jediné věrné a bezpečné. Svět vypadá, že se pomalu ale jistě hroutí a já si nejsem jistá, jestli mám utéct tam, kde mě to všechno nezavalí, nebo jestli mám pobíhat sem a tam a pomáhat to všechno udržet pohromadě. Abych řekla pravdu, nechci dělat ani jedno. Chci si lehnout na zem, nechat se zavalit a spát.

Nechci, aby se svět hroutil. Nechci ani, aby měl tak slabé základy. Moc bych si přála, aby byl tak krásně stabilní a bezpečný, jako když jsme byli děti. Jako tehdy, když jsme neměli nejmenší ponětí o tom, že by se mohlo dít něco zlého, že by něco nemuselo být tak úžasné, jak to v našich očích vypadá. A pokud jsme o něčem věděli, vůbec jsme to nebrali jako něco špatného. Prostě to bylo. A brali jsme to tak a bylo nám to fuk, protože stejně nebylo nic, co bychom s tím my sami mohli udělat. Leda říct tu krásnou větu "až vyrostu...".

Jenže už jsme vyrostli...

Alone :)

Skoro by se dalo říct, že jsem dnes prozřela. Dřív jsem si to neuvědomovala, bavilo mě, že mám pořád co dělat. To mám ráda i teď, potřebuju mít něco, čím se zaměstnám. Už jsem ale přešla z toho zaměstnávání se bez většího zapojení mozku zpátky k přemýšlení.

Konečně jsem si uvědomila, že mít tolik aktivit je mi na škodu. Je to super, mít plný kalendář, lidi se na mě dívali více méně s obdivem, když jsem ze sebe vysypala všechny brigády, které jsem ke škole tak nějak zvládala a ještě k tomu přidala pár koníčků. Jenže jsem tam, kde jsem byla. Člověk prostě nemůže dělat všechno, život tomu není uzpůsobený. Není na to prostě čas.

Mám na výběr... buď budu dál dělat všechno, ale nikam to nepovede a budu se plácat životem jako nerozhodné dítě, nebo některé aktivity pustím k vodě a to ostatní budu dělat tak, aby to za něco stálo. Po gymplu to bylo focení. Věřila jsem tomu, že když se to naučím a budu dobrá, bude to snadné, zakázky se pohrnou a já budu v pohodě. Čekala jsem, že mě to bude pořád bavit a naplňovat.

Ale víte co? Už to tak není. Stala se z toho rutina. Práce. Povinnost. Radost je ta tam, chuť do nových nápadů taky. Štve mě to, jak všichni něco očekávají. Jak bych je naměla zklamat. Jak chtějí nové fotky, projekty. Ta chce profilovku, ta zase fotku v šatech. Ta by chtěla něco asi s vodou, ta zase přemýšlela nad focením u koní.

A co? Cucám si ty prachy z prstu? Mám čas na to, abyste vy si honily ego nad fotkama, které vám budou všichni chválit? Sorry. Jo, jasně, že když vidím nějakou fotku, tak to buď upřímně pochválím, nebo si řeknu, že bych to udělala jinak a pro mé oči líp. Jasně, že občas nabídnu někomu, kdo mám pocit, že si to zaslouží, že ho cvaknu. Přestává mě to ale bavit v ten okamžik, kdy je to pro ně samozřejmost. Kdy si toho buď přestávají vážit, nebo se se mnou baví jen kvůli těm fotkám.

Takhle se kamarádi nechovají, sluníčka.

O to víc si teď vážím kamarádek, které chtějí ne novou fotku ode mě, ale novou fotku se mnou. Těch, které se nechovají sobecky, ale zajímá je víc samotné přátelství, než to, co z něj můžou mít. Těch, se kterými si můžu popovídat, aniž by konverzace obsahovala vychvalování a "mazání medu kolem... no, úst".

Snažím se přehodnotit svůj život. Ujasnit si priority a přijít na to, co je pro mě opravdu důležité a zároveň jak je to reálné. A přijít na to, jak začarovat svět, abych si mohla splnit své sny.

Jednou možností je bohatý manžel.
:D

Upřímně? Kašlu už na focení. Ne, že bych s tím sekla tak, že dneska řeknu, že už na to nesáhnu. To by bylo pěkně hnusné... ale dokončím zakázky, dokončím projekty, to, co jsem slíbila, ještě odfotím. A pak? Možná občas, když někdo bude moc chtít, nebo se mi bude moc líbit. Teď už budu fotit jenom sama pro sebe a pro blog. Chci, abych z toho měla zase radost. Jenže jak ji mám mít, když v tom není nic nového?

V něčem je to přítěž, v něčem výhoda. Jsem ale člověk, který pořád potřebuje nové podněty, nové informace, učit se nové věci, postupovat dál a zlepšovat se. Potřebuju zajímavosti, novinky, něco. Něco, na co se můžu soustředit, nad čím můžu přemýšlet. A to už focení není...

Takže co? Až dodělám tady ty povinnosti, užiju si aspoň týden prázdnin tak, jak jsem si je představovala skoro celé. Budu brzo vstávat, sportovat, číst si, učit se nové věci, po večerech se dívat na filmy a v mezičase se věnovat blogu. Především tomu novému, ale už bych se vážně ráda dohrabala i k tomuto. A k těm vašim. Čas od času, v rámci prokrastinace, na vaše blogy mrknu a článek si i přečtu. Pak rozkliknu komentáře a něco se děje. Buď mě někdo volá, nebo mě přepadne ten otravný pocit, že nedělám to, co mám a na komentář se vykašlu. A to mě štve. Chci na to mít nejen čas, ale hlavně i myšlenky. Nechci v duchu odbíhat k povinnostem. Chci se zastavit a napsat vám něco hezkého.

Tak mi držte palce, prosím... mám vás ráda. Už jen za to, že jste. A o to víc za to, jací jste. Dobrou noc či dobré ráno, nevím, co máte. Ale mějte se krásně. Já se totiž brzo vrátím! :)

Prázdniny a tak.

19. srpna 2015 v 23:57 | Michelle
Zdravím vás, nejdražší! :)
Už týden jsem doma a píšu až dnes, bída, co? Nic nenaděláte. Ale ne že bych se flákala. Ok, možná trošku, ale řekněte, vám se v tom horku něco chtělo?

Jak si užíváte léto? Možná je to trochu ironická otázka, pokud u vás teď prší stejně jako za mým oknem, ironicky to ale nemyslím. Myslím celé prázdniny. Vůbec jsem vám toho vlastně moc neřekla o těch mých. První týden v červenci jsem se ještě učila na zkoušku. Musím říct, že dát nám termín na červenec byla trochu podpásovka. Co už, škola začíná o týden později než obvykle, tak se s tím smiřuju docela lehce. :)

Když začaly prázdniny, vrhla jsem se na plné obrátky do práce na zakázkách. Nafocené projekty pořád čekají a já pořád čekám na trochu chuti k práci. Když se přemluvím, pustím se do fotek na blog, do projektů se mi vůbec nechce, protože nevím, co s nimi. Nechci to dělat jako do teď, zapnout svoji oblíbenou úpravu a pak ji doladit podle fotky. Tohle už mě nebaví a nemám teď trpělivost na to, abych vymýšlela nějakou novou úpravu úplně od základu. A taky nemám náladu dívat se na ty perfektní obličeje modelek. Mám z toho pak akorát tak špatný pocit ze sebe samé. Znáte to? Jak jsou kolem vás ty krásné holky a vy se pak cítíte ještě ošklivější, než jste jenom proto, že prostě oni jsou nadprůměrně krásné? Vybrala jsem si to ale hloupý koníček... :)

No a pak jsme s A odletěly do Londýna. Bylo to jako krásný sen, přijet najednou z těch veder, co tady byly, do země, kde mají léto skoro jako my podzim. Občas nám byla krásná skorozima!

O Anglii vám něco napíšu, fotky dnes ale nebudou. Neměla jsem zatím kdy na nich pořádně zapracovat. Navíc budou na druhém blogu, o kterém vám ještě napíšu někde na konci článku.

Londýn je Londýn a i když je to drahé město, dostat se tam stojí skoro stejně jako zpáteční jízdenka do Prahy někde z východnější Moravy. Proto jsme si ho chtěly užít a sice něco vidět, ale především to vidět v klidu a pohodě a nasát atmosféru města. Myslím, že se nám to povedlo. Sice jsme toho většinu prochodily pěšky a pak nás ještě dva dny bolely nožičky. ale sruhá A se s tím docela v pohodě poprala a pak už to přešlo. :D

Vlastně jsme většinu času strávily buď v muzeích nebo v kavárnách. No a taky něco v obchodech, samozřejmě, jsme holky, no ne? :D Ty muzea nám ale daly zabrat. Nejvíc jsme si užívaly Victoria and Albert museum. Kdo jste tam nebyli, doporučuju. Hlavně pro ty, kdo mají rádi historii, módu, umění, a tak. Tohle muzeum nám trvalo přes 4 hodiny. Vyhnal nás hlad. A to jsme zdaleka nestihly všechno. Každá jsme si tam našly to svoje a i to té druhé nás bavilo, protože to mají všechno vystavené a propracované tak, že pokud nejste úplní ignoranti, aspoň trochu vás to zaujme.

Dost o muzeu. Kavárny! Hospůdky! Oujé. Bylo to drahé. :D Ale stálo to za to. Našly jsme vynikající fish'n'chips. V jedné hospůdce v South Kensingtonu. Porce to byla jako pro slona i přes to, že jsme si obě objednaly ladies portion. Zbytek jídel nebyl nic, co bych si potřebovala vařit doma (ok, ani tu rybu si sama dělat nebudu, ale příště si ji asi zase objednám), ale na ty chutě normálních jídel jsem nemohla neochutnávat ty dezerty a sladkosti. Nemyslím bonbóny a takové zbytečnosti, myslím sušenky, dortíky, prostě buchty a tak. Každý den aspoň jedno. To byla prostě tradice. A nejen v Londýně.

Kdo chcete vidět nějaké fotky už teď, mrkněte na můj instagram. Je jich tam dost, řekla bych. :)

Z Londýna jsme pokračovaly do Peak District. Nakoukly jsme do Staffordshire, víc jsme prošly Derbyshire. Moc dobře nám bylo v Lichfieldu, jejich katedrála je opravdu dechberoucí. Holkám se líbilo i Derby, to mělo sice fajn kostely a chrámy, dokonce jsme si tam daly i oběd za 4 libry (který byl taky vlastně dobrý, zvlášť na anglické poměry), ale naše srdíčka nejspíš zůstanou věrné městečkům přímo v Peaku. Ta architektura, ti lidé, ty uličky, obchůdky, pekárny, ta atmosféra, ta radost ze života... ta příroda kolem!

Jo a taky jsme viděly dům pana Darcyho. Teda z toho filmu s Keirou. Muhahahá! :)


Toť k našemu cestování bez cestovky. A bez plánu.

Teď ke zbytku toho, co mě letošní prázdniny zaměstnává. Vy, co mě sledujete na twitteru jste si toho už asi všimli, že občas sdílím článek z nějaké divné anglicky pojmenované stránky. Založily jsme si s A, s tou, co mi dělá modelku, fotografku, stylistku a já nevím co všechno ještě, především ale zastává čestné místo kamarádky, blog. O tom, co máme společné, co nás obě baví. Jestli ho chcete vidět, tady je odkaz: https://blueberrylace.wordpress.com/. Další článek plánuju někdy na pátek nejspíš. Možná ho stihnu už i teď ve čtvrtek, uvidí se... :)

No a to je asi dnes vše. Užívejte si prázdniny aspoň tak, jako já. A jestli prázdniny nemáte, tak aspoň léto! :) Doufám, že máte taky aspoň trochu radost z toho, že se konečně trochu ochladilo... :)

shirt/shorts 04

Pokračuje vedro i moje ignorace všeho.

23. července 2015 v 23:09 | Michelle
Je tady mrtvo, já vím. Nechci už slibovat, že se to změní, protože tomu sama přestávám věřit. Poslední dobou se spousta věcí změnila. Já jsem se změnila. Asi. Nebudu lhát, sem tam fotím, ale fotky se mi hromadí. Je jich tolik, co chci upravit. A nějak se mi nedaří dostat se k nim. Vcelku nedávno jsem měla myšlenky na to, že bych s tím sekla úplně. Na druhou stranu vím, že by mi to asi bylo líto a navíc lepší brigádu fakt neseženu.

Jinak se ale neflákám. Pracuju, většinou doma, ale třeba minulý týden jsem byla na jedné brigádě, co mívám v zimě. Nějak se tam objevila práce navíc, tak jsem si přivydělala na kapesné v UK.

Na fejkbuku mi svítí přes třicet nepřečtených zpráv, na které se mi jednoduše nechce, ale fakt moc nechce odpovídat. Dneska jsem se přemluvila a stáhla to na dvacet pět. Žádný zázrak, vím... :)

Když nemám hromadu práce, která se nedá odložit, trávím většinu času v nebo u bazénu. Je malý a je v něm odporně teplá voda, ale pořád je to lepší, než se roztápět někde na zahradě jen tak. Po nocích sním o klimatizaci. Není mi to k ničemu. :D Pořídit ji nechtějí.

Jinak, příští týden jedu pryč. V plánu není žádná válecí dovolená, na to mě tolik neužije, takže určitě bude hromada fotek a zážitků (doufám :)), o kterých budu moct psát. Taky se snažím pracovat na fotkách, takže až nebudu líně nic nedělat (určitě chápete, že dobrovolně sedět u počítače je v tomhle počasí čirý masochismus) a všechny je zpracuju, bude i co přidávat. Psát o mém životě mi teď přijde nadmíru nudné a tudíž i zbytečné. Nic se neděje, nebo aspoň ne nic, co by stálo za zmínku.

Potkávám úžasné lidi, to za zmínku stojí! :) Včera jsem odevzdávala fotky ze svatby a jejich reakce byly tak upřímné, že jsem z toho byla úplně naměkko. Není to tak dávno, co se mi v hlavě usadil protivný brouk, který mi našeptává, že je možná čas s focením seknout. Když pak ale potkám lidi, jako jsou tihle novomanželé, přijde mi to neuvěřitelně krásné a skoro jako požehnání, že u toho můžu být, že jim moje práce dělá takovou radost a bude s nimi žít po zbytek života. Nemám moc odvahu tuhle myšlenku říct před modelkama. Zkusila jsem to jednou a její pohled byl všeříkající. :) Mám ale pocit, že mi to nejde tak, jak bych chtěla, kvůli škole a brigádám na to nemám čas a abych se posunula kam chci, stálo by to hromadu času i peněz. A nemám ani jedno... přišla zase jedna z těch krizí, kdy mě už nebaví ty fotky, co vypadají jedna jako druhá, jak by vypadat měly, představu mám, ale nedaří se mi dosáhnout toho. A to mě štve.

Nový blog. už žije! Teda, nemyslím tím články každý den, ani nic podobného, ale už je na světě, už jsou tam první články a budu se mu teď chvilku muset věnovat víc, než jsem se v poslední době věnovala bibliotheca. Rozhodně to tady ale nechci nechat umřít. Je to moje útočitě, domov. Můj milovaný blog v češtině, vy všichni, co sem chodíte a zároveň skvěle píšete. To mi připomíná. Číst čtu, jen jsem většinou líná komentovat. Slibuju, že to zkusím napravit. :)

Teď už půjdu spát. Zatím si užívejte prázdnin! Myslím na Vás :)

YouTube: https://www.youtube.com/TutorialesBelenn | via Tumblr

Já už fakt nechci.

3. června 2015 v 19:42 | Michelle
Další srdceryvný náhled do mého života? Možná. Hlavně to neberte jako stěžování. Spíš to jen ze sebe potřebuju dostat a nechci zatěžovat lidi kolem. Tohle totiž můžou číst jen ti, které to zajímá, když to ale někomu budu povídat, ze slušnosti neuteče.

Předně, než se dostanu ke kolotoči ukončování milionu předmětů, bych ráda řekla, že se upřímně modlím, abych nebyla odsouzená k práci jako servírka. Myslím výhledově. Doufám, že se budu moct živit jinak. Protože to je hrozná práce. Jako jasně, brigáda, okej. Ale proč, sakra, proč? Ani jako brigáda to není v pohodě. Jsou mnohem lepší brigády, kolektivy, míň stresu, pohodovější šéfové. A rozhodně nebudu tvrdit, že jsem vyzkoušela smálo brigád a prací.

Víte, ta škola, co studuju je v pohodě. Fakt jo. Baví mě to, angličtina i hudebka, většina předmětů společného základu se dá nějak přežit. Letos ale průšvih přišel s termínem tahání osmičky na začátek zápočtového týdne. Tím pádem jsem prošvihla asi tisíc termínů a předtermínů a doháním to teď. Jenže oni to všichni brali jako náhradní a nahustili je fakt těsně po sobě. Nelíbí se mi to, ale není nic, co bych s tím mohla udělat. V předmětech, kde je nás málo, se to dá v pohodě domluvit, bývají dost ochotní, ale na ájině nebo v těch společných je prostě potřeba zatnout zuby a nespat víc, než je nezbytně nutné.

Jeden (ok, ten horší, protože jsem musela hodně často do práce) týden mám za sebou. A druhý vlastně skoro taky. Jakmile skončí tento týden, čeká mě jen přežít pondělí a úterý a je to. Ne, že by to bylo všechno hotovo, to ani zdaleka ne, ale ta nejhorší část jo. Pak už mám mezi zkouškama i sem tam den volna a především jich nemám několik v jeden den, jako třeba zítra tři, žejo.

Jsem unavená. Ani sluníčko nepomáhá. Přijde mi, že právě čím je tepleji, tím víc se mi chce spát a míň učit. Příští semestry musím podchytit mnohem líp. Neprošvihnout zápočťák. Prostě je toho nějak moc. Na druhou stranu, nemusím do práce a to je dobře. Aspoň mámrelativní klid na učení a pk bude snad i na odpočinek.

Taky jsem si teď navykla učit se v okně. Mám pod ním stůl, na okně deku (přece nebudu sedět na tvrdém, no ne?), hromadu učení, notebook když je potřeba a pak už jen nějakou vodu a jídlo, co se nerozpustí. Tohle je na vedru pozitivní. Nemám hlad. Snědla jsem ani ne celou broskev a jsem nacpaná. Víte, jak se takhle dá ušetřit? :D Dokud se neochladí.

Pro dnešek to bude muset stačit. Doufám, že po těch nejhorších chvílích budu trochu sdílnější. Zatím přiju hodně štěstí na zkoušky, přijímčky,testy a tak. A těm, co už mají hotovo, gratuluju ;)

tornqvistm

Nějak se všechno mění.

4. května 2015 v 16:22 | Michelle
Změna je život. Všichni to víme. Vždycky to patřilo ke všemu, co jsem dělala, změny jsem měla ráda, občas jsem je vyhledávala schválně, občas jsem si jen počkala, ale vždycky tomu trochu pomohla.

Teď už mě to ale tolik nebere. Většinou, když lidi potřebují změnu, jdou a nechají si změnit účes. Na podzim to budou čtyři roky od mojí poslední, za to dost radikální, vlasozměny. Čtyři roky! Je to jako věčnost. Jediná změna, co se s těma divně zbarvenýma chlupama děla bylo to, že prostě rostly tak, jak stíhaly a obě kadeřnice mi jen zastřihávaly konečky. (A moje myšlenky na něco víc, než konečky, dost statečně ignorovaly.) Teď už si tak půl roku pohrávám s myšlenkou, že s tím něco udělám. Zatím jsem se k tomu nerozhoupala.

O tom jsem ale psát nechtěla... i když to k tomu taky patří. Nějakým záhadným způsobem se ze mě stal prototyp studenta. Nemám nejmenší tušení kdy nebo jak. Sem tam sleduju seriály, občas udělám něco do školy, ale spoléhám na ty zodpovědnější. Teď jsem byla na Čarodějálesu, když jsem přišla domů, skoro jsem nemohla mluvit. Začínám trávit víc a víc času na brigádě - jako správný student - za barem. Začínám se orientovat ve vínech. Haha.

,

Na focení nemám ani náladu, ani čas. Nápady by byly, teď jsem zase vymyslela fotku, na jejíž realizaci si ale budu muset počkat, protože to zabere spoustu času - takže až po zkouškách. Nebo možná budu chystat tak pomalu v průběhu zkoušek. Každopádně fotit se bude až tak koncem června nebo v červenci. Asi nebude úplně jednoduché najít modelku a už vůbec nebude jednoduché vychytat světelné podmínky.

Strašně moc mě láká zrušit si facebook. Musím zjistit, jestli by to šlo nějak ošéfovat, abych mohla dál používat fb stránku, ale nemusela tam mít osobní profil. Pokud se mi tohle povede zařídit, asi to minimálně na čas zruším. Nevím, sice je tam pár lidí, se kterýma mě baví si psát, jako třeba pan N., kvůli kterému jsem šla včera spát mnohem později, než jsem měla v plánu, na druhou stranu tam ale otravuje spousta lidí, na které nemám náladu. Vím, je super, že mě mají rádi, že si se mnou chtějí psát, ale já na to prostě nejsem. Nebaví mě to. Když, tak fakt málokdy a fakt jen chvilku. Žádné slohy, žádné komplikované věty, ideálně ani myšlenky. Když chci přemýšlet komplikovaně, jdu se učit.

Pořád jsem čekala, kdy budu mít víc času. Až skončí zkouškové, až skončí sezona, až skončí semestr, nebo zase to zkouškové. Teď si začínám uvědomovat, že to možná nebude takhle. Že za to nemůže škola, že za to nemůže práce. Ale že jsem se prostě změnila a naučila se věnovat i něčemu jinému, než blogu. Životu. Minimálně na léto to můžu všem vřele doporučit. I když šance, že já tady budu v létě pečená vařená je dost vysoká - zase ta samá písnička. Léto budu trávit v Brně, v práci, na bytě. Jo, zajdu si do fitka, jo, budu dřepět za barem, ale tam bude málo práce, takže budu moct psát a druhý den číst. Protože jo, nemáme tam wi-fi. Tohle konkrétně teda moc nevychytali... i když na druhou stranu je to asi pro hosty ideální, protože se aspoň víc věnují sobě navzájem, místo svých geniálních telefonů.

grunge | Tumblr

Mám zase hrozně neucelené myšlenky. Dneska mám jít večer ven, ale když jsem to slíbila, úplně jsem zapomněla, že hrajeme hokej a že bych se vlastně radši dívala. A vůbec. Nechci randit. Nemám na to náladu. Nemám na to náladu už delší dobu, ale je mi vždycky líto odmítnout. Měla bych přestat být pořád tak hodná. A taky bych měla přestat dávat všem lidem šanci a věřit, že jsou hodní. Protože nejsou. Vždycky jim chci věřit, poznat to dobré v nich, ale nedaří se mi to. A všimli jste si, jací jsou právníci arogantní debilové? Teda aspoň ti tady u nás. A holky neee, ty mám ráda. Třeba Lucku nebo Creenciu, že jo :)

Zas a znova se svámi podělím o moje super spolubydlící. Až budeme každá na jiném konci světa, budou mi moc chybět. Budou mi chybět už teď v létě. Dřív jsem nenáviděla víkendy v Brně. Bylo mi tady smutno, bylo tady ponuro, zima, nuda. Teď už to je ale úplně jiné. V pátek za M. přijeli tři Finové na celý víkend. Byli moc milí, usměvaví, a tak. V sobotu jsme byli s mojí M. nakupovat, což sice nebylo radostně přijato mým kontem, ale protože jsem sehnala skoro všechno, co jsem potřebovala (kromě černého trika do práce), mám z toho trochu menší výčitky svědomí než obvykle.

pinkheartsandsparkledreams.tumblr.com

A včera jsme byly s oběma M. na Avengerech 2. (Jo, v sobotu jsme se taky musely podívat na první díl, jinak by to nebylo ono.) A byly jsme nadšené. Očividně. Po názorech, že jednička je lepší, jsme si udělaly jasno v tom, že ty názory nesdílíme. Máme vlastní. Dvojka prostě je lepší.

Ach, jsem tak ráda, že se mám s kým bavit o trablích s opačným pohlavím. Tohle mi chybělo. Maggie mi odletěla do Anglie, vůbec spolu poslední dobou neskypujeme a mně chybí tady ten typicky holčičí náhled na věc. Občas ale s mojí M. máme debatní chvilku. Nedovedu si představit, že bych tady ty věci řešila s kýmkoliv jiným, nejsem na to, přijde mi to povrchní, dětinské a trapné, ale někdy je to prostě úleva. Vlastně je jediná, co má fakt přehled o tom, co a kdo je kolem. I když se v tom taky občas ztrácí... :)
 
 

Reklama