moje vylívání srdíčka

Nějak se všechno mění.

4. května 2015 v 16:22 | Michelle
Změna je život. Všichni to víme. Vždycky to patřilo ke všemu, co jsem dělala, změny jsem měla ráda, občas jsem je vyhledávala schválně, občas jsem si jen počkala, ale vždycky tomu trochu pomohla.

Teď už mě to ale tolik nebere. Většinou, když lidi potřebují změnu, jdou a nechají si změnit účes. Na podzim to budou čtyři roky od mojí poslední, za to dost radikální, vlasozměny. Čtyři roky! Je to jako věčnost. Jediná změna, co se s těma divně zbarvenýma chlupama děla bylo to, že prostě rostly tak, jak stíhaly a obě kadeřnice mi jen zastřihávaly konečky. (A moje myšlenky na něco víc, než konečky, dost statečně ignorovaly.) Teď už si tak půl roku pohrávám s myšlenkou, že s tím něco udělám. Zatím jsem se k tomu nerozhoupala.

O tom jsem ale psát nechtěla... i když to k tomu taky patří. Nějakým záhadným způsobem se ze mě stal prototyp studenta. Nemám nejmenší tušení kdy nebo jak. Sem tam sleduju seriály, občas udělám něco do školy, ale spoléhám na ty zodpovědnější. Teď jsem byla na Čarodějálesu, když jsem přišla domů, skoro jsem nemohla mluvit. Začínám trávit víc a víc času na brigádě - jako správný student - za barem. Začínám se orientovat ve vínech. Haha.

,

Na focení nemám ani náladu, ani čas. Nápady by byly, teď jsem zase vymyslela fotku, na jejíž realizaci si ale budu muset počkat, protože to zabere spoustu času - takže až po zkouškách. Nebo možná budu chystat tak pomalu v průběhu zkoušek. Každopádně fotit se bude až tak koncem června nebo v červenci. Asi nebude úplně jednoduché najít modelku a už vůbec nebude jednoduché vychytat světelné podmínky.

Strašně moc mě láká zrušit si facebook. Musím zjistit, jestli by to šlo nějak ošéfovat, abych mohla dál používat fb stránku, ale nemusela tam mít osobní profil. Pokud se mi tohle povede zařídit, asi to minimálně na čas zruším. Nevím, sice je tam pár lidí, se kterýma mě baví si psát, jako třeba pan N., kvůli kterému jsem šla včera spát mnohem později, než jsem měla v plánu, na druhou stranu tam ale otravuje spousta lidí, na které nemám náladu. Vím, je super, že mě mají rádi, že si se mnou chtějí psát, ale já na to prostě nejsem. Nebaví mě to. Když, tak fakt málokdy a fakt jen chvilku. Žádné slohy, žádné komplikované věty, ideálně ani myšlenky. Když chci přemýšlet komplikovaně, jdu se učit.

Pořád jsem čekala, kdy budu mít víc času. Až skončí zkouškové, až skončí sezona, až skončí semestr, nebo zase to zkouškové. Teď si začínám uvědomovat, že to možná nebude takhle. Že za to nemůže škola, že za to nemůže práce. Ale že jsem se prostě změnila a naučila se věnovat i něčemu jinému, než blogu. Životu. Minimálně na léto to můžu všem vřele doporučit. I když šance, že já tady budu v létě pečená vařená je dost vysoká - zase ta samá písnička. Léto budu trávit v Brně, v práci, na bytě. Jo, zajdu si do fitka, jo, budu dřepět za barem, ale tam bude málo práce, takže budu moct psát a druhý den číst. Protože jo, nemáme tam wi-fi. Tohle konkrétně teda moc nevychytali... i když na druhou stranu je to asi pro hosty ideální, protože se aspoň víc věnují sobě navzájem, místo svých geniálních telefonů.

grunge | Tumblr

Mám zase hrozně neucelené myšlenky. Dneska mám jít večer ven, ale když jsem to slíbila, úplně jsem zapomněla, že hrajeme hokej a že bych se vlastně radši dívala. A vůbec. Nechci randit. Nemám na to náladu. Nemám na to náladu už delší dobu, ale je mi vždycky líto odmítnout. Měla bych přestat být pořád tak hodná. A taky bych měla přestat dávat všem lidem šanci a věřit, že jsou hodní. Protože nejsou. Vždycky jim chci věřit, poznat to dobré v nich, ale nedaří se mi to. A všimli jste si, jací jsou právníci arogantní debilové? Teda aspoň ti tady u nás. A holky neee, ty mám ráda. Třeba Lucku nebo Creenciu, že jo :)

Zas a znova se svámi podělím o moje super spolubydlící. Až budeme každá na jiném konci světa, budou mi moc chybět. Budou mi chybět už teď v létě. Dřív jsem nenáviděla víkendy v Brně. Bylo mi tady smutno, bylo tady ponuro, zima, nuda. Teď už to je ale úplně jiné. V pátek za M. přijeli tři Finové na celý víkend. Byli moc milí, usměvaví, a tak. V sobotu jsme byli s mojí M. nakupovat, což sice nebylo radostně přijato mým kontem, ale protože jsem sehnala skoro všechno, co jsem potřebovala (kromě černého trika do práce), mám z toho trochu menší výčitky svědomí než obvykle.

pinkheartsandsparkledreams.tumblr.com

A včera jsme byly s oběma M. na Avengerech 2. (Jo, v sobotu jsme se taky musely podívat na první díl, jinak by to nebylo ono.) A byly jsme nadšené. Očividně. Po názorech, že jednička je lepší, jsme si udělaly jasno v tom, že ty názory nesdílíme. Máme vlastní. Dvojka prostě je lepší.

Ach, jsem tak ráda, že se mám s kým bavit o trablích s opačným pohlavím. Tohle mi chybělo. Maggie mi odletěla do Anglie, vůbec spolu poslední dobou neskypujeme a mně chybí tady ten typicky holčičí náhled na věc. Občas ale s mojí M. máme debatní chvilku. Nedovedu si představit, že bych tady ty věci řešila s kýmkoliv jiným, nejsem na to, přijde mi to povrchní, dětinské a trapné, ale někdy je to prostě úleva. Vlastně je jediná, co má fakt přehled o tom, co a kdo je kolem. I když se v tom taky občas ztrácí... :)

Trocha motivace, když je ten začátek měsíce?

7. dubna 2015 v 15:52 | Michelle
Vůbec jsem neměla rozepsaný článek, který jsem chtěla zveřejnit ve čtvrtek. Jenom jsem to trošičku nezlvádla, článek skončil v rozepsaných a dostala jsem se k tomu až teď.

Právě jsem dokončila přepis BBC Summary News. Do fonetiky. Do teď jsem nepochopila, proč to vlastně máme dělat, kromě toho, že si vyzkoušíme, jak moc dobře rozumíme. Můžu ale říct, že dohledávání všech těch jmen a cizích (neanglických) názvů bylo fakt za trest. Hrála jsem se s tím poměrně dlouho, právě kvůli tomu, abych tam neměla moc chyb. To jsem se dozvěděla věcí... každopádně, byla tam hromada slov, které v běžném životě nepoužíváte a málo cizinců je bude znát.

Mám dvě novinky. Brigády. K focení (které mi teď moc nefunguje, žere to víc času, než co za to pak ve výsledku dostanu, samá propagace, domlouvání, postproces a samotného focení, ze kterého pak mám občas nějaké peníze, je minimum) se mi přidaly ještě dvě. Jedno je komplikované na vysvětlování takhle na fofr, vydalo by to na pár článků, ale baví mě to a jsem ochotná tomu věnovat čas. Kterého to spolkne, minimálně ze začátku, dost. Jako každý zajímavý projekt. Druhá je brigáda ve vinárně. Tady není co vysvětlovat... :) příjemné prostředí dobré víno a snad i slušné dýška. Tento měsíc bych se měla začít zaučovat. Docela se mi to hodí, mám ještě vracet našim nějaké peníze, v létě máme s kamarádkou naplánovanou dovolenou, která nebude patřit k nejlevnějším, i když se snažíme to vykoumat co nejstudenštěji, a navíc taky občas potřebuju jíst.

Ten projekt by ale mohl fungovat dýl a přesáhnout moje studentské a vinárenské naděje. Zapracuju na tom. Občas mě začne opouštět nadšení a motivace, to je pak čas na rychlo mrknout na we♥it a je vystarané. Aspoň na chvilku. Nejvíc ale pomáhá, když mluvím se svojí "šéfkou". Je to sluníčko a hodně mi pomáhá. Má hodně odlišný přístup v porovnání s ostatníma nadřízenýma, co jsem zatím měla. Teda kromě pana Svozílka, ale to se skoro nepočítá... to není práce, ale zábava. :)

Takže... proč cvičím, i když bych neměla a vyměnil jsem mléčnou čokoládu za ovoce a hořkou, proč? Protože mě baví mít kondici a víc endorfinů v krvi a taky protože tady ty fotky vypadají moc hezky a fungují jako skvělá motivace do smutných dní. Stejně jako ten pohyb samotný.

:)

Jsem líná. Prokrastinuju.

19. března 2015 v 17:02 | Michelle
Tento týden mi odpadla většina seminářů. Smutné. I tak toho mám málo, když to ještě odpadá, mám pocit, jako že nic nedělám. Asi by bylo na čem pracovat... a tak, ale přiznám se, že po zimě bycho potřebovala jarní spánek. Aspoň týden, dva, nebo tak. Tenhle rozvrh mi k tomu docela pomáhá, jenom ty lidi nejsou moc ochotní. Jeden týpek se skoro urazil proto, že s ním nechci ven tento týden, ale můžu až ten příští. No kde to jsme? Jako sorry, ale já se nezblázním. Tento týden toho mám dost i tak...

Večer píšu první ze zápočtových testů a nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Trápíme se teď se členy. Buďme upřímní, anglické členy... jsou zlo. Ať dělám co dělám, nepobírám, kdy tam mají být, kdy tam nemusí být, kdy tam být nesmí a navíc který. A nejen to, chce po nás detaily, proč, jestli je to počitatelné nebo ne, jestli je to concrete nebo ne... no prostě. Zní to, jako bych si stěžovala, co? A navíc na něco tak zbytečného. :D

Ne, je to fajn škola. Je to pohoda a doufám, že to nějak klapne, tady ta věc. Jako ten test... nechme se překvapit. Prostě členy. Nějak se s tím popereme.

Vůbec teď nefotím. Letos jsem fotila jen dvakrát a to se nijak neflákám. Budu na tom muset zapracovat. Říkám si, že zimní spánek je v pohodě a snažím se nějakým způsobem naplánovat nějaké nové focení. Tak uvidíme, co se zadaří. Zatím mi to ale moc nejde. Nevím, jestli jsem přefocená a prostě toho mám moc a nehrotit to, nebo jestli mám nějakou fotokrizi a měla bych se snažit ji zažehnat. A nebo nejsem ten pravý člověk pro tuhle činnost a tohle je znamení. Kdo ví.

Na druhou stranu, poctivě se hýbu, každý den, skoro. Dneska zrovna mám po deseti dnech oraz, zítra si ale dám znova do těla, stejně jako v sobotu a v neděli. Pokud bude o víkendu hezky, chtěla bych vytáhnout kolo. Brusle mám v Brně - dneska jsme chtěly vyrazit, ale byla kosa - a tak mi doma nezbývá nic jiného.

Obecně, Brno už mě zdaleka neštve tak moc, jako dřív. Zvykla jsem si. Znám tady docela dost lidí a prostě už je to pohoda. Jenom mě děsí léto. Moc nás tady přes ty největší horka nebude... ale pořád doufám, že se najde někdo, kdo mi bude dělat společnost, i když to zatím zrovna nadějně nevypadá. Jsem vděčná za jednu ze spolubydlících, co na tom bude podobně jako já, tak tady budeme sušit spolu. Nevím čím to, ale jsem nějak moc nabuzená. Asi už mám fakt jaro. Břišáky už se začínají rýsovat a muffinky pomalu mizí. Chystám se na léto, do plavek a pracuju na své bývalé formě, kterou už tentokrát nehodlám ztratit. A je mi jedno, jestli se mi v tom zase bude snažit zabránit nějaký bacil nebo něco tomu podobného, prostě se nedám. Amen.

Užívejte si sluníčka i tepla, snad už bude konečně volněji. :)

(3) Tumblr

Vítej, jaro.

4. března 2015 v 9:54 | Michelle
Mám splín nebo co. Vůbec nemám chuť na lidi a můj zenový postoj zůstal v Rakousku. Bídák. Chci ho zpátky. Budu na tom muset zapracovat a přinutit ho vrátit se. Nebo možná se mnou byl prostě jen příliš dlouho postoj i úsměv a jednoduše chvilku potřebuju být sama se sebou, bez dalších zbytečných lidí.

Paradoxně jsem měla nejsmutnější náladu včera, když celý den svítilo sluníčko. I vím proč... ale o tom se mi nechce rozepisovat. ALe zase si říkám, že už to asi bylo potřeba. Shodly jsme se na tom s Miškou. Byla jsem dva měsíce každý den mezi lidma. Pořád pozitivní, milá a optimistická. Řeknu vám, taková práce s lidmi je sice obohacující, ale ve výsledku mě to dost ničí. Je to únavnější než půl dne bruslení. Na to se mimochodem chystáme od příštího týdne. Budu v Brně víc a víc - skončila jsem s lyžováním tuhle zimu.

Teda... skončila neskončila. Podle toho jak to vypadá se nebude na dětské jezdit dýl než dva týdny. Tento týden jezdit nemůžu, protože budu umírat a další víkend v Brně zůstat musím. No a ten další už to moc nevypadá, navíc mám dvoje focení a domluvily jsme se s A., se kterou jsem se neviděla už od začátku školy, že půjdeme na led. Nebyla jsem na něm loni a letos zatím taky ne, aspoň jednou bych jít chtěla, když už nám ta Morava zamrznout nestihla.

Včera jsem byla úplně vyřízená. Chtělo se mi spát už v půl desáté, než jsem dodělala práci a nachystala se do postele, bylo jedenáct a padla jsem. Zapla film... a vůbec nevím, jak pořádně začal. Stihla jsem první scénu. To je přesně důvod, proč si před spaním pouším filmy, které jsem už viděla.

Hello March

Chlapi jsou divný druh. Taky jste si toho, holky, všimly, jak moc jsou divní? Pokud to čte nějaký příslušník opačného pohlaví, tak si to neberte nijak osobně, je to jenom afektovaný výlev z důvodu posledních událostí. Ne že by mě nějak rozhazovali nebo tak, poslední dobou se jich kolem motá hodně, takže než bych se stihla zamilovat, připomenu se někomu jinému, protože mi nestojí za to se trápit. Jen ten jeden občas... se připomene a vůbec se mi to nelíbí. Jakož jo, jsem hodně vybíravá, já vím. Ale co jako? Můj ksichtík i postava mi dávají svolení být vybíravá a můj mozek už k nim přistupuje dost realisticky. To teď asi vyznělo dost blbě a namyšleně... za to se omlouvám. Abych to uvedla na pravou míru, moje sebevědomí není nijak zvlášť vysoké a sama k sobě jsem dost kritická, nepovažuju se za žádnou krásku a tak, ale už jsem zjistila, že na fotkách to obvykle zvládám a tím, jak se kolem mě motá spousta kluků, jsem se dozvěděla (ne jednou), že jsem prý hezká. A stejně si nemyslím, že by to bylo až tak zářné, ale většinou se s něma bavím a mám úsměv od ucha k uchu a to, řekla bych, je to, proč je zaujmu.

To je taky něco, co mě zase fascinuje na holkách (pak se dostanu snad už konečně k tomu, proč jsou kluci divní :D). Totiž, je spousta moc hezkých holek. Když si ale všimnete, tak ty nejžádanější jsou právě ty nejpohodovější, nejusměvavější a nejveselejší. Nebo naopak potom ty zakaboněné namyšlené můry, ty ale zase využívají trochu jiné zbraně. Whatever.

Takže. Zajímaly by mě jejich myšlenkové pochody. Vážně. Nedává to smysl, fakt ne. Radši budou čekat, tápat a sami přemýšlet nad něčím, co většinou vydedukují úplně blbě, než aby se zeptali nebo něco řekli. Pak jsou z toho akorát problémy a komplikace. A nejhorší na tom je, že to dělají s oblibou ti, kterým byste chtěli dát šanci, ale oni si prostě něco přeberou úplně blbě a než vy to zjistíte, je všechno v háji. Já vím, že pro jejich ješitnost je to dost těžké, ale co tak občas sklopit uši a zeptat se? Taková blbá otázka... jako kdy přijedeš nebo co si myslíš by moc pomohla. Oběma. Jsou to jelimani.

Konec stěžování si na marťany. Teď mě baví dva. Možná tři. Jsem trochu vtípkem bytu poslední dobou, ale už se to lepší. Ustaluju se v česku. Z cizinců mi zůstal jeden roztomilý, jen nám asi nevyjde něco, co jsme chtěli podniknout. Takže teď si to buď nějak zařídím, nebo vymyslíme něco jiného. Přikláním se k variantě číslo dva. Mám málo času. A to i když už mi skončily obě zimní brigády. Mám totiž další. Tentokrát tři. A ti dva češi? Jeden je zlatý a milý a vždycky mi vykouzlí úsměv na rtech a ten druhý mě štve. Asi to ani nemá v úmyslu, ale dělá to.

Austria

No a poslední část. Hory! Fotka je moje, dala jsem ji na we♥it, protože tam můžu nahrávat z mobilu, tady mi to moc nejde. Je to vrch černé, na fotce ten pohled nevypadá tak děsivě jako naživo. Hlavně byla hrozně rozoraná. Letos ji snad vůbec neupravovali, bylo to skoro jako jet volným terénem. Pak jsme jezdili ještě druhou černou. Ta sice upravená byla, ale zase to byl jeden velký kus ledu. A i když mám už zase lyže nabroušené, tak na hladkém ledu vás to prostě v oblouku nikdy nepodrží na sto procent.

Jinak to bylo super, lyžování, většinou i počasí, párkrát jsme se vyváleli ve sněhu, skákali, zahrabávali T., váleli sudy, "koulovali se" - vzpomeňte si, jak na sebe vždycky lidi stříkají vodu v bazénu. To přesně někteří dělali se sněhem. Měla jsem ho všude. samozřejmě žádné hory se neobejdou bez her, letos fičelo opět člověče a aktivity, poprvé se k tomu přidalo česko. Sem tam do toho nějaký film a palačinky místo dezertu, hromada dobrého jídla a milých lidí a máte můj týden v Alpách.

Taky už začínám věřit tomu, že umím lyžovat. Sice to ještě není prý dokonalé, ale už jsem se dočkala pochvaly od nejvyššího, pana trenéra. Klasický carving s vahou na vnitřní noze se ještě budu muset naučit, to nezvládám a doufám, že mi s tím pomůže kurz, ale race už mi není tak cizí a troufám si říct, že tenhle způsob jízdy už mám více méně zvládnutý. Taky to je poznat na mých nohách. Začínám zase běhat a bruslit.

Dneska se loučím, musím jít něco dělat. Co nevidět zase přispěchám s fotkama. Zatím se mějte krásně! :)

Ze života lyžařského instruktora.

17. února 2015 v 23:29 | Michelle
Ještě není ani sníh, ani mráz, listí je pořád na stromech... a mně zvoní telefon. Mrknu na něj... a co nevidím, šéf! Ani ve snu mě nenapadlo, že bude dávat dohromady bandu tak brzo.

Další překvápko bylo, když jsme začínali provoz o dva dny dřív, než velká sjezdovka. Jen tak. Na přírodním sněhu. Ušlapaném námi.

Všechno má svá pro a proti. Jsou věci, proč to miluju. Co mě na tom baví. Když se vám povede to dítko pro lyžování nadchnout. Když ho něco naučíte. Když jste tam s lidma, které sice vídáte jenom v zimě, ale i tak je to skoro jako druhá rodina. Všichni jsou to kamarádi. Sice se jen s těží poznáme bez čepice nebo helmy a bez velké bundy a volných kalhot, ale i tak je všechno vždycky s úsměvem. Skoro. Ale někteří se tam i vztekají s úsměvem na tváři.

Většinou děti, které učím a mají mít další hodinu, chtějí další hodinu zase se mnou. Někerým je to jedno, ale zatím jsem měla většinou štěstí, že chtěly znovu mě. Je to milé. S některýma už jsem se neviděla, i dkyž rodiče vypadali, že jejich původní záměr byl zaplatit víc než jednu hodinu. U těch ale mi to ani trochu nevadí.

Většinou sice mám štěstí na fajn prcky, někdy ale mám fakt problém udržet si úsměv a mile rodičům sdělit, že nám to sice nešlo tak rychle, ale že jsme něco zvládli. A někdy je ten úsměv snadné zahrát, protože jsem tak ráda, že už hodina končí. Naopak někdy přetáhnu pár minut, nebo aspoň jednu jízdu, když vidím, že to to dítě baví a že lyžovat chce.

K tady tomu ovšem patří taky párty... oficiální jsme měli jednu. Druhý den jsem myslela, že umřu. Začali jsme někdy v 7 večer a končilo se o půl šesté ráno. Od devíti jsme učili... byl to mazec. Naštěstí ten den nebyl až tak plný a nic se nestalo, když jsem odjela hned po obědě domů. Od té doby jsem nikde pít nebyla.

Každopádně... je to náročná sranda. Jste celý den venku v zimě, pořád musíte mít milý výraz, ideálně úsměv, jste ve střehu šedesát sekund každou minutu, protože je to vaše zodpovědnost a máte tam prostě něčí malé dítě, které by mělo odcházet spokojené, ideálně nadšené, mělo by se něco naučit a ještě k tomu byste se měli zařídit tak, aby ho to bavilo. Aspoň trochu. Když je plný den, přijedu domů a usnu kdekoliv. Je mi jedno, jestli na gauči ještě v bundě, nebo sebou plácnu na postel plnou knížek. To všechno snáším docela v pohodě, jediné, co mě trochu štve je to, že z toho věčného pluhu mám namožené kolena. Není to žádná hrůza, jenom si myslím, že by se hodil odpočinek. A tak jsem si dala víkend volna. A teď pojedeme lyžovat normálně, bez pluhu, tak snad se mi potvrdí teorie :)

Jsem vyšťavená, přepracovaná a už tak nějak nevím, co ještě vám říct. Začnu vám ukazovat nějaké fotky, jenom co se vrátím z hor. Je toho dost, co jsme nafotili a vy ještě neviděli. Snad se vám budou líbit! :) Zatím přeju dobrou noc, hezkou druhou polovinu pracovního týdne a pak taky pohodový víkend. Ozvu se buď z hor, případně až po nich - podle toho, jestli budeme mít internet. To zatím nevím. Mějte seeeeee! :)

"I like people who smile when it’s raining." (Art... | Official Tumblr of To Write Love on Her Arms.

Se zpožděním.

20. ledna 2015 v 16:35 | Michelle
Se zpožděním... vám přeju všechno nejlepší do nového roku. S hrůzou jsem zjistila, že jsem nezvládla napsat ani předvánoční článek, který jsem napsat chtěla. Proto doufám, že jste si Vánoce užili, že jste si během nich odpočinuli a na Silvestra jste to pořádně zapili.

Já jsem Silvestra nijak zvlášť nezapila. Nebyla jsem schopná. Spala jsem před ním málo a celý poslední den minulého roku jsem strávila na sjezdovce. Byla jsem mrtvá, napůl spící. I tak to ale bylo fajn.

Od toho dne je můj rozvrh hodně nezajímavý. Střídám dvě práce, do toho se snažím učit. Chybí mi ukončit tři předměty, z toho doufám zvládnu dva tento týden a ten poslední si nechám na poslední lednový. Respektive... jeden jsem dodělávala včera, druhý snad zítra a třetí za týden. Už mám toho všeho akorát tak plné zuby. Nechápu, proč musíme mít tolik předmětů. Kdyby jich radši bylo míň a třeba trochu těžší zkoušky, byla bych radši. Takhle jich je hromada a samá mrvenčí práce. Na všechno musím znát něco a přitom skoro nic není nutné znát pořádně. Už mě to nebaví. Potřebuju chodit do práce, učit se něco jiného než se učím teď a dělat na fotkách, kterých dlužím pěknou hromadu.

Na druhou stranu... odpočinu si jenom když jsem v Brně, takže za poslední tři dny jsem se vyspala jak letos ještě ani jednou. Je to úžasný pocit, mít dostatek spánku. A to jenom proto, že tady nemám práci, do které bych vstávala. Má to něco do sebe, jezdit se učit do Brna. Asi to budu praktikovat častěj. Na druhou stranu je tady spousta rozptýlení, které ale naštěstí nezabírá celý den tak jako ta práce.

Mám toho na srdci moc, o co bych se s vámi chtěla podělit, je spousta věcí, ze kterých bych se chtěla vypsat a vést tady monolog o tom co a jak, popřemýšlet a zároveň si uvědomit, co se to vlastně doopravdy děje, co chci, co nechci a co bych měla a neměla dělat.

💐

Jak se snažím věnovat se tomu čemu mám a nerozptylovat se zbytečnostma, hromadí se mi zprávy na facebooku stejně jako maily na obou adresách. A čím víc jich tam je, tím víc si uvědomuju, že se mi nebude chtít pouštět se do toho až budu moct. Skoro bych i řekla, že jak dodělám zkoušky, budu mít prázdniny a o prázdninách vyřídím zprávy a zároveň si odpočinu. To by se teoreticky mohlo povést... ale jestli, tak až v létě. A to taky jenom možná, pokud mi vyjde brigáda, kterou chci, tak to tak nebude. A vlastně to tak nebude ani když mi nevyjde ta brigáda, kterou chci, protože pokud mi nevyjde jedna, budu se poohlížet po jiné. Myšlenka by byla, po jaké se mrknout. A bylo by to v Brně. Stejně... už jsem si tady zvykla. A naši si už taky zvykají na prázdný dům. Hodně jim pomáhá bratr s rodinou. Dělají všechno pro to, aby naši neměli syndrom prázdného hnízda, za což jsem jim docela vděčná, protože mamce to jedině prospívá.

Mám teď trochu trablíčko co se týká financí. Ono to není momtální trablíčko, jakože teď bych neměla, vzhledem k tomu, že mám víc než jednu brigádu nemůžu mít momentální trablíčko, ale výhledově to úplně nestačí na to, na co bych potřebovala. A z toho mám co? Depresi. Teda ne tak úplně, ale splín minimálně.

Připadá mi, jako bych se za tohle zkouškové hrozně změnila. Vlastně se toho změnilo dost. Ve zkouškách si docela frčím, můj plán do budoucna se dost rapidně změnil (minimálně dočasně jde focení na vedlejší kolej - je mi to trochu líto, ale chvilku bude moje hrodst důležitější) a můj přístup ke světu se taky trochu otočil. Nevím, možná jsem zase o kousek dospělejší, možná že jen začínám víc žít a jít si za svým. Kdo ví. A možná, ale fakt jenom možná, je to jenom další z mých stupidních období, které přejde v okamžiku, kdy se zase něco pokazí. A to bych fakt nerada, teď jsem totiž plná elánu a nerada bych o něj přišla.

!!

A taky jsem zhubla. Před semestrem dvě kila, které jsem si přes semestr aspoň udržela, když už nic, a teď po Vánocích je dole další kilo a půl. Tak doufám, že i to si udržím. Pracuju na tom. Pak už jenom během jara další dvě nebo tři dolů a budu spokojená. Na věky věků. Nebo dokud je nenaberu zpátky. Ono totiž, díky tomu, že je zima a ne ten ubrečený podzim, se pořádně hýbu a to má za následek nejen úbytek na váze, ale hlavně to, že se trošku zmenšily muffiny. A to je jako sen. Takové, jaké jsou teď byly naposled když jsem měla mononukleózu. Nechápu, čím to je, že zrovna teď, i když nemám anorektickou váhu, ale moc se mi to líbí.

Tak... já jdu zase pokračovat s učením. Nechci jít na další pokus, nechci. Chci to dát zítra. I kdybych kvůli tomu musela vstávat o tři hodiny dřív. A kdo ještě nemáte hotové zkouškové tak jako já, přeju vám hodně štěstí. Dneska jsem začala pročítat v rámci prokrastinace vaše blogy. Ach, jak jste mi chyběli :)

Škola. Zápočty, kolokvia, zkoušky.

18. prosince 2014 v 0:08 | Michelle
Už je to tak minimálně po třetí, co jsem rozepsala článek. Ty předchozí jsem jednoduše nedopsala. Možná je to tím, že jsem začala psát pozdě, nebo že jsem nedokázala znova chytit nit, když jsem ji ztratila. Nebo jsem prostě neměla o čem psát. Ne, že bych dneska měla.

S nití mám ale poslední dobou problém obecně, takže to nejspíš bude zase změť spolu nesouvisících myšlenek. Na to už jste ale nejspíš zvyklí, protože tak vypadá většina článků z této rubriky. A vlastně asi nejen z této. Pravděpodobně tak vypadají všechny. Jsem neuvěřitelně roztěkaná. Myšlenkama všude a zároveň nikde.

Hrozně moc mě štve počasí. Je mi jasné, že většině lidí vyhovuje, že není takový mrát, že nenamrzá všechno co se dostane na čerstvý vzduch a že po městech není břečka, která byla sníh do doby, než projelo první auto. Jenže je 10+ nemůže se zasněžovat. Žádný mráz → žádný sníh → žádný provoz na sjezdovce → žádná zábava, žádná práce, sport jenom ve fitku. A to mě štve. Další zimní bonus - koupila jsem si kabát. Už třetí týden čekám, až dorazí do Brna a pořád nic. Jestli nepřijde do pátku, půjdu se zeptat, kde udělali soudruzi ze Španělska chybu. Nevermind.

Magic❄

Honím holky do fitka. Jsem lama, samotná se tam nepřinutím, takže když se s někým domluvím, nemusím se přemlouvat a navíc tam vydržím dýl. Není tak těžké sebrat se a jít na brusle. Ostatní sporty, co dělám, jsou ale zábavnější ve více lidech. A některé, jako třeba tenis, si prostě sami nezahrajete. A vlastně je jen málo věcí, které jsou zábavnější bez společnosti.

✈Juliα | via Tumblr

To mě přivádí k tomu, že jsem si pekelně zvykla nebýt sama. Přesně tak jako jsem dřív sama být chtěla a kolikrát mi až byla společnost nepříjemná, je to teď naopak. Jsou to takové vlny, vím... ne že by mi vadilo být třeba sama v pokoji nebo tak, to zase ne (můžu mít kdykoliv cokoliv tak nahlas, jak chci a nemusím používat sluchátka, i když moje nejdražší je tolerantní a proto ji mám tak ráda), ale chci si s někým povídat a tak. A nechci přemýšlet nad stokrát promyšlenýma věcma, co jsou nejen zbytečné, ale taky dávno vyřešené a pryč.

<3

Je pár lidí, co mi dělají radost. A taky se rojí ti, co mi hází na hlavu svoje trablíčka. Nevadí mi to u lidí, které mám ráda, které znám a kteří mi to řeknou z očí do očí, protože se na ně můžu usmát a říct, že to bude zase fajn. Obejmout je a tak. Ale docela mě nebaví, když mi to lidi píšou. Co já pak s tím? Utěšit je nemůžu a vymýšlet řešení by bylo ovlivňování osobními názory a to se snažím nedělat. Teda, občas mi to ujede, taková manipulace a tak, ale snažím se toho vyvarovat.

Zítra mě čeká poslední letošní zkoušení a pak až zase v lednu. Strašně moc se těším, až to bude za mnou a až si budu moct aspoň chvilku od toho všeho odpočinout. Je to docela únavné. A taky mě štve, že jsem kvůli jedné zkoušce přišla o zajímavou příležitost. Jen proto, že už to nešlo odhlásit. Proč to jako nešlo odhlásit den předem, to mi skoro hlava nebere. Teda až na to, že to dává smysl. Ale stejně nechápuproč to berou tak zodpovědně. Teď jsem si mohla válet šunky někde daleko od reality, opilá dobrou náladou a svařákem. Budu si to muset vynahradit zítra se spolubydlama.

A tož tak. Ještě vám krásné Vánoce přát nebudu, doufám, že se ještě dohrabu k nějakému předvánočnímu článku. Co vám ale zatím popřeju je to, abyste si co nejvíc užívali tohle předvánoční období, protože je krásné i když není sníh a měli bychom ho trávit s lidma, které máme rádi. Měli bychom si najít čas na odpočinek, zajít si na svařík nebo punč, péct společně perníčky a prostě si to užít a nenervovat se s úklidem, školou, prací a podobnýma banalitama. Užívejte! :)

Splín.

30. listopadu 2014 v 23:33 | Michelle
Občas mě to tak přepadne. Otázky, zamyšlení, co by kdyby, jestli to, co mě čeká je opravdu to správné a jestli ta cesta, kterou jsem se rozhodla jít je reálná.

Poslední dobou se mi zdávají sny. Vím, že se zdají všem a každou noc, ale poslední asi dva týdny si sem tam nějaký pamatuju. Dneska se mi zdál jeden, kvůli kterému jsem smutná. A Olly mi taky moc nepřidává. Pusťte si od něj Let me in. Je to moc hezká písnička. Smutná, ale hezká.

Rozhodla jsem se. Že se chci stát fotografkou. Opravdovou. Jednou. Rozhodla? Já vlastně nevím. Opravdu to bylo moje rozhodnutí, nebo jsem k tomu přišla jako slepý k houslím? Když to tak vezmu, kolem a kolem, které z mých rozhodnutí bylo opravdu takovým tím, kdy víte, že to prostě chcete dělat, protože to dělat chcete, ne proto, že byste měli, že k tomu máte předpoklady, dispozice?

Možná, že opravdoví umělci se nerozhodli. Nemohli, protože kdyby se jen tak rozhodli, že chtějí, bez překážek, komplikací, dalších možností, nebyli by dobří. Možná. Možná je to dobře. Jenže já nevím, jestli někdy budu dost dobrá. Nevím, jestli se jednou budu moct považovat nejen za fotografku, ale dokonce snad umělce.

Uvědomuju si, že takhle se uvažovat nedá, protože bychom s takovou nedokázali nikdy nic. A proto, i když u toho remcám, pořád sedím nad těma zatracenýma zakázkama a snažím se je nedělat jednu jako druhou, protože kdybych to dělala (tak jako většina těch, co se tím živí), zešílela bych. Nebo by mi hráblo. Nebo nějaký podobný výraz. I v obličeji. A taky pořád dělám na projektech. Ten strašidelný vám snad ukážu brzo, vlaštovka z něj by měla být v listopadovém tématu týdne na blogu fotografia. Teoreticky vyjde zítra, nebo tak někdy. Prostě brzo.

Dělala jsem modelku/hostesku na svatebním veletrhu. Ukážu vám z něj fotky někdy v dalším článku. Bavilo mě ale, že jsem byla hezky načesaná a namalovaná a navíc pro to nemusela hnout prstem. Sem tam se mi to stává, ale přece jenom hosteskám se takové péče často nedostane.

Retard.

Faces

Chtěla bych utéct. Někam daleko. Někam do hor. A zůstat tam na věky věků. Tenhle stav mívám na začátku zimy. Když u nás ještě není skoro ani bod mrazu, ale sezona už přitom začala. Letošní sezona bude doufám lepší. Modlím se, aby zkouškové nebylo tak náročné jako loni, ráda bych si užila trochu volna... a vydělala nějaké peníze. Letos už asi natáhnout licenci nestihnu, ale příští sezonu bych určitě chtěla. Pro ty, co se ztratili v mých myšlenkách dřív než já - mluvím o licenci lyžařského instruktora. Protože pokud po škole budu učit, tak buď lyžování nebo angličtinu. Dobrovolně si před třídu puberťáků stoupnu jenom kvůli praxi...

Máme posunutý zápočťák. O týden. Dozvěděla jsem se to před pár dny... místo radosti, že budu mít o týden volna víc mě přepadlo zděšení, že to nestíhám. Tohle nesnáším. Kdyby to bylo v létě, bylo by mi to fuk, tam nemáte ten pevný záchytný bod, jakým Vánoce jsou. Cpu se sladkým, spím málo, cvičím, hraju, pracuju a učím se. Jestli mi během těch dvou týdnů nehrábne, dám se asi na modlení.

P.S.: Za chvilku bude prosinec :)

Hello🎄🎅💕

Roztěkaná.

20. listopadu 2014 v 23:48 | Michelle

Dlouho jsem se zase neozvala. Mám rozepsaný článek s fotkou, ale jsem dost neschopná ho dopsat. Nezlobte se. Stejně si myslím, že už jste si pomalu zvykli na to, že frekvence článků se trochu zmenšila. Ráda bych se blogu věnovala víc, ale ať chci sebevíc, nějak mi to nejde. Snažím se neprokrastinovat. Ono doma to vypisování se šlo líp, jenže teď už to není tak jednoduché. Dřív pro mě byl blog jako nejlepší kamarád, doplňovala jsem si potřebu nevyřčených slov do počtu. Teď to už dělat nepotřebuju, vždycky mám s kým si popovídat. Dokonce i když se mi zrovna dvakrát nechce, najde se někdo, s kým si povídám. Nebo kdo si povídá se mnou.


Poslední dobou se dost rozrostl okruh mých kamarádů. Nevím, jestli je to tím, že jsem vystřídala víc kolektivů, nebo jen tím, že jsem se naučila být přátelštější a společenštější. Asi obojí, určitě na tom má ale velký podíl brigáda ve fitku. Víte jak to je, když s těma lidma komunikovat musíte a musíte na ně být milí, naučíte se takoví být i v běžném životě. Přijde to tak nějak samo. A přišlo…


Minulý týden jsem se haluzově potkala s někým, s kým jsme vlastně nikdy kamarádi nebyli, potkáme se jednou za pár let a vždycky je to na pohodu. Vlastně se máme rádi, i když jsme nikdy nebyli opravdoví kámoši. Nějak jsme se na tom shodli, že vlastně kamarádi nejsme, tak na sebe nemusíme být milí. Taky máte takové lidi? Se kterýma se potkáte jednou za uherský rok, rozumíte si skvěle, vždycky se zasmějete, ale nedělá vám problém je rok, dva, nevidět? Tak takhle to přesně s tímhle kamarádem máme.


Dneska jsem byla venku s kamarádem. Už jsme opravdoví přátelé, potvrdil to i facebook! :D Je to hrozně zvláštní člověk i přátelství-nepřátelství. Známe se od léta, je strašně marný a posledně se choval jako pěkná držka. Dneska byl ale daleko milejší, skoro bych i řekla gentleman. Jen těžko říct, kdy se zase potkáme, jestli vůbec. A to bydlíme relativně kousek od sebe. Tohle mě strašně fascinuje.


INFINITY OF TIME | via Tumblr



Mám dneska nějakou smutnou náladu. Nedovedu říct proč… možná to souvisí s tím, že mám zítra narozeniny. Je to hrozně zvláštní, měla bych být dospělá nebo co. Nebo za to může to, že jsem byla tento týden v Brně sama. Když si zvyknete na to, že tam pořád někoho máte a prostě nejste sami, je pak hrozně zvláštní, když tam nikoho nemáte, nemáte si s kým povídat… a tak. A nebo za to může kamarád. Svedeme to na chlapa, ti se obviňují snadno! :D


Něco mě štve. A nechci o tom psát nic konkrétního, protože nechci, aby to věděli lidi, co mě znají. A už vůbec nechci, aby o tom věděli ti, kterých se to týká. Teď bych měla uklidnit svoje kamarádky, které tohle občas čtou, že se to netýká jich, protože jsou to kamarádky a ty mě sice občas rozčilují, ale ne tak, aby mě to fakt štvalo.


Taky jste si všimli, že poslední dobou v každém článku píšu o nějakém chlapovi? Je to se mnou zlé. Mám těch kamarádů nějak moc. A teď tak úplně nevím, jestli je nebo není dobře, že jsou to všechno fakt jen kamarádi. Chtěla bych vlastně něco víc? Jsem sama už tak dlouho, že vlastně ani nevím, jestli ještě dovedu fungovat ve vztahu. Brát na někoho ohledy a tak… trávit s jedním člověkem většinu volného času. Teda s někým jiným, než je spolubydla. Už si to moc nedokážu představit.


Když jsme u toho. Ono bych věděla o pár fešácích, co by to asi podle všechno zkusit chtěli. Jenže co? Jsem slepice vybíravá. Mám teď v hlavě pana dokonalého, i když ten z ní už pomalu odchází. A taky prostě nedovedu chtít někoho, kdo chce víc než já. Prostě jo, potřebuju nějakou tu nejistotu. Potřebuju pana oblíbeného, potřebuju pana žádaného, toho, který si může vybírat. Asi jsem masochistka nebo co. Nebo potřebuju trochu snahy, zabojovat, trofej. V tomhle mám geny chlapa nebo co. To už jsem ostatně taky slyšela, že jsem napůl jako chlap. Když s něma prostě vyrůstáte, tak asi nemáte moc na výběr. Jsou soutěživí a když s vámi tráví spoustu času, soutěží i s vámi, minimálně aby si zkrátili dlouhou chvíli, nebo prostě protože je to pro ně pak všechno zábavnější. A ve mně to tak nějak zůstalo nebo co.


Asi je čas končit. Už jsem se rozepsala víc než obvykle, nejspíš je to tím, že článek smolím cestou z Brna. A smolím ho ve wordu, protože net tu nemám. A word mi ukazuje, kolik jsem toho už napsala. Tvrdí, že se pomalu blížím osmi stům slovům, což asi není moje obvyklá délka článků. Teda poslední dobou mi přijde, že není, dokonce ani když se rozepíšu a už vůbec ne u deníčkoidných zbytečností. Takže přeju dobrou noc a užjite si pátek, pro někoho je možná důležitý! :)

Hot chocolate in cold days

Listopadový impulz.

8. listopadu 2014 v 0:12 | Michelle
Dneska brutálně prokrastinuju. Ne, počkat, dneska vlastně odpočívám.

I když nic se nemá přehánět, ani ten odpočinek. To je asi jeden z důvodů, proč jsem tento týden zatím ani jednou nespala víc než 6 hodin. Třeba to napravím zítra.

Půl semestru za námi, půl před námi. A všichni se zbláznili a všechno chtějí na pondělí. Se z toho poseru asi... pardon za ten výraz, lepší mě nenapadl. A víte co? Nechce se mi do toho. Učit se, to jo. Ale dělat takové ty zbytečnosti bez efektu, jako seminárky, prezentace... a další tomu podobné voloviny? Proč jako? Nejen že je to k ničemu, je to za jeden kredit. Tolik práce kvůli jednomu kreditu? Ach, kdyby to jen nebylo povinné...

Fashion

Whatever. Teď je pátek, víkend, ač pracovní, začal a my si to máme užít. Doufám, že se dneska konečně jednou vyspím. Dnešek ale nebyl jen prokrastinace. Naopak! Už jsem se ujistila, že mě přes zimu čeká opravdu dost práce, taky že budu mít jednu akci už za týden a možná mě čeká super rande. Trochu se sice bojím, že to poslední zůstane nepřekonané, ale nesmím být skeptická. A skeptická být přestávám... :)

Za týden mě čeká akce. Není tam úplně jedno, jak budu vypadat. Ony ty akce jsou teda tři, ale jedna je dostatečnou motivací k vyhrocení fitka. Baví mě to i bez motivace, potřebuju pohyb, ale tohle mě (snad) přinutí jít aspoň třikrát. Teda myslím jakože v příštím týdnu, nemyslím celkově. Kdyby náhodou. Story týdne. Posledně, co jsem byla ve fitku, jsem byla na páse. Pořád to bylo v pohodě, tak jsem tam vydržela. Hezky hoďku, kdyby něco, přece si nemůžu dát na začátek nic snadného, to bych nebyla já. Když jsem slezla dolů, málem to se mnou seklo, byla jsem jak po deseti panácích, až na to, že se mi nemotal jazyk. :D Po pár minutách to teda přešlo, ale nemůžu se od té doby dostat na rozumný tlak, snad se brzo uklidní. Možná vám to přijde zvláštní, ale tyhle situace mě neskutečně baví. Pohyb je ta nejlepší věc ever a ten pocit jako na houpačce když skončíte je k nezaplacení.

moringsmoothies♡ | via Tumblr

No a konečně, dostáváme se k focení. Popadla mě inspirace a vymyslela jsem focení. Bude to trošku zvláštní, možná trochu tajemné, možná dokonce i děsivé. Rozhodně to bude náročné na přípravu i domluvu, provedení nebude ani trochu jednoduché a modelka bude mít fest náročný den. Náročný den asi budeme mít všichni... rozhodně to za to ale bude stát. Pokud mi to všechno vyjde tak jak to mám v hlavě, bude to pecka.

A to není všechno. Teda, už to nebude tak velkolepé, ale taky mám v hlavě už nějakou chvilku fotku s chellem, mojí dredatou spolubydlící a přírodou. To teda nebude tak surrealistické, ale stejně. Pokud to vyjde, mohla by vzniknout docela zajímavá fotka.

A konečně, mám pihatou modelku. S hodně výraznýma rysama. Pokud si sedneme a bude to reálné, pokusím se udělat fotku, která mě kopla už někdy v létě. Tak silně, že jsem si ji musela nakreslit, protože by mi přišlo líto na ni zapomenout. Tady je vize naprosto jasná a není moc co měnit. Taky to ale nebude jednoduché a možná bude stát za to udělat backstage.

Tak si užívejte podzimu, přeju krásnou sobotu a snad i neděli... já se zase brzo ozvu! :)

add a caption

Šílenství všedních dní.

18. října 2014 v 14:59 | Michelle
Sobota. Jak já se na ni těšila! Spát dlouho, ale ne do oběda, dospat celý ten bláznivý týden, vstát, uvařit si čaj a sednou si do prosluněného pokoje k prostornému stolu a pustit se do článku. Třetí pokus tohoto týdne snad vyjde.

Článek se, ostatně jako obvykle, protáhne až do odpoledne. Co článek... další zbytečný shluk slov a vět. Nedá se ale nic dělat, na fotky nemám čas. Pořád pracuju na tom, co už je nafocené, jenom minulý týden jsme udělaly s D. nějaké nové fotky. Kdy se ale dostanu k jejich zpracování, to je zatím ve hvězdách...

Moje nálada je poslední dobou jako houpačka. Jsem tak labilní nebo co? Nejspíš jo. To se nedá nic dělat. Buď budu potřebovat dobrého doktora, nebo klidný život plný spolehlivých lidí. Taky vám tak lezou krkem lidi, na které se nemůžete spolehnout? Nevím, ale když jsem zapomnětlivá a už jsem si to párkrát ověřila, tak si prostě budu psát to, na co zapomenout nechci. Pokud si to nezapamatuju ani nezapíšu, tak si to asi pamatovat nechci... v tom případě ale nechápu, proč vůbec něco slibovat.

Konečně mám spolužačkou, se kterou se dá pařit. A líp než bych kdy čekala. To ráno pak ve škole sice není zrovna příjemná věc, ale vlastně mě to baví. Zjistila jsem totiž, že moje angličtina je docela fajn i po protančené noci. A taky že fakt nemívám kocovinu. A to je základ pro studentské středy, ne?

Mám ale roupy. Chci změnu. Jen ještě nevím jakou. Teda co se týká vlasů, tak ještě nevím úplně jistě jakou, druhá "změna" už má zelenou, dokonce vím kdy, kde, co, kam a jak.
Možnosti vlasů? Buď přidáme trochu sluníčka, nebo ubereme trochu délky (ne, na krátko teď nejdu, přemýšlím nad ofinou čím dál víc, kašlu ale na impulzivní akce, to se sice zatím docela vyplatilo, ale tentokrát to bude dražší). Ofina mi sluší, světlejší odstín taky. Co mě ale odrazuje od barvení je dobarvování. Myslím, že není moc holek, co by to neznaly. Potřebuju geniální kadeřnici, která mi to prosvětlí tak, aby to nevypadalo blbě při odrůstání, protože se mi stává, že se do kadeřnictví dostanu třeba po půl roce až... a barvit se sama doma? Ani omylem, na to mám svoje vlásky moc ráda!
Druhá změna? Přijde až na jaře. Druhé tetování. Promýšlím ho už asi tři roky (jooo, jooo, jen se smějte, ale první jsem uspěchala, to už znova neudělám). Myšlenek bylo víc, tentokrát to bude text. Text zůstává celou dobu stejný, jen jsem pro něj nemohla najít perfektní místo. Místo už nejspíš mám, vypadá to že typ písma taky. Zase ho chci někam, kde nebude vadit, kde si ho málokdo všimne a kde půjde snadno schovat. Tohle ale nebudu schovávat jako to první, které jde vidět jen málokdy, většinou v plavkách.

Stalo se vám někdy, že jste rodičům přiznali, že jste domů přišli nad ránem a pak šli do školy... a oni řekli no konečně? A pak jste jim řekli, že dneska jdete znova... a oni vám nabídli odvoz? Ach... Taky jsem si myslela, že tenhle týden si dám pauzu a regeneraci, jenže ve středu je retropárty, na kterou chceme jít už hrozně dlouho... a nemůžeme si to nechat ujít.

Taky si chceme s Miškou předělat pokoj. Už jsem o tom možná psala, ale teď jsme to domyslely k dokonalosti. Bude to útulnější, přátelštější, pohodlnější, prostě lepší.

No a konečně... mám týden na to dát dohromady svoje břicho. Jdeme za týden fotit. Sebe. Po dlouhé době budu taky vidět. Ne že bych měla potřebu se předvádět... ukazovat... nebo si něco dokazovat... ale potřebuju aktuální fotky kvůli práci. A taky je občas fajn být ta, co se líbí, místo té, co dělá ty fotky, které se líbí. Zvyšuje to sebevědomí.

Vždycky jsem věděla, že jsem introvert. Teď ale zjišťuju, že hodně společenský introvert. Potřebuju kolem sebe lidi. Veselé, pozitivní a spolehlivé kamarády. Škarohlídy nesnesu a rypáci mi nevadí, jen pokud je to s mírou. Asi je to dané tím, co se dělo posledních pár let. Negativismu bylo dost a špatných událostí taky. Mrzí mě, že se mi brouk stěhuje za vodu a že se nebudeme moct vídat tak často jako do teď. A na rozptýlení jsou nejlepší pařmeni.

Taky jste občas tak trochu "vychcaní" co se týká lidí kolem vás? Vybíráte si, s kým se zrovna chcete potkávat? A je to opravdu špatné, nebo je to jenom tříbení lidí, co vám sedí a těch, se kterýma nemáte společného nic než určitou minulost, ať už krátkou nebo dlouhou? Možná je to dané jen tím, že se všichni časem měníme a někteří se prostě mění na jiné cestě než my. Pokud se s těmi lidmi měníte zároveň a jdete podobným směrem, vydrží to, ale každý máme jiné priority a pokud se začnou moc odlišovat, má cenu ten vztah nějak udržovat?

Dostala jsem se někam, kam jsem to dneska vůbec neplánovala. To je tím, že ten článek smolím tak dlouho. Vždycky mezitím přečtu ještě pár článků, které ale samozřejmě neokomentuju, protože jsem lemra líná, takže se myšlenky točí nepochopitelnými směry. Snad ale podstata deníčkoidního výplodu zůstala.

Mějte se krásně, užijte si víkend, pokud máte někdo hody, pobavte se, já tam dneska mířím. A hodně štěstí ve škole. Myslím, že ho všichni potřebujeme.

add a caption

Tenhle rozvrh mě zabije.

17. září 2014 v 22:49 | Michelle
Nemám nejmenší tušení, kdo to znáte a kdo ne. Středoškoláci těžko, vysokoškoláci... no, když se podívám u nás na bytě, tak rozhodně ne všichni. Znáte takový ten semestr, kdy máte pocit, že byste v té škole mohli i spávat, protože začínáte ráno a končíte večer a nemáte pořádně ani čas se najíst? Tak takhle přesně to letos mám. Naštěstí ne všechny dny, jeden den mám čas i na oběd.

Dnešek vypadal, že bude docela fajn. Neuvědomila jsem si, že zase až tak ne. Whatever. Čtvrtek měl být na nic, ale vlastně super, ale vůbec už není tak super, protože se mi tam vecpal ještě jeden seminář, který si myslím, že je naprosto zbytečné mít, protože už tak jej máme na dvě hodiny, ale ne, musíme mít čtyři. Proboha proč? Už tak mám skoro dvacet předmětů a z toho ještě jeden čtyřhodinový? Trapné. A hlavně únavné. A ani mi nesedí do rozvrhu tak, jak bych chtěla.

No, nedá se. Když už nic, letos mám spolubydlící, které (už) znám. Včera jsme poprvé sedly s holkama od vedle, M, se kterou jsem na pokoji přijela ve stejný den co já a nepamatuju si, že bychom si s minulou spolubydlou měly kdy tolik co povídat. Je to fajn. Snad poprvé se tady cítím fakt fajn. Skoro bych řekla, že je jediná negativní věc - někdo se mi má ozvat a zatím se nic neděje. Na druhou stranu to není zas tak zlé, protože jsem rozhodná mrcha, co si nechává zadní vrátka. A protože jsem sice rozhodná mrcha, ale ne až tak zlá, abych lidem záměrně ubližovala, je to asi tak trochu fajn. Tak jak tak, nemám ráda, když na mě někdo zapomíná. Musím se s tím ale nějak smířit, protože já taky zapomínám. A že hodně...

Yes!!♥♡

Další pozitivní věcí je to, že L slíbila, že dá byt trochu dohromady. Drobátko se nám to tady začalo rozpadat, nejspíš díky tomu, kolik nás tady je. Furt je to super, ale chce to na tom zapracovat. Nejlepší na tom je, že se tak L rozhodla zrovna tehdy, když jsme se jí na to chtěly zeptat. Perfektní. Mít na bytě hromadu fajn lidí je super, ještě víc super je, když jsou v pohodě a máte je rádi. A úplně nejvíc super to je, když si občas uvaříte dohromady.

Máte rádi Brno? Mám tady vlastně nějaké lidi fungující v Brně? Ptát se rodilých brňáků by asi pozbylo smyslu, ale vy, kdo jste sem přišli, líbilo se vám tady zrovna, nebo jste si museli zvykat? A jestli jste si museli zvykat, jak dlouho vám to trvalo? Mám pocit, že si zvyknout prostě nemůžu, i když letos se tady už cítím líp než loni. Možná je to i jinou společností na pokoji, možná je to přátelštější školou, kdo ví. Pořád ale se mi to město samotné nelíbí. Je smutné, je rozbité, je špinavé a děsí mě. Mám ráda utopii. Ta chybí všude, ale třeba Hradiště skoro utopicky působí a s Brnem se to podle mě nedá vůbec srovnávat. Praha už trochu pokulhává, za Hradištěm, ne za Brnem, ale to je i její velikostí, v centru je krásná. Jako by brněnské centrum bylo úplně prťavé.

I když se mi město samotné ale pořád nelíbí, cítím se tady teď líp. Asi si tady nikdy nebudu připadat úplně jako doma (leda jednou ve vlastním, což rozhodně v Brně být nemá), ale už nemám takovou potřebu odsud utíkat. Příští týden začínám s pohybem, protože si sice o víkendu užiju bruslí, ale tím to končí, tady totiž nemám kde bruslit. Samý kopec to tu je a stezky moc z ruky. To mi chybí... moc mi to chybí. Stezky všude kde tě napadne. Spousta prostoru k bruslení. Nevadí, vystačím si s fitkem, očividně.

Teď už to chce jenom koupit si něco hezkého nového, pro lepší pocit, udělat si radost... a školní rok může naplno začít. Přemýšlím nad novou taškou, příští měsíc mrknu na boty a bude to perfektní. Pak se jenom modlit, že i všechno ostatní, co chci, aby přišlo, se opravdu stalo. Ideálně tak, jak bych si přála, ale i když to nedopadne jak bych si přála, poperu se s tím. Nemůže jít všechno jako po másle, je to život, ne pohádka pro malé děti. Konec konců... i v těch bývá před šťastným koncem nějaká zápletka.

Končím. Všem, kdo jste se dostali až sem, se omlouvám, za článek bez hlavy i paty. Teď jich nejspíš bude trochu víc, než jste byli poslední dobou zvyklí, protože na focení bude času málo a myšlenek, kterých se potřebuju zbavit, zase moc. Tak snad se mnou budete trochu trpěliví. :)

Dnešní den byl sice skoro letní, večer byl ale jako stvořený pro kakao a film. A tak už je po kakau... a na film se hezky dodívám před spaním. Doufám, že jste měli taky pohodový večer, jak zvládáte školu? Pokud vám teda už začala.

Autumn is coming!! 🍂🍁🌰🎃☕️💛❤️

Jak se z osobních trablíček stala minulost. Teda aspoň trochu.

2. září 2014 v 1:22 | Michelle
Deníčkoidní výplod mé mysli. Psychopatický vír nesmyslných myšlenek. Kdo na to není psychicky připravený, nechť přeskočí na starší článek nebo počká na nový.

Věřím, že tohle známe všichni. Někdo to zvládne rychle, někdo pomaleji. Někdo si to vyřeší a tím to pro něj končí, někoho to potkává čas od času a pokaždé jinak a přece pokaždé stejně.

Boj. Sám se sebou. Se svým já. S tím, kým vlastně doopravdy jsme a kým být chceme. Nebo i s tím, za koho nás mají ostatní.

Nový den, nový týden, dokonce i nový měsíc. Změní to něco, změníme se my? Dokážeme to? A chceme to vlastně? Co když se měníte, ale k tomu, jací jste byli dřív? Čas nemůžeme vrátit zpátky. Co se stalo nezměníme. Má ale význam stát se zase někým, kým už jsme být přestali? Má, pokud ten někdo, kým jsme byli dřív, byl šťastnější, než ten, kým jsme teď.

Ve skutečnosti se nemůžeme stát přesně tím, kým jsme už byli, samozřejmě to vím. Formují nás události, zážitky, život. S tím nic neuděláme... a někteří se taky budeme muset smířit s tím, že pokud jsme zažili něco, co nám přidělalo vrásky ve tváři, nezbavíme se vrásek, vzpomínek ani minulosti.

Někdy bych si přála být zase tou bezstarostnou blondýnou. Bavit se, s ničím si nedělat těžkou hlavu. Být tou, jejíš největším problémem je, co si druhý den ráno obléct nebo s kým jít na rande. A jen těžko se mi připouští, že i když bych se třeba i chtěla chvilku chovat takhle, už mi to prostě nejde. Už to nejsem já.

Taky si pořád připadáte, že jsme vlastně jen velké děti? Že jsme sice vyrostli, ale přece jsme nemohli dospět? Jenže pak vidíte ty šestnáctileté děcka s jejich pseudoproblémama a prostě víte, že jsou to děcka a že jsou ve výsledku většinou naprosto irelevantní nejen jejich názory, ale i oni samotní a máte pocit, že prostě už nejste tak hloupí a naivní a pak si vzpomenete, že to není jen pocit, protože jste takoví byli a život vám dal lekci a teď už takoví být prostě nedokážete. Samozřejmě nejsou všichni hloupí a jsou inteligentní a moc fajn šestnáctiletí jedinci, ovšem pořád platí to, že jejich přístup k životu je irelevantní a bude to tak do té doby, než si natlučou nos.

Víte, co mě na celé dospělosti štve nejvíc? Že ve fázi, kdy si vy ještě dospělí nepřipadáte, ale zároveň už jste schopni se o sebe jakž takž postarat, vás za dospělé začnou považovat všichni kolem. A ještě horší je, že se k vám tak začnou chovat. A to úplně nejhorší je, že všichni najednou čekají, že víte, co chcete od života. A že si za tím dokonce půjdete. No jo, člověk by za tím i šel, kdyby měl jasno. Přijde mi ale, že přijít na to, co od života chcete je skoro jako najít jehlu v kupce sena.

Dřív jsem si myslela, že když přijdu na to, čím se chci živit, na to, co chci dělat, budu mít jasno ve všem. Ale není to tak. A to zjištění, že to tak není mě najednou znejistělo úplně ve všem, v čem jsem si jistá byla. Nebo jsem si to aspoň myslela, že si jistá jsem. A pak se stalo kdoví co, bum, a najednou si nejsem jistá ničím.

Líbilo by se mi, kdyby byl život jedna velká párty. Bavit se, tančit, nebát se závazků a nemyslet na starosti. Kdyby to fungovalo bez toho probuzení druhý den se společenským bolehlavem (ten fyzický se dá vyléčit během dopoledne) nebo totálním oknem u všech. Když si někoho nepamatujete, dá vám to možnost příště začít s čistým štítem. Znovu udělat první dojem.

Už vím, jaké to je připadat si opravdu malinká. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi ten pocit zrovna líbí... svým způsobem je to super, na druhou stranu... co je moc, to je moc. Člověk si asi zvykne na ledacos. Cítit se malý je jedna věc, ale cítit se bezvýznamný už je (naštěstí nebo bohužel?) něco docela odlišného a tak by se měli cítit leda ti, co mají moc vysoké sebevědomí a potřebují trochu zpražit.

Zajímalo by mě, co mi život přinese. Co přinese vám. Zajímá mě už jen to, co přinese podzim. Září. Jaké asi bude... nové a přitom tolik podobné těm předešlým. Byla jsem poučena. Snažím se nevzdávat všechno předem. Na výzvy vyměnit odpověď ne za ano. Nehledat důvody, proč to nejde, ale proč to jde. Tak jako dřív. Jen s trochou míň strachu. Protože už jsem přece dospělá...
✌️

Další záplava bílého tylu, tento měsíc trojbalení.

27. června 2014 v 14:22 | Michelle
Svatba-editorial-svatba. K tomu malinovo-banánový milkshake a hodně pohodlná židle. A taky spousta trpělivosti. Jedeme...

V minulém článku jsem psala o hromadě plánů, nápadů a projektů. Kromě toho všeho taky musím z něčeho žít, takže je k tomu i pár placených focení. Například svatby, žeano. Když jsme u toho, jsem ráda, že jsem zvedla cenu - najednou zmizel problém s magorama, co si zavolají kohokoliv, hlavně když ušetří. Jasně, jsou pořád, ale už s něma nemám co do činění, takže sice fotím o pár svateb míň, za to ale jsou hezké a lidi super. A především jsem si ušetřila spoustu nervů... a to je důležitější než peníze, no ne? :)

Opravdová svatba minulá.
Bylo nebylo, potkala dívka hocha a on se jí zalíbil. A tak použila všechno moderní i klasické zbraně, aby přišel na to, že vlastně i ona se zalíbila jemu. A tak žili a byli, všichni čekali na svatbu, ale oni je nechávali čekat. A až všichni čekat přestali, nachystali překvápko. A taky si vzpomněli, že se jim líbí moje fotky. Tradá!

Začalo to fajn, v klidu, v pohodě. Pak jsem měla takový nestíhací okamžik, dál ale byla pohodička, jakou bych si přála na všech svatbách. Jenže... ta pohodička byla větší, než bylo zdrávo a najednou bum! a trochu se nestíhalo. Vlastně trochu víc. A pak zase. Pohoda, pohoda... až si najednou člověk uvědomí, že už by měl zase pokračovat.

Ale! Jelikož je Michelle tvor přizpůsobivý, na všechny okolnosti a podmínky to dopadlo skoro až nad očekávání. Navíc měli moc dobrý dort. Pokud chcete vidět vlaštovku, je někde na fb, odkaz je v menu. Pokud si chcete počkat, určitě sem pár fotek přidám následně, až jich bude víc upravených.

Vílí nevěsta
To bylo teď. V neděli. Od rána. Jeden by byl čekal, že se aspoň v neděli vyspí. A pak si vzpomene, že si vymyslel focení.

No co vám budu povídat, byla jsem z toho na prášky už od chvíle, kdy mě tady ta blbost vůbec napadla. A ze začátku jsem při domlouvání měla nejednou chuť se za to praštit. Nakonec jsem se nepraštila ani jednou (teda ne úmyslně a už vůbec ne kvůli tomu focení) a ve výsledku jsem to měla překvapivě na háku. Všichni byli hrozně moc fajn, na focení to byla jednoduše dámská jízda a možná i díky tomu to byla děsná pohodička.

Všechno bylo děsně jemné a romantické, modelka působila křehce a prostě to vyznělo tak, jak to bylo v plánu, i když je to vlastně úplně jiné, než původně mělo být. Plány se změnily a v přípravách nic nevycházelo, jak jsem chtěla. Ale víte co? Vůbec to nevadilo. Dokonce si myslím, že kdyby to fungovalo podle představ, nedopadlo by to tak dobře.

Z fotek bude článek na svatebním blogu, až bude, hodím vám sem odkaz. Jakože... ne že bych na tom kdovíjak lpěla, ale s novým objektivem potřebuju nové zakázky, aby se mi ta investice vrátila. A proč se neukázat někde, kam chodí denně nevěsty, ne? :) (A jo, zase budu v červenci tvrdit, jak už to nikdy nechci fotit, ale stejně pak budu mít zase radost z další svatby.)

Žili spolu šťastně až do smrti...
Druhá červnová svatba. Drobátko netradiční. Ale fakt jen drobátko. Ta teprve bude, kdy jindy než zítra, že. Víte, co mě na té svatbě baví? Krom toho, že tam budou prckové a hlavně jeden prcek, pro kterého je to taky podstatný den, nevěsta nebude v bílém.

A taky je to v rodině, a protože je to ta módně založená část, bylo třeba koupit si vhodné šaty. To už se sice netýká focení, ale třeba to někoho bude zajímat. Nejsou čistě bílé, spíš lehce krémové, minimalistické, rovné, bez výrazného zdobení, to zastává druhá látka u ramen a jeden jediný sklad, který je dělá tak trochu asymetrické. Z lehké látky, co je to konkrétně, to vám neřeknu, ale jakoby pevnější šifon. K nim jednoduše černé lakované lodičky se zlatou podrážkou a černobílé psaníčko se zlatými akcenty.
Ach, jak jednoduché.

Zamilovala jsem si v poslední době minimalismus. Teda, ten v oblékání. Takže tak.

A taky budu péct dort. Teda dva.

Koho by náhodou zajímalo backstage z minulé neděle a neviděl to na fb :)

P.S.: Nevysokoškolákům: snad vám vysvědčení vyšlo jak jste chtěli a užívejte prázdniny ;)

Prázdniny za 3... 2... 1...

17. června 2014 v 18:22 | Michelle
Teď!

Už jsem ani nedoufala, že se toho dne dočkám. Dnešek byl fakt děsivý, fakt se mi nelíbil a fakt jsem měla strach. Nesnaším, když jdete předvést něco, co jakože umíte před někoho, kdo tomu moc rozumí a je cizí a vy ho prostě neznáte. Teď jen čekat na verdikt... dala nebo nedala. Tahle bezmoc je trochu děsivá. Taky ji tak nemáte rádi? Když makáte, děláte co můžete, teď je po všem a vy musíte čekat na rozhodnutí, jak to dopadlo. Nemáte na čem pracovat a nevíte. Prostě... nemáte nejmenší tušení, jestli se vám to povedlo. Nemám ani odvahu říct, jestli z toho mám dobrý pocit nebo ne. Vlastně to ani nevím, jsem rozčarovaná.

Jinak ale začíná volno a já začínám zase fotit. Teď procházím konečně nejnovější svatební fotky, hledám modelíny, plánuju projekty.

Jedoduše, spadl mi obří kámen ze sdce. A až se dozvím verdikt, spadne snad ještě větší. Jestli ne, tak... bude sranda.

Míša mi trochu přestěhovala nábytek, takže teď sedím u stolu, který je pod otevřeným oknem, užívám si čerstvý vzduch a výhled do parku. Skoro mě to až láká jít tam, ale dneska už jsem ho procházela a vzhledem k hromadě fotek, které ještě mám vytřídit, to vzdávám. Budu se muset spokojit s tím, že se na něj dívám. Jeden strom je ještě i před silnicí, což navozuje pocit, jako by mé okno a park nedělilo nic než chodník. Trochu to kazí projíždějící auta. Ale technicky vzato pracuju v parku, jenom trochu pohodlněji a s dost silnou wifi.

Instagram to má živě, pokud vás to někoho zajímá.
A taky kdyby vás zajímaly moje tiché výkřiky do tmy, které nemá význam psát sem, najdete je na twitteru. Upouštěla jsem tam nervíky minulý týden.

A abych vás trochu navnadila na to, co nás o prázdninách čeká.

Předně, tento týden svatební editorial. Velkolepá to akce. Fotit budeme v mém "zimním domově". U sjezdovky, kde jsem se naučila lyžovat, kde jsem prožila ty nejlepší zimy na světě a kde jsem vyrůstala s lidma, kteří budou kamarádi i když se třeba roky neuvidíme. Chystám na to nějaké srandy, ozdoby a tak, budeme mít několikatery šaty, ženicha a prostě to bude celé moc fajn. Pohodový den, žádné super umělecké fotky nečekejte, bude to spíš takové jekože hezké, aby byla vidět práce všech zúčastněných a prostě jako prezentace ničeho složitého. (Teda, má to působit nesložitě, přípravy jsou zkouškou mých nervů.)

Pak nejedno vodní focení. Pozor, vodní, ne podvodní. I když to by se mi taky líbilo, ovšem když jsem se dívala na schopné podvodní obaly, je to nad můj současný cenový limit. Takže se podvodní focení odkládá na neurčito. Mám ale vcelku jasno ve dvou zatím, na jedno bude potřeba trpěliva M. a na druhé jakákoliv přirozená, éterická a odvážná slečna. Mám nové inspirátory, teda, to zní trochu divně, ale chápete, ne, myslím ty lidi, co vás inspirují k super věcem.

Taky dáme určitě něco v lese, klasiku, kterou jsem ale zatím nevyzkoušela v podobě, v jaké bych si přála. Jsem ale vodník, takže stejně nejvíc nápadů se točí kolem té mokré věci co v létě krásně studí a v zimě pěkně klouže.

A taky plánuju jako inspiraci použít hudbu. Zatím se mi povedlo to udělat jen jednou, ale myslím, že to dopadlo nad míru dobře a tak bych to ráda rozvedla do dalších prací.

Plus spolupráce se Zuzkou, pokusím se taky domluvit zapůjčení nějakých výtvorů z oděvky a budu pokračovat v práci na zamyšleně veselonešťastné pohádkové sérii a taky bych chtěla vymyslet ještě jednu další. Pokud by vás napadlo něco, co by se dalo zpracovat do série a nebyli by v tom lidi, bylo by to děsně super, není to něco, v čem bych si frčela, ale měla bych si to aspoň vyzkoušet. A právě protože to není zrovna můj šálek čaje, nic mě nenapadá. Nebo se nemám bát a mám se držet lidí? Stejně je to prý nejtěžší, říkali, když jsem začínala.

Jo a taky jsme se domluvily s nejmilovanější A., že zase spácháme nějakou společnou fotoakci, jakože oficiálně proto, že už máme moc staré profilovky, neoficiálně proto, protože je to prostě zábava.

A ještě o něco se musím podělit. Asi ne poprvé a možná už s tím budu i otravná, ale... mám prostě ty nejlepší spolubydlící na světě! Po tom všem, co jsem slyšela a četla od ostatních, o jejich soužitích, problémcích a trablíčkách ve studentských příbytcích, fakt nechápu, jakým zázrakem se stalo, že jsme se sešly v tak velkém bytě, v tolika moc lidech taková směsice, kde jsme se navzájem vůbec neznaly (kromě dvou) a se kterou bych klidně bydlela na věky věků, kdyby na to přišlo. Jsou tady strašlivě hodní, ochotní, přátelší, milí, veselí, zábavní, originální, chápaví, zajímaví lidi, vlastně holky, se kterýma se vždycky vítám s úsměvem na tváři.

A tak bych všem, kteří neměli takové štěstí jako já (nebo komu nepomohla tak skvělá blogerka jako je Teeda), přála hodně trpělivosti a štěstí, snad jednou najdete taky tak moc super lidi, se kterýma si sednete a bude vás to víc bavit, než rozčilovat.

A tím, mí drazí, dnešní čerstvě prázdninové vylévání srdíčka končím. Mějte se maximálně dobře, užívejte si teplo, sluníčko, vodu, zmrzlinu, volno a já nevím co všechno vlastně si můžete užívat, ale užívejte si to. Já se jdu vrátit k práci :)

Změna je život.

21. května 2014 v 10:25 | Michelle
Peru se sama se sebou.

V poslední době se udála spousta věcí, které člověka změní. Nadobro.

Není snadné poprat se se svým novým já, jeden se se sebou seznamuje tolik let a pak najednou bum, trocha času a abyste začínali nanovo.

Čeká mě spolupráce s další blogerkou ze zdejších vod. Těším se na to jako malé dítě, o co a o koho ale půjde vám řeknu až bude vše hotovo.

Snažím se udělat něco se svým životním stylem. Když se mi fakt nechce, tak se mrknu na nějaké motivační fotky. Ale nebaví mě takové ty jak tam jsou děsně vysportované a nasvalené holky, lepší jsou s ovocem a tak, ni? ;)

Změnila jsem pár faktorů, které ovlivňují postavu i náladu a světe div se, už nemám potřebu sežrat celou třičtvrtěkilovou nutelu za večer! :D S občasnou pauzou (ne, když se celý den učím, přijedu domů a hlídám prcka, jsem dost vyšťavená na to, abych vzala činky) se snažím máknout si aspoň trochu každý den, protože every workout counts.

Na dovezenou pizzu jsem zapomněla v okamžiku prvního ochutnání vlastní se vším, co mám na pizze ráda a snídaně ve formě chleba se salámem jsem (a jak ráda, ještě že mě už nikdo moc nehlídá) vyměnila za ovocné milkshaky s ovesnou drtí. A když je čas, tak nejlepší věc, co na světě vůbec je je pořádně se zničit hned po snídani. To jde bohužel ale jen občas, žeano, i když o zkouškovém se to dá.

Objektiv... pokud mi ho nikdo nevyfoukne, objednám ho dnes odpoledne. Jsem z toho nervózní. I když je o moooooooooc levnější, tak drahou věc ještě ve svojí sbírce nemám a nikdy jsem za nic nedávala takovou sumu. Je ale z Německa, takže kromě jistoty výroby v Japonsku se taky bojím o trochu míň, že by nebyl úplně v pořádku. Víme, jací němci jsou, hlavně co se týká drahých nástrojů k práci, žeano :) (teda, já zas tak ne, spíš od tety, ale taťka se s tím setkal sám a prý pro ně pracovat je hodně jiné než pracovat pro Čechy nebo Rakušáky.)

A tak mi držte palce. zakázky čert seber, těch se zdaleka tolik nebojím, jako toho objektivu. Tak mi fanděte, prosím, ať to všechno dopadne jak má.

Do začátku června mám relativně (hodně relativně) klídek, hodně doma, málo práce, hromady učení. Pak začne zápřah, tak trochu mi to teď připadá jako rychlá smrt - spousta všeho, školy, focení, naštěstí pracuju se samýma super lidma, kteří chápu, že má škola prioritu, zase, taky, čím dřív budu mít prázdniny, tím dřív se budu moct věnovat spolupráci s nimi, neasi :) Ráda dělám s chytrýma lidma :)

A tak se zatím mějte. Starosti hoďte občas za hlavu a pokud to nejde, vyběhněte, vyjeďte, nebo si zacvičte. Mákněte si, klidně u toho vypusťte duši, ti, co to dělají ví, jak je to osvobozující. Aspoň na chvilku :)

Ze života přepracovaného blázna.

3. května 2014 v 22:20 | Michelle
Zanedbávám to tady. Zanedbávám focení. Učím se.

Učení zanedbávat nemůžu, focení se snažím nevynechat a neodříkat zakázky. Sháním objektiv, sbírám materiály, upravuju a snažím se do hlavy nacpat maximum věcí, co jde.

Nemám moc zkoušek, ale ty co mám, tak ty za to stojí. A první mám už za pár.

Pojďme se válet. Lehnout si do trávy a pozorovat mraky. Mraky mají svůj svět. Je to svět plný všeho, na co si jen vzpomeneme, mraky mají vždycky sluníčko, i když my ho nemáme. Vždycky se mají krásně. Občas brečí nebo upustí páru, ale nikdy se neperou, nehádají se, mají se rádi. Občas hrají na honěnou, občas se k sobě tulí. Někdy si hrajou na dav, jsou jako jeden, jindy jakoby hráli na schovávanou. Ráda se dívám na jejich svět.

A když jsem myšlenkama naladěná na tuhle vlnu, ukážu vám taky pohodové fotky. A protože je první máj, budou ty pohodové fotky májové, zamilované. Pokud by tady byl někdo, kdo by se se mnou chtěl domluvit na fotkách - v menu je odkaz na fb stránku. Kdo nemá facebook, nechť mi tu na sebe zanechá jiný kontakt :)

Nevěřila bych, jak těžké je sehnat modelku v týdnu a u polských hranic.

20. února 2014 v 22:29 | Michelle
Ač letošní podzim plynule přechází v jaro a na zimu se jaksi pozapomnělo, pořád existuje pár nadšenců, kteří se své ledové zábavy vzdát nehodlají. Naše "crew" milující extrém ve spoustě podob. Prostě na hory pojede, ať je počasí jaké chce. A tak jsme tady, základní sestava zůstává. Původní zůstávají. Tři "děti", někteří se pak přidali, někteří odpadli, někteří se taky vrací. To záleží.

Než jsme odjeli (internet je tu fakt na pendrek, tak jsem to chtěla mít vyřešené), snažila jsem se sehnat si modelku, protože jsem věděla, že prostředí, které tady je, prostě využít chci. Byla by to škoda, protože se sem zas tak brzo nedostanu.

Můžu vám říct. Ozvaly se mi dvě. Jedna to měla moc daleko a druhá mohla jenom přes týden. Moc daleko teda myslím nějakých 400 km, možná i víc. Škoda. Nicméně, letos už zabralo moje ukecávání. Jedna "původní" je fakt kámoš a pokud se nic nepokazí (snad ne...), tak vám můžu slíbit, že se brzo dočkáte nových fotek. Zase trochu něco jiného. Nového. Nejen nová tvář, ale nové prostředí, nová nálada, nová emoce. Doufejme. Přpedstava by byla, teď ještě to provedení.

Ale můžu vám říct, že se těším jako dítě na ježíška. Už je to věčnost, co jsem naposled fotila něco aranžovaného, poslední plánované focení nám zkazil déšť a teď se můžu jenom modlit. Tak nám držte palce... :)

Mám ráda svoje kamarády, kteří se mnou drží při všech těch pošahaných a infantilních nápadech a nenechají mě je dělat samotnou. Víc takových lidí a život by byl perfektní.

P.S.: Když ti život dá kopanec, tak se mu prostě jen zdá, že se potřebuješ dostat dál trochu rychlej.

Yess

Pohádka o princezně, co se nechtěla vzdát svého snu.

11. února 2014 v 23:27 | Michelle
Nejdřív bych vás chtěla informovat i fotovýzvě. Nemyslete si, že na ni kašlu ;) I když to vypadá jakoo kdybych umřela nebo tak, tak to tak není. Pilně dál fotím, i když ne tak úplně popořádku, většinu se snažím dávat na instagram (tady), ale taky tam není všechno, co už je vyfocené.

Měla jsem teď tak trochu trablíčko, které jsem potřebovala pořešit, proto jsem tak nějak neměla myšlenky na psaní článků. Navíc jsem poslední týden byla skoro pořád na svahu, což z ní jako sen, zvlášť když většina z toho času byla zaplacená (a vůbec ne špatně, škoda že je to se sněhem tak zlé).

Následující půlrok bude co do školy trošku volnější. Chtěla bych to využít k focení, jak jinak. Nápadů mám opět dost, tentokrát už je ale nenápadně kreslím, abych na nic nezapomněla. Navíc budu fotit i normální smrtelníky, ne jenom tfp, tak snad bude zájem a snad mi to vydělá na nový objektiv.

O víkendu vyrážím na hory, až se vrátím, tak doufám, že začnu fotit na plné obrátky a že se budete mít na co těšit.

A to je asi tak vše. Informativní článek za námi, snad spousta nových kreativních před námi. Tak zatím ;)

(jedna backstage :D)

Sentimentálně pohodové odpoledne.

29. ledna 2014 v 22:10 | Michelle
Posledních pár dnů si ujíždím na kapele Flunk. Chtěla jsem vám sem dát nějakou ukázku, ale flash se mnou a youtube nekomunikuje, takže si je budete muset buď najít sami, nebo rozkliknout odkaz. Kdo mě zná, ten ví, že mi sice mainstreemová hodba není úplně proti a někdy si ji i užívám, ale taky ví, že daleko blíž jsou mi interpreti málo známí a hrající míň ohrané žánry, než jaké uslyšíte ve většině rádií. A jo, většina z nich se nějakým způsobem, ať už víc nebo míň, dá zařadit k indie. Jo, asi mám víc osobností. Ale ony spolu dokážou koexistovat a dokonce tvoří docela fajn mix. Život zasvěcený sportu, lásce k módě (jo, stránku vogue mám v oblíbených, vy snad ne? :D ), místo hospody radši kavárnu a do sluchátek místo Beyoncé (ne, ne, vážně, ne.) britské (Th Fratellis), švédské (Mando Diao) a norské (ano, Flunk) kapely. Občas do koktejlu přimícháme Franka Sinatru nebo Paula Anku, styl Audrey Hepburn nebo taky Twiggy a je to.


Tyhle dvě jsou od nich moje zatím top. Ono se to mění.

Potutelně závidím těm, co už mají hotové zkoušky a mají volno. Já si ještě počkám... ale ono to určitě přijde brzo. Vy už je hotové máte? A kdy vlastně začínáte další semestr? Teda, muňáci asi všichni třetí týden v únoru, ale nemyslím si, že jsme tady v převaze.

Hug ^-^ | via Tumblr

Potřebuju pár nových objektivů. Jasně, možná to není až tak úplná nezbytnost, ale znáte to, investice se vyplatí, ne? A tak jsem přemýšlela, jakým způsobem si na ně vydělat. Možná jsem přišla na způsob, jak si na ně nejspíš ne úplně vydělat, ale pár korun navíc se vždycky hodí. Až to bude aktuální a připravené, určitě vám všechno ukážu. Zatím se na všem pracuje :)

No a tož tak. V rámci prokrastinace sleduju všemožné fotky, čtu blogy a dělám spoustu dalších užitečných věcí, které sice nejsou dobré pro moje studium, ale mé dobré náladě prospívají skvěle. Tak se mějte a přidejte se k fotovýzvě ;) (můžete to zveřejňovat na svém blogu, facebooku... nebo si to fotit prostě jen tak pro sebe, pokud se vám nechce, tak si vyberte jenom to, co se vám líbí a vyfoťte si to. Žádné diktování ani nic podobného neplánuju ;) )

Na zdraví. Na nový rok.

12. ledna 2014 v 20:40 | Michelle
Nemám ráda anatomii.

Nechápu, proč nezačínáme od hlavy. Je nejvýš, ne?

Stranové určení pánce zvládám na živo, ne na obrázku.

Jsem instruktor.

ski

Potřebuju nový objektiv. Nebo dva.

Nechápu náš systém kreditů.

Mám nápady. Nemám sníh.

January is almost over soo.. Yeah

Mám dilema, jestli fotit svatby nebo ne.

Dobrý lhář by si měl pamatovat jednu verzi. A té se držet.

Těším se na čína taxi.

.

Obrázky z weheartit.com.

Šťastné a veselé.

14. prosince 2013 v 12:17 | Michelle
Při nadpisu jsem chtěla napsat optimistický článek plný atmosféry, kterou by Vánoce měly mít. Pak jsem se do toho ale nějak zamotala a začala psát něco, co by se dalo popsat a definovat miliony způsobů, ale žádný z nich by nebyl ani na hony vzdálený slovu pozitivní nebo veselý.

Život totiž není fér k nikomu z nás a vždycky nám provede něco, čím nás vrátí zpátky na zem. A někdy mu ani souš nestačí a jednoduše nás s velký kamenem na zádech hodí do oceánu a baví se tím, jak nám nejde plavat. A když už se nám daří plavat a nedechnout se, pořád jsme tak daleko od břehu, že má ještě dost času se bavit nad tím, jak sito na nás hezky vymyslel. Teď už si jen kladu otázku, co bude pak? Až doplaveme ke břehu. Pomůže nám někdo sundat ten balvan? A když jo, jak dlouho bude trvat, než se dáme zase do kupy? No a nakonec... jak dlouho nás nechá život oddechnout, než nám vrazí další kudlu do zad.

Pro některé, nejspíš pro většinu, jsou takové myšlenky na mém blogu novinkou a překvapením... možná. Ve skutečnosti mají do novinky daleko. Když jsem se trápila pubertálními postproblémečky, psala jsem sem ne moc pozitivní články pořádně často. Jakmile na mě sedl takový ten zvláštní čas dospívání, toho opravdového, změnilo se to. Čím víc se trápím, tím mín buď píšu, nebo se snažím psát co nejoptimističtěj. Od léta tady bylo pravdu málo článků na mou obvyklou frekvenci. Posledních pár měsíců se to snažím napravit a už to i pomalu jde poznat, i když se mi ještě moc nedaří.

Občas ale člověka přepadne nálada, ze které se potřebuje vypsat. Teď mám tu, u které se vypovídat nedovedu, ale psaní je perfektní způsob, jak to ze sebe dostat. Nečekejte, že budu konkrétní. Kdo mě zná, ví, že nikdy nejsem.

Všimli jste si, jak dokonale propracovanou má mozek schopnost vytlačovat věci, které jsou pro něj už moc? Potlačí to, co potřebuje. A pak stačí jedno malé bum a je to všechno zpátky. Proč se s tím prostě nějak nevypořádá? A proč jsme vlastně takoví, jací jsme?

Pokrok. Ono je to super věc, dokud si nevyzkoušíte i jeho další stránky, které už tak super nejsou. Všechno má svá pro a proti a čím velkolepější ty pro jsou, tím bodavější jsou ta proti.

Winter

Trávím svůj první víkend v Brně a asi mi to nedělá dobře. Zítra jdu fotit, tak snad si trochu přesměruju myšlenky a příští článek už by s mohl zase týkat focení.

Užívejte si víkend :)

O focení, o směru, o čase a o budoucnosti.

1. prosince 2013 v 22:31 | Michelle
Stává se to skoro pravidlem, ač ze začátku jsem to přisuzovala hlavně zákonu schválnosti. Vždycky, když nemám čas, když končí prázdniny nebo když si potřebuju odpočinout, začnou se hrnout zájemci na focení. Na jednu stranu je nerada odmítám, jednak mi je to líto a tak nějak mám pocit, že je zklamu, na druhou stranu... buďme upřímní, peníze se vždycky hodí.

Jenže... taky je pravda, že když neodmítám, tak pak nedělám nic jiného. A já nechci dělat to, co dělají všichni "maloměstští" fotografové. Nechci věnovat veškerý čas snahou nějak si vydělat peníze na jídlo focením šťastných rodinek, které si víc nebo míň vymýšlejí, jak by co chtěli a že se jim líbí styl tohohle pána a chtěli by ty fotky tak jak je dělá on. Tak běžte sakra za tím, co tak fotí, ne za mnou, no ne...?

Svým způsobem mi škola poskytla fajn výmluvu. Sice je fakt, že toho máme teď hodně a že toho bude pořád hodně, protože se chci zbavit zkoušek co nejdřív a to by znamenalo krásný měsíc plný focení toho, co sama chci a lyží.

Ale abych neodbočovala... dostávám se do stádia, kdy přemýšlím, co vlastně chci fotit. Protože dokud máte focení jako koníček, tak vám stačí rozdělit si fotku na kytičky nebo lidičky. Jasně, je to hodně zjednodušeně řečeno. Ale svým způsobem je to fakt. Spousta lidí tak fotku prostě rozděluje. Když to vezmeme hloub, tak tam máme krajinu, kytky, makro obecně (no jo, jsou tam přece kdytičky i hmyz a takové ty potvory, ne?) a lidi jsem si všimla, že dělí na streetovky a portrét.

V tomhle už mám jasno, portrét je jasný, nic jiného fotit neumím. A fakt že neumím, věřte mi, zkoušela jsem to. Jenže jak do toho zabředáváte hloub, přichází zásadní otázka - co je vlastně portrét? Je to fotka obličeje, možná ramen, nebo mezi portréty patří i celé postavy? Ok, tohle už jsem si vyřešila. Zastávám názor, že portrét je v podstatě jakákoliv fotka člověka nějakým způsobem vyjadřující jeho osobnost.

Emotivní portréty jsem si zatím moc neošahala. Vlastně jsou to portréty, ale nevyjadřují ani tak charakter jako pocity. A pokud je ten člověk aspoň trochu schopný, tak zvládne nahrát cokoliv zrovna fotograf potřebuje. Jenže... málokdo zvládá takové herecké výkony, zvlášť před foťákem.

S klasickým a původním portrétem ve smyslu obličeje, tak jak to spousta lidí chápe, si hodně tyká beauty. Což je docela vtipná disciplína, obvylke se fotí ve studiu, protože aby bylo všechno vidět tak jak má, denní světlo málokdy stačí. A ne to nemám vybavení, i když uznávám, že by mě to mohlo bavit. S jednou šikovnou vizážistkou ale plánujeme podobnou srandu, za zkoušku člověk nic nedá.

No a poslední možností, která je úzce spojená z beauty je fashion, žejo. Protože jsem byla na módu úchyl, asi se dalo čekat, že tuhle "scénu" budu sledovat, letos jsem měla konečně pořádnou možnost si k tomu přičichnout a můžu vám říct, že to dokáže být docela adrenalin. Ale vlastně máte největší svobodu a můžete projevit kreativitu, protože u portrétu jste svázaní tou osobností, u módní fotky máte šaty, ale můžete jim dát náladu jakoukoliv si k nim představíte.

Asi jsem si odpověděla, co mě baví nejvíc, i když jsem zapomněla na newborn fotku, rodinné, dětský portrét a tak. A taky jsem opomenula veeeelkou část, svatební fotku.

Co mě ale trápí je to, že teď si můžu vydělávat tím, co je milé, ale nějak zvlášť mě nenaplňuje. Když budu chtít dělat to, co mě bere hodně, tak budu ještě dlouho švorc a dostanu se k tomu pořádně až za několik let. No a teď babo raď... obojímu se věnovat jde, ale ne obojímu pořádně.

Vlastně, nepředpokládám, že by se našel někdo, kdo by mi pomohl, i když váš názor (třeba co zvládám líp nebo tak) by nemusel být špatný, ale hlavně jsem si to potřebovala sepsat a nějak utřídit v hlavě. Rozhodování asi potrvá dokud nedodělám školu, takže reálně mám asi čas. Ale... připravovat se můžu už teď, ne? ;)


Minulý týden jsem měla narozeniny. 22. Páni. Tenhle blog mám už skoro šest let... tomu se dá jen s těží uvěřit, co? :) Ale nějak nebyl čas na slavení. A asi ještě nějakou dobu nebude, škola je škola, boudoir už mám naštěstí z krku stejně jako svatbu (ze které mám obrovskou radost a nevěsta taky a celé je to super, vlastně i boudoir je super :)) (ten nápis na fotce, přišel mi jich plný dopis, mám totiž ty nejlepší slepice:))

A tak si teď užívám chvíle relativního fotovolna a moc se těším na projekty, které mě teď čekají. Mám (opět) hromady nápadů a moc se na ně těším. Tak se zatím mějte krásně a přeju hodně štěstí do nového týdne, snad bude aspoň trochu pohodový ;)

Ospalá neděle provoněná domácí marmeládou, aneb jak je doma dobře.

25. listopadu 2013 v 0:52 | Michelle
Sním o Vánocích. Doufám, že budou přesně takové, jak si je představuju. Teď se totiž snažím nějak dostat do hlavy svaly hlavy a krku a fakt to není sranda.

Taky jsem si zapomněla flešku, kterou dalo by se říct bezpodmínečně potřebuju na středeční prezentaci. Bez ní jsem takříkajíc v háji.

Letos jsem se poprvé odhodlala k upečení a slepení a ozdobení perníkové chaloupky. Prcek tu pohádku sice ještě nejspíš nezná, ale o vůbec nevadí, protože ta chaloupka bude kouzelná a možná vyhlásím zákaz jejího ochutnávání a následného rozebírání.

Jsem hotová. Učím se kus odpoledne a skoro celý večer, učila jsem se ve vlaku, učím se na bytě, občas to proložím něčím dalším, když se přestanu soustředit a pak zase hned pokračuju. A stejně si nic nepamatuju. Ty svaly jsou fakt za trest. To protože vazy byly docela fajn a dobře sepamatovaly? To je jako za oměnu teď? Nedá se, musím bojovat, když jsem se dala a vojnu. Co vy, vaše školy, práce a já nevím co ještě? Snad bojujete dobře.

Untitled

Pomalu se ladím na Vánoce. Děsně děsně moc se na ně těším, doufám, že si aspoň pár dnů užiju tak, jak bych chtěla. Pečení, pohádky, hromady cukroví a pohoda. Koupila jsem si takové ty pidi marshmallows a zkusila jsem si je nacpat do kakaa. Bylo to faaaajn. A taky jsme si je s holkama nasypaly na vafli s nutelou a to taky bylo moc dobré.

Trochu mě znepokojuje, že jsem přijela do Brna pozděj, než mívám ve zvyku a moje spolubydlící tady není. Vlastně to vypadá, že ze všech sedmi jsme tady momentálně jenom dvě. Vůbec netuším, kde T. je. Ne, že bych měla potřebu ji hlídat, jen tady je skoro vždycky a nikdy nebývá pryč tak pozdě, zvlášť když je zítra škola, tak jsem trochu překvapená. Snad si užívá něco zábavnější než učení. Vlastně, teď už nejspíš spí.

Dočtu si fascie krku a půjdu. Ráno vstávám po šesté, takže asi budu úplně hotová. Nedá se, prostě mi to nejde. Dlouhých nocí ještě bude... trochu se jich děsím. Po testu mě zítra čekají hromady a hromady fotek. Jinak, chtěla bych vám všem moc poděkovat za to, že sem pořád chodíte, i když já na čtení mých milých nemám skoro vůbec čas. Komentáře si čtu všechny, vždycky a všechny si pamatuju. Jste skvělí. Jak budu mít jenom trochu volněj, pokusím se vrátit ke své staré frekvenci prokrastinování čtením blogů. Když je nečtu, stává se ze mě nudný šprt. Měla bych s tím něco udělat... :)

Tak dobrou noc, dobré ráno, hezké odpoledne, dobrý večer, ať to čtete kdy to čtete, snad jsem nic nevynechala. Užívejte si zbytek vašeho dneška i všechny další dny, já se vracím k učení :)

Zase jednou článek v rámci společenské prokrastinace.

19. listopadu 2013 v 0:20 | Michelle
O tom, že bych snad neměla co dělat nemusíte ani na okamžik pochybovat. Jsem v děsném skluzu se svatebníma fotkama, s prtrétama dvou super slečen a to už bych měla pracovat na boudoir, ať to teda nějak stihnu. Tento týden toho asi moc nenaspím. Nějak bych měla mít na středu prezentaci do školy, na kterou jsem se ještě ani nepodívala a chce se mi utéct jenom co si na to vzpomenu.

A tak dneska pilně pracuju na fotkách a zítra budu pokračovat v chystání svatební fotoknihy a snad začnu prezentaci. V rámci prokrastinování jsem si založila instagram. Jakože, chápete, dělám fotky, tak budu prokrastinovat aspoň něčím spojeným s fotospamingem. Kdo by se chtěl podívat nebo tak, je to tady.

A tímto se vlastně vracím k víkendu. Byl poměrně hektický, ne že ne. V pátek jsem se snažila dělat něco užitečného a taky si trochu odpočinout. V sobotu jsem pracovala, fotila a mé nejmilejší ženy mi na kafi (které se pak proměnilo doslova ve žranici) popřály k narozeninám, jež mě čekají v druhé polovině tohoto týdne. Znají mě skvěle, dostala jsem od nich francouzský hrnek a nutellu. A taky spoustu dalších věcí, ale ty jsem zatím nechala doma.

Ukázala bych vám něco, ale ještě se s tou věcí nekamarádím. Tak vám ukážu až na konci článku něco snad :)

V neděli byl ve Starém Městě u Uh. Hradiště svatební veletrh. Samozřejmě že jsem tam nemohla chybět. Loni jsem měla ambice tam jít jako svatební fotografka, pak se mi naštěstí nechtělo. Letos jsem se prostě jenom chtěla podívat na kamarádky. No a nakonec jsem tam skončila jako modelka. Řeknu vám, byl to zážitek, u kterého si nejsem úplně jistá, jestli byl super a chci si ho zopakovat nebo spíš ani ne. Fotky vám ukážu, až nějaké budu mít, zatím se toho moc neobjevilo.

No a protože je děsně pozdě, tak vám přeju krásnou dobrou noc a modlete se se mnou, ať už mám konečně čas. Chci dělat i něco jiného než pracovat a taky články číst a ne je jen psát a to ještě k tomu v rámci prokrastinace.

smile :) | via Facebook
 
 

Reklama