moje vylívání srdíčka

Těžký život studentův.

14. října 2013 v 22:31 | Michelle
Kdykoliv se před bývalými spolužáky zmíním o tom, co to vlastně studuju, tak nejen že se většina ptá, co to vůbec je, ale hlavně všichni čekají, že to je na fildě. A že to je pohoda. Jejich známí to studují a pořád mají volno, skoro se neučí a místo toho chodí po kalbách.

Jenže potom se zeptám, kde že to tu antropologii ten známý studuje? Většinou z nich vyleze Olomouc. Jooo, kulturní antropologie. Když jsem si pořádně přečetla, co to vlastně je za obor, přihlášku jsem si tam ani nedávala. Možná jsem měla, neměla bych teď takové nervy jako mám a měla bych dost času na focení.

Vybrala jsem si ale Brno, protože je to na přírodovědě, protože se z ní dá pokračovat ve forenzní antropologii a protože jsou tu povinné předměty jako anatomie, genetika nebo buněčná biologie. Zkrátka to, co mě vždycky bavilo se učit. Teda, až na svaly. Ale budu to muset nějak zvládnout, přece jen to nemáme tak těžké jako medikové, i když ta jejich anatomie mi přijde taková ucelená a dává mi to větší smysl, když se učím z atlasu od pana Čiháka.

Anatomie. To je taky předmět, který mi dělá vrásky. Měli jsme mít "velké ústní přezkoušení" místo přednášky, protože kvůli svátku nám odpadá cviko a tudíž taky test. No jenže já (a nejen já) jsem to pochopila tak, že místo té přednášky až po svátku. Jenže né... dnes nám oznámil, že už příští středu.

Gosh, jak to mám všecko nacpat do hlavy za 8 dní? Když ještě v sobotu celý den fotím a prostě to nemůžu posunout, protože se s vizážistkou prostě na jiném dni nedomluvíme, protože máme obě pořád něco?

Autumn

Jinak mám taky opět hromadu nové inspirace a tudíž taky nápadů. A... světe div se, na podzimní focení. Jak jinak, samozřejmě to ale nemůže být moc jednoduché. Vymýšlím samé blbosti, které budou na přípravu i samotné provedení ne úplně jednoduché. A jako bonus jsem zase nemocná. Začalo to s ucpanýma dutinama, které se už trochu sice zlepšily, ale zamíchal se do toho kašel. Takže se hezky nalévám šalvějovým čajem, ze kterého už je mi zle jenom tu kytku vidím a snažím se do sebe cpát nějaké ovoce. Aspoň trochu... ale není to jednoduché, to mi věřte.

Taky jsem vám slibovala, že vám povím něco o mém super žití v Brně. Bydlíme v prvním patře a protože je pod námi hospoda, nemusíme se bát, že někoho vzbudíme, když nebudeme chodit jako myšky. Taky bydlíme v jednom těch obrovských bytů s vysokýma stropama a obrovskýma místnostma a přes silnic máme jenom krásný velký park. Místa tu máme do aleluja, protože jsou ty místnosti prostě a jednoduše fakt velké, kliku mám v úrovni nějakého předposledního pravého žebra (nad loktem), kuchyň je skvěle vybavená, je tam všechno potřebné k přežití a dokonce i k pečení no a holky jsou bezkonkurenční. Všechny jsou hrozmě super a milé a přátelské a myslím, že jsme si parádně sedly. Předpokládám, že časem nějaké problémky vylezou, ale věřím tomu, že když jo, tak se to prostě vyřeší a nějaké zlozvyky se přežijou.

A ve škole jsem si našla dvě slečny, se kterými si rozumím a i zbytek je asi fajn, jenom je zatím neznám. V tomhle nejsem moc průbojná, nikdy jsem nebyla a nejspíš ani nebudu. Ale ono se to nějak vyvrbí :)

Takže jak to tak vypadá, kromě anatomie a nedostatku času kvůli ní, je zatím všechno super. Ještě to zdraví dát dokopy a bude to šupa. To, co snad vypadá jako stěžování tak nesmíte brát, je to spíš jenom konstatování, že mi to ubírá energii, ale to se za pár dnů vrátí zpátky do normálu, takže mě to absolutně neštve. Ale mělo by mě to štvát, že se nejsem schopná moc učit a tak, ale... no, za cvika jsou dva kredity, tak co.

A jak se máte vy? Na školách, v práci... a tak celkově? Jsem teď absolutně neschopná obcházet blogy. Jak jsem si myslela, že na to v Brně budu mít čas, tak jsem se pekelně mýlila. Tak se ptám aspoň touto cestou, protože mi vaše články chybí. Ale... snažím se sem tam něco zvládnout přečíst, v rámci odpočinku :)

Sláva anatomii.

2. října 2013 v 22:45 | Michelle
Sotva to začalo, už ji nemám ráda. Nejde o předmět jako takový, ten je moc zajímavý a baví mě. Ale ten přístup a způsob výuky je fakt demotivující. Chápu, že testy každý týden jsou nejlepším způsobem jak nás přinutit se učit od začátku a taky chápu, že to až o zkouškovém stihnout prostě nejde. Ale můžu vám říct, že to do té hlavy jde fakt hodně špatně.

Jinak, aby toho náhodou nebylo málo, mi začal v hlavě vrtat jeden šváb jménem fotografie. Čas od času mě můj mozek, dělající si co se mu zachce, jednoduše štve. Postupem času, čím víc se do toho odvětví zasvěcuju, se můj pohled a názor na všechno hrozně mění. Fakt ale je, že všechny mé dosavadní sny a názory se tak úplně nemění, spíš jen obnovují svou formu. Základ ale pořád zůstává.

No. Jak tak sedím nad anatomií, které se můj mozek odmítá věnovat, napadá mě milion věcí, co bych chtěla - mohla zkusit. Realita se od časoprostoru mých myšlenek mírně liší a já se už léta snažím zjistit, jak moc propastný ten rozdíl je.

Potřebovala bych facku za to, jak si nedovedu vybrat a když si vyberu, mám strach. Tak... nevím. Původně jsem toho chtěla napsat víc, ale pak jsem se zahrabala do učení a do seriálů tolik, že dnes už nemám sílu vyplodit cokoliv smysluplného. Pořád plánuju několik rozumných článků a pořád ne a ne je napsat. Nevím, kdy se k tomu dokopu. Snad do konce roku.

Untitled | via Tumblr
We heart it. Jednou si ale udělám vlastní takový obrázek. :)

První týden školy.

18. září 2013 v 21:33 | Michelle
Myslela jsem, kolik toho stihnu na blog napsat a kolik článků stihnu přečíst. Zlaté oči. Včera jsem byla úplně grogy a dneska už se snažím nacpat do hlavy nějaký úvod, protože hned v pondělí ráno píšeme první "testík". Ha ha... že testík. Náročností se to vyrovná skoro zkoušce ve Zlíně. A nebo jsem jenom zodpovědnější?
Nevím. Co ale vím je to, že to je opravdu náročnější. Už jen to, že jsme měli zkoušky jenom tři nebo čtyři. Teď máme zkoušku nebo kolokvium ze všeho. A z anatomie test každý týden. Juch. A to na pitevně. Jakože, jasně, super, ale teda nečekala jsem, že nás do toho hodí rovnýma nohama hned první hodinu :)

Jinak. Chystám jedno takové (jak říká p.Svozílek) "artovější" focení. Snad se zadaří. Na tom místě, kde to plánuju, už jsme fotily s jednou super slečnou docela nedávno, takže vím na co se těšit a dneska mi hlavou probleskla myšlenka, jak to tam udělat. Původně jsem to totiž chtěla přesunout do přírody, protože jsem si to tam prostě nedovedla představit. Ale teď už to dovedu a snad to taky podle té představy dopadne. Mělo by pršet, takže to stejně venku prostě nepůjde.

Můžu ale říct, že doufám, že kromě říjnového boudoir to bude na dlouhou dobu poslední focení složitě plánované dlouho dopředu. Nebudu na to mít čas, takže to prostě od teď bude fungovat tak, že pokud zrovna budu mít čas a bude hezky, napíšu na fb "dnes odpoledne focení tam a tam, kdo má zájem?" a bude. Když nebude moct nikdo, nebude. Když jo, budu ráda. Ale prostě teď nebudu mít čas na plánování tehdy a tehdy, dojeď to ty načesat a ty nalíčit. A prostě. Škola má přednost, ne? Minimálně u mě ano.

Taky jsem vám ještě neřekla nic o bydlení. Zvykám si. Je to fakt velký a prostorný byt, z okna se dívám na velký park a na pokoji jsme dvě. Teda, zatím jsem tady sama, slečna přijede až za nějaké da týdny asi, nebo tak nějak. V druhém pokoji je moc fajn banda holek a ze třetího pokoje jsem tu slečnu ještě neviděla. Ale prostě... je to v pohodě a asi si dokážu zvyknout. Navíc, na náš ústav to mám kousek trolejem, na hlavák taky... takže prostě fajn. Akorát tady máme docela zimu, takže s větráním se můžu rozloučit než zapnou topení. No a taky už nastal den D, kdy trávím první večer nad učením. Protože pravda je, že za jedno odpoledne se to názvosloví, ani kostru trupu prostě nenaučím. Nikdo nás nešetří. Část předmětů nám končí už na přelomu listopadu a prosince, takže prostě není čas na zahálení.

Dala bych vám sem obrázek, ale weheartit se se mnou dneska nekamarádí. Tak snad příště.

Přeju dobrou noc nebo příjemné učení. (haha.)

Jak si toho Michelle zase nabrala nad hlavu.

14. září 2013 v 0:08 | Michelle
Klasicky nestíhám. Jsem strašná... Nebo, ne tak uplně já, to oni si všichni vzpomenou až skončí prázdniny, že najednou chtějí fotky. Jenže si neuvědomují, že já taky chodím do školy, takže prostě mám čas přes prázdniny, ale přes rok už spíš ne než jo. Problém číslo jedna je, že nemůžu přestat brát zakázky úplně, protože bych neměla z čeho šetřit na novou hračku. Problém číslo dva je horší, neumím totiž lidem říkat ne. Po začátcích, kdy se stalo klidně i tři měsíce, že jsem neměla do čeho píchnout, se mi najednou lidi ozývají. A můžu vám říct, že si toho opravdu vážím a je mi líto jim napsat "sorry, nemám na vás čas" asi by to neřešili, ale já mám pocit, jako bych je tím zklamala a prostě to nedovedu. Když už mi opravdu nic jiného nezbývá, snažím se jim to vysvětlit nějak s tou školou a tak, ale není to jednoduché.

Jinak, pořád se mi nějak nedaří uvědomit si, že se vlastně pozítří stěhuju a od pondělí mi začíná škola. To stěhování mi tak nějak nejde do hlavy a nedovedu si na tu myšlenku zvyknout. A hlavně ta představa, že celých 5 dní nebudu moct ani šáhnout na fotky, no chápete to? Prostě... mě to tak trochu děsí. A ještě víc mě to děsí, když si uvědomím, kolik že to té práce vlastně mám. Prostě proč to ti lidi dělají, že si nevzpomenou na jaro nebo na začátku léta, ale až koncem nebo na podzim?

Taky jsem teď před týdnem fotila svatbu - Byla to první svatba, kterou jsem fotila komplet od příprav až do večera do prvního tance. Většina totiž chtěla ušetřit a tak si nechala nafotit jenom takové to hlavní. Tohle bych já třeba nikdy neudělala, ale ok. Kromě toho, že mě to nutí přemýšlet nad tím, jak bych to asi chtěla mít já (jakože úplně jinak, než je tady zvykem a jak to většina dělá, ale o tom až jindy), ale taky mě to donutilo naprosto reálně uvažovat nad koupí "něčeho lepšího". A to je taky ten důvod, proč jsem se rozhodla udělat termín na boudoir a prostě vydělat si nějakou tu korunu (velkou korunu, ale to nebude jenom z jednoho termínu boudoir, bohužel) a přiblížit se k částce, kterou budu potřebovat na pořízení takové srandy jako jsou vyšší řady zrcadlovek. Není těžké a nemusí být ani drahé přejít z nejlevnější řady na něco lepšího, ale kdo mě zná, ten ví, že když už, tak už. Proč si kupovat něco na vrcholu spodní třídy, když bych si stejně do roka, maximálně do dvou, hrála s myšlenkou na něco zase o kus lepšího. Ale při pomyšlení na tu sumu se mi zvedá žaludek. Našetřit pár tisíc na levnější řadu objektivu je pro mě zatím problém. Jenže jednou ten krok prostě udělat musíte a je fakt, že čím dřív, tím líp, nebo aspoň v tomto případě si myslím, že to tak je.

Přemýšlím, co dál bych vám tak mohla říct... a nevím. Pokud nenastane nějaký problém, budu moct v úterý konečně obejít všechny blogy, které mám ráda a které jsem teď tak dlouho zanedbávala většinou kvůli práci na fotkách.

No jo. Taky tak nemáte rádi, když si někdo vyžádá nějakou zprávu, vy mu sáhodlouze odpovíte a on nemá ani tu špetku slušnosti, aby napsal "aha, tak to se mi nehodí, nebo nejde to, nebo nelíbí se mi to, tak prostě ne, nezlobte se"? Co je na tom sakra za problém? Hážu vám sem aspoň tu rádobyreklamu, co jsem udělala na boudoir. Kdyby to někoho zajímalo, napište mi zprávu na fb, ale jsou prostě jenom dva termíny a další, jestli bude, tak asi až po novém roce. Teď je důležitější škola, pardon. (BTW, kdo to nepochytil a zajímalo by ho to, nakonec jsem se rozhodla pro antropologii, na kterou se mimochodem opravdu hodně těším)

Pac a pusu, hezky se vyspěte.

Na reklamního laika a amatéra to není úplně marné... nebo jo? (Jinak, kdybyste to náhodou nepoznali, slečna na fotce je dosud úřadující miss academia, nejenom krásná, ale taky suprová slečna, článek s jejíma fotkama taky bude :))

Michelle v roli modelky.

17. srpna 2013 v 10:21 | Michelle
Slíbila jsem, že vám ukážu výsledek focení v Popovicích. Začneme tím, jak jsem tam přijela s tím, že budu fotit, ale projistotu jsem si vzala podpatky, kdybych se náhodou měla obléct do šatů na nějakou pak společnou fotku. Nakonec jsem se do šatů oblékla zrovna a fungovala jako modelka pobíhající ve volných chvílích s foťákem. Řeknu vám, v tom vedru, svatebních šatech a dvanácti centimetrových podpadcích to nebyla řádná procházka růžovým sadem. Ale přinejmenším to byla zábava :)

Fotil se mnou přítel mojí dobré kamarádky a právě od něj je fotka, kterou vám ukážu. Svoji veřejnou stránku nemá, jinak bych vám na něj dala odkaz.

Nebudu to dlouho okecávat, protože nemám moc času. Můžu vám ale říct, že to byla akce nazvaná "fit den dam" a my tam vlastně propagovali salon a fotili jsme proto, abychom se tam nenudili asi a navíc kdybychom tam prostě jenom pobíhaly v šatech, asi by to bylo zvláštní :)

Moje fotky z této akce vám ukážu v dalším článku, nechci to míchat.


Na to, že jsem s focením nijak zvlášť nepočítala, si myslím, že to není špatné :)

Půlka prázdnin pryč a druhá uteče jako voda?

8. srpna 2013 v 10:49 | Michelle
O tom, jak si užívám - neužívám prázdnin a jak na mě padá větší zodpovědnost, než by se mi mohlo zdát v těch nejodvážnějších fotografických snech.

tumblr_m3vksrtglr1qi23vmo1_400.jpg (400×300)

Až jsem se sama zděsila, když jsem viděla to číslo. 4 články za celý červenec. Páni. Tak málo jsem toho nenapsala snad ještě za žádné prázdniny. Navíc, 2.srpna blog oslavil neuvěřitelné šesté narozeniny. Něco bych mu upekla, ale teď na to není ideální doba. Dala jsem si na pár dnů s focením pauzu a teď jakoby se se vším roztrhl pytel. Takže srpen nebude o moc lepší. Nedá se nic dělat. Teď musím dodělat spoustu věcí, které jsem slíbila a nějak nevychytala. Pak budu nějakou dobu v Chorvatsku. Nebudu tam mít moc přístupu na net, takže z tama nejspíš psát nebudu, ale pokusím se něco přednastavit, protože je za mnou pár focení, které bych vám mohla ukázat. Jasně, vy, co sledujete můj fejs už jste určitě několik fotek viděli, ale všichni to nesledují, no ne? :)

Psychicky se začínám připravovat na školu. Těším se, takže je ta příprava vcelku příjemná. Díky Teeda mám kde bydlet, tímto ti veřejně vřele děkuju, máš to u mě ;)

Jinak, v sobotu jsem si zahrála nejen na fotografku, ale taky po dlouhé době na modelku. Sice s fotografem, kterého jsem nemohla peskovat, ale i tak si myslím, že z toho něco vyjde. Měla jsem fajnové šaty, zepředu krátké, tak jak jsem chtěla. Kdo chce, nechť se podívá:


Nic extra, mobilová kvalitka, ale jindou v těchto šatech ještě nemám, kde by byly hezky vidět, takže vám je ještě nemůžu ukázat. Bylo to zvláštní, stát řed foťákem místo za ním, i když bylo pět holek, takže jsem většinu času stejně fotila. Šaty na to byly praktické, protože tahle sukně se házela přes ruku daleko snáz než ty hromady tylu na dlouhých šatech. A fotku ve společenkách vám ukážu v dalším článku, předpřipravím ho, aby tu nebylo prázdno, než se vrátím.

No, předpokládám, že tohle vás nezajímá. Vlastně nevím, co vás zajímá, ale podle komentářů pod články to asi budou fotky. Jo jo, slibuju, budou. V tom vedru se mi ale nechce nic a už vůbec ne upravovat. V knihovně mám jako v sauně, protože to tam nemůžu nechat přes noc větrat a přes den se mi tam prostě být nechce. A když už jo, tak nemám myšlenky na nějaké retušování. Radši bych plavala, četla, kreslila nebo jezdila na bruslích a na kole. Vlastně to jsou právě ty činnosti, kterými jsou naplněny mé nedávno uplynulé dny. Věnuju se věcem, které jsem vždycky milovala, ale kvůli focení jsem na ně poslední dobou neměla čas.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří sem chodí, čtou i komentují, i když já to teď nedělám. Nevím, určitě máte taky období, kdy vás baví číst blogy a pak zase kdy ne. V létě mívám náladu spíš na čtení knížek, než na čtení blogů. Nějak nemůžu přijít na důvod, nějaký určitě je, ale fakt, že to tak prostě je, je jistý.

Jo, ještě jsem si chtěla "postěžovat", jak u nás bylo veselo. Už dlouho mám nejen v hlavě, ale už i na papíře (světe div se, asi po čtyřech letech jsem loni zase začala kreslit, pár věcí, co by možná i stálo za realizaci) jedny šaty. Chci je vyrobit. Jo, vyrobit. Protože z celého procesu jejich vytváření, bude šití zabírat pouze nepatrné procento času. Strávím nad něma mládí. Ale ty šaty budou :D Jenže taťkovi se to nezdá. Protože jsou to šaty, jejich výroba koníček... a tak... tak by mi na ně chtěl asi přdat aspoň nebo tak, ale protože je toho s dovolenou, mým stěhováním a spoustou dalších věcí teď prostě moc, tak se mu můj nápad nepozdává. Je hrozně milé, že mi i s věcí, která se ho technicky nijak nedotýká, chce pomoct. Ale nemusí :) tak jsme se kvůli takové blbosti rafli :D No nevadí. Začnu s něma až asi na podzim, ale na zimu už bych je chtěla mít. I když je taky fakt, že bych si na plesovou sezonu mohla klidně nějaké půjčit od pana velkého šéfa. No vždyť mě v jedněch uvidíte :)

Žvaním tady o blbostech. Už toho radši nechám... :) zatím se mějte krásně, užívejte si prázdnin (snad už nebudou tak parné, taky vás tohle počasí tak ubíjí?) a těšte se na fotky :)

P.S.: fotka růží z weheartit, fotka mě ve svatebních šatech ze Svatebního salonu Dany Svozílkové by Niky na můj mobil :D

Projekt nafocený, teď už "jen" upravovat.

18. července 2013 v 20:23 | Michelle
Je to za mnou! Teda, aspoň ta organizačně náročná část. Všechno vyšlo, všechno klaplo, chvilkama mi připadlo, že mám víc štěstí než rozumu, ale teda v pohodě.

A pak se všechno pokazilo. Ne fotky... ale ten zbytek. Článek jsem chtěla napsat včera, ale nestihla jsem to. Teď nemám sebemenší chuť ty fotky upravovat, takže vám nakonec ukážu jen to něco málo co je na fb. Chvíli tady asi bude mrtvo... další fotky přidám časem.

Kdo jsou kamarádi?

26. června 2013 v 14:35 | Michelle
Chtěla jsem přidat pár fotek a psát o milém setkání s L., ale ono se prostě vždycky musí najít něco, co mi dokonale zničí dobrou náladu. Proč mi to prostě nemůžou nechat dýl než jedno hloupé odpoledne?

Fakt nemám ráda, když jsou lidi, které mám ráda, strašně milí a nedokážou říct ne, i když cítíte z každého jejich slova, že to je přesně to, co by chtěli udělat. Jasně, možná jim křivdím. Ale... hahaha. K čemu potom tolik výmluv a okecávání?

Víte, nevadí mi, když mě někdo odmítne. Jasně, mrzí mě to, ale je to tisíckrát lepší, než když ze mě dělají vola a nejsou upřímní. Vážně, k čemu jsou mi kamarádi, kteří se mnou nedokážou jednat narovinu? Já už dávno nejsem malé dítě, které by to nesneslo. Ani když jsem byla malé dítě, neměla jsem s tím problém. Říkali mi, že to je sportovní chování, že porážka a odmítnutí nejsou špatné věci a že s tím prostě musíme žít.

Ok, dost okecávání. Na takové hovadiny fakt nemám čas, ať si dělají co chtějí, jejich boj.

Z jiného soudku. Kdyby se tady našel nějaký brněnský student, kterému chybí na byt jedna milá, nenáročná, klidná a přátelská holka, ozvěte se. A nebo jestli se tam teprve chystáte a nemáte s kým shánět... nebo i když o někom takovém víte. Za cokoliv budu vděčná.

Mějte se hezky a slibuju, že dneska nebo zítra bude už i článek s fotkama.

Když se sen stává cílem.

23. června 2013 v 23:16 | Michelle
Internet je plný takových těch "motivačních" obrázků plných spousty velkých řečí, jež mají největší oblibu v období s nepříliš slunečným počasím, hlavně na podzim a nejvíc snad v zimě. Jsou hezké, dokážou člověka naladit na trochu pozitivnější vlnu. Problém ale je, že většina lidí si je buď prostě jenom čte, ale funguje to u nich stylem "jedním uchem dovnitř, druhým ven". Když už se zadaří, a lidi si z toho vezmou ponaučení, tak jsou to pubertální děcka, která to aplikují na úplně jiné záležitosti a situace, než je vhodné. A jak je to u dospělých? Většinou jsou skeptičtí až pesimističtí, že to stejně nejde, nebo nenajdou žádný svůj vlastní cíl, protože jsou líní a nebo jsou prostě jen tak pohodlní, že se jim nechce nic měnit na pohodlném způsobu života, na který si zvykli. Mají práci, mají pravidelný příjem... tak proč to měnit? Sice to není to, po čem toužili, ale mají za co jíst, můžou občas zajít na nákupy a to jim snad stačí, neasi.
Dreαm & Ноρe17 | via Tumblr

Ve skutečnosti, myslím si, ač možná původní záměr jejich "pisatelů", tyhle obrázky mají sloužit k motivaci a k nějakému nakopnutí těch lidí, co to čtou, aby začali něco dělat se svým životem. A určitě tím není myšleno přestat poslouchat rady rodičů, oblékat se jako zombie nebo se tak líčit. Jooo, pokud se to někomu líbí, ať si na sebe dá co chce, žeano, ale tady si představuju spíš hec jako najít si brigádu, něco vydělat, sebrat se a odjet třeba do Číny, nebo cokoliv si vymyslíte. Nebo se přestat držet při zemi a zkusit si najít novou práci, i když máme strach, že bychom to nezvládli. Prostě jenom o tom nesnít, přestat remcat a opravdu to zkusit.

Facebook

No jo, ale jak to udělat, že? Já vím, není to snadné. Drží nás zpátky spousta věcí, ať už jsou to přátelé, rodina, partner, vzpomínky. Kromě přátel nás ale všechno ostatní může krásně poslat kupředu. Rozchod, špatné vzpomínky, neshody s rodinou. Ale i když je náš život hrozně fajn, tak můžeme jít dál. Přátelé, pokud jsou orpavdoví, nás podpoří, stejně tak rodina. A vzpomínky přece zůstanou, ne?

Dream | via Facebook

Existují šťastlivci, kteří k tomu "dojdou jak slepý k huslám". Ale nemyslím si, že by jich bylo moc. Většina na své cestě ke hvězdám musí tvrdě pracovat. No jasně, je to něco, na co nemají všichni dost silnou vůli, chybí jim odvaha... ale většinou jsou to jen prázdné řeči a výmluvy, protože jsou líní a mají strach z neúspěchu. Ale všichni víme, jak to je... kdo nic nezkusí, nic nemá. Všechno je risk, ale pokud občas nebudeme riskovat, tak se zasekneme tam, kde bychom si to dřív nedokázali ani představit.

Life | via Facebook

teď to vezmeme z víc realistické stránky věci. Znova si stoupneme nohama na zem. Risk je super. Co už ale není super je risk typu "všechno nebo nic". To je snad všem jasné, žeano. A taky to bývá důvod, proč lidi nejdou za svým. Ale my, pozitivní pošuci, víme, že se to dá obejít. Vždycky existuje způsob, jak si nechat otevřená zadní vrátka, jak se pojistit, jak si zařídit možnost, kdyby to náhodou nevyšlo.

•ღ• Život sa stilom •ღ• | via Facebook

A osobní "zkušenost"? Asi všichni, co tento blog trochu znají ví, že mě baví focení. A taky že jdu studovat něco úplně jiného. Jednak mě studium baví, baví mě přírodní vědy a tak obecně jsem měla školu vždycky spíš ráda, ale nejsem si úplně jistá, jestli bych třeba chtěla studovat fotku. Že se jí pak chci věnovat naplno, že bych se tím chtěla živit a tak, to vím. A je to jisté. Ale člověk nikdy neví, co se může stát, takže mít vystudovaný jiný obor, řekla bych, neškodí. Prostě jsem si jen nehledala brigádu, abych se focení mohla věnovat na sto procent. Možná nemám tolik fanoušků na fb jako jiní, ale stihla jsem se i přesto seznámit s důležitými lidmi a čeká mě spolupráce s pánem, který pracuje s profesionálními fotografy a pokud se začínajícími, tak jen s těmi, ve kterých vidí opravdový potenciál. A tohle je příklad. Ta spolupráce, která mi pomůže otevřít dveře dál po celé čr, přišla právě díky tomu, že jsem to hecla a opravdu se tomu focení věnovala, víc než jen jako koníčku. Nevím, jak moc mi to pomůže nebo nepomůže, jak to bude pokračovat a co bude nebo nebude. Každopádně je to jedna z těch příležitostí, které se neodmítají. Pokud ovšem nemáte strach...

Co jsem článkem vlastně chtěla říct? Nevím. Asi jsem se potřebovala vykecat. Mám teď trochu "kamarádskou krizi". Vždycky když takovou krizi mám, soustředím se na "kariéru". Jasně, ještě to kariéra neni, ale doufám, že jednoho dne bude.
Je to snůška keců, pokud jste to celé dočetli, klobouk dolů a prosím, neberte mě moc vážně :D

Dobrou, Michelle

P.S.: všechny obrázky jsou z http://weheartit.com/ (nechtělo se mi dávat na každý zvlášť odkaz)

Slibuju, že si udělám prázdniny.

18. června 2013 v 11:05 | Michelle
Jenom ještě nevím, kdy to bude. Když je hezky, všichni chtějí fotit. A to mi moc nevadí, i když navečer bych se radši válela u vody, než v tom vedru běhala s foťákem na krku. Protože oni všichni chtějí fotit co nejdřív. A to je ještě horko. Co je špatného na tom fotit v 7 večer?

Dneska mám focení a zrovna se skoro všema modelkama zkoušku šatů. Focení ze čtvrtka budu muset zrušit, páteční zrušit nemůžu, hold nedá se nic dělat, nějak to musím zmáknout. Pak příští týden si to možu jít hodit, bo tam mám tři focení, plus to všecko poupravovat plus jsou tam naplánované nákupy a ten další týden už jedeme pryč, takže... aaaaaaaaaaaaaaaa! A na projekty skoro nemám čas, což se mi vůbec nelíbí. I když na druhou stranu se mi to líbí, žeano, protože budu mít aspoň z čeho šetřit na nový objektiv. Ale přece jen, projekty jsou větší zábava.

Focení ve svatebních šatech už se blíží mílovými kroky a já jsem den ode dne víc nervózní z toho, jak to dopadne. Nejvíc mě straší počasí a technika. Musím ještě něco dokoupit. Děsí mě, kolik peněz zase vyletí do komína. Jako, jasně, jsou to užitečné věci. Nemůžu kecat, je to potřeba a vlastně to bude super. Určitě.

Frčím si teď na Caro Emerald, vždycky mě ty její písničky nutí tancovat, takže nestíhám přemýšlet nad věcma, nad kterýma přemýšlím tak často, že už ani není o čem přemýšlet, i když jsem kastelánce pořád ještě nenapsala. Jsem neschopná, nevím vůbec co bych jí tak měla napsat.


Ale zitra jdeme s A. k vodě, bez foťáku, prostě si jenom užívat prázdnin.Těch prázdninových dnů jsem si vlastně ještě moc neužila na to, že mám prázdniny už měsíc a půl minimálně. A s frekvencí focení těžko říct, kolik si jich užiju. Ale... loni jsem si dala na dva týdny volno a to udělám asi i letos, i když loni to bylo na začátku července, letos to bude asi na přelomu prázdnin nebo tak. Možná... nevím :D focení mě fakt baví a dlouho bez toho nevydržím. Ale pak nic nestíhám a jsem protivná. Nooo, to je stejně jedno, já neumím říkat ne, takže smola :D

Love Like Woe. | via Tumblr

Tak... takže tak s prázdninama. Ale stejně je tohle lepší než nějaká brigáda v hospodě, s fotkama se aspoň můžu zavřít přes ty největší vedra doma a upravovat.

A co vy? Jak se máte? Máte ještě zkouškové, nebo už si užíváte zaslouženého volna? Všem co máte jště školu přeju, ať to ukončíte podle vašich představ. Zatím ;)

Hapily ever after.

9. června 2013 v 14:57 | Michelle
Sedím si tak u počítače a dívám se na sluníčko za oknem. Jasně že bych tam ráda šla a užívala si krásné počasí. Ale když máte hromadu fotek k úpravě, tak na to trochu neni čas. Normálně bych to dělala večer, ale tak... dělat v noci a pak celý den prospat, to taky není žádný zázrak. To si radši otevřu dveře na balkon a budu mít pocit, že jsem vlastně tak napůl venku. A stejně je to slunko každou chvilku za mrakama, tak co. Navíc, tak si říkám, že většinou je normální pracovní doba stejně někdy cca do tří odpoledne, i když většinou ne v neděli.

Čeká na mě ještě něco přes dvacet svatebních fotek, organizace fairy garden a několika dalších projektů či myšlenek nebo jak se tomu dá říct, navíc mi právě teď bleskla hlavou další myšlenka na projekt, do kterého by se možná pan Svozílek chtěl taky zapojit. Ne, vážně, už mi z toho hrabe. Ať dělám cokoliv a něco vidím nebo slyším, hned je z toho nápad. Fakt je, že pak to buď pokombinuju a udělám z toho jeden větší a zajímavější, nebo si prostě zapamatuju jenom ty, které za zapamatování stojí a najednou jich je vcelku pár. Ale aj tak. A řeknu vám, ty přípravy a všechno, neni to nic snadného. Navíc si potřebuju dokoupit ještě nějaké vybavení, chci to ale zkonzultovat se strýcem, co tomu rozumí... a mám strach, že to bude stát víc peněz, než si můžu dovolit.

Poslední dobou vůbec nechytám svoje myšlenky. Ani tady v tom článku, takže pokud z toho vyleze nepochopitelnázměť ničeho, mějte pochopení prosím. Řeším bydlení, řeším dovolenou, řeším fotovýbavu, řeším projekty, nemůžu dojít na to, jak všechno co bych chtěla nacpat do zbytku června a mám většinu projektů, na které bych potřebovala spíš holky, se kterýma jsem už fotila a nemám potuchy, jestli si mi slečny budou chtít stoupnout před foťák znovu.

Kdyby tady náhodou byla slečna s přirozeně vypadající barvou vlasů (radši delší než kratší), s výškou cca 170cm a víc a velikostí max. M, napište mi sem do komentářů nějaký kontakt. Dvě focení v jednom, z toho to druhé bude ve svatebních šatech, co? :D Fotí se v oblasti Slovácka, spíš k západu této oblasti.

Když jsem si plánovala, jak letos budu dělat spíš vlastní projekty, než fotit pro lidi, protože to bude větší pohoda a větší zábava, hodně jsem se zmýlila. Zábava to bude větší, bude to zaručeně zajímavější a nebudu se nervovat s otravným retušováním podle někoho, prostě tohle pohoda bude. Ale nepočítala jsem s tím, že se nějak ocitnu v takových větších projektech, na které budu muset chystat asi tak milion věcí a ze kterých mě asi brzo klepne :D

Vím, že to vypadá, jako že si děsně stěžuju. Ráda bych to ale (opět, už jsem to tady psala tuším i minule) uvedla na pravou míru. Mám stresík, ze kterého se potřebuju vypovídat. Rozhodně mě to ale baví, jsem ráda, když jsem v presu, když se něco děje a když nemám takové ty dny, kdy nemám do čeho píchnout. Navíc, aspoň mám o čem psát :) Fakt je, že tento týden byl opravdu víc než stresový, odpadla mi vizážistka (damn it, are you kidding??) a u kadeřnice si fakt nejsem jistá, co jako zamýšlí, musím jí zitra zavolat. A včera jsem psala Gabči, tady z blogu. Včera jsem každých pět minut asi kontrolovala mail, jestli mi odpoví :D A když mi odpověděla, tak jsem byla venku, protože jsem si řekla, že je lepší procházka než netrpělivé kontrolování mailu ve zkracujících se intervalech. Ale odpověď už mám, za což děkuju :) pokud to klapne, pokusím se to doorganizovat nějak tak, aby to bylo jakž takž pohodové pro všechny strany. Nedivte se, že stresuju, když mám spolupracovat s majtelem jednoho z největších svatebních salonů v čr :D možná dokonce největší, to nevím, zas tak zmáklou tuhle scénu nemám ;)

Docela se těším, až to bude všechno zorganizované, nachystané a domluvené (no jo, musím pozjišťovat, jak to bude fungovat na místě, asi se tam prostě nemůžeme objevit jako Hujerovi s hromadou věcí a dělat jakože nic) a budeme už jenom čekat, jak že to bude s počasím. Kdyby nevyšlo počasí, asi by mě kleplo. Kvůli vytížení většiny zúčastněných to musím plánovat hodně předem, takže přesouvání by asi nebyla žádná lahůdka.

Ve chvilkách chladné hlavy dělám obaly na CDčka. Ze začátku se mi nedařilo, takže jsem docela raplila, ale už je to ok, vypadá to dobře a ani mi to netrvá tak dlouho. Akorát si ořezávám pravítka, což je trochu nevýhoda :D

Large

Pomalu se zase jdu vrátit k fotkám. Užívejte si zbytek slunečné neděle a já se snad zase brzo ozvu s dalšíma fotkama :) (jo, už teď nemám nejmenší ponětí, co jsem tady blábolila, takže pokud to nedočtete, naprosto vás chápu :D)

To jako vážně? Takhle teď bude vypadat léto?

30. května 2013 v 11:43 | Michelle
Ne, že by mi vadil déšť. Nebo že neumírám vedrem. To ne. Co mě ale na tomhle podělaném počasí štve je to, že se nedá fotit. Jasně, včera jsme vyběhly na chvilku s kamarádkou, udělaly pár cvaků a nazdar, ale bydlíme pár kroků od sebe, takže neni problém si na fb napsat je hezky, tak poď. Jenže naplánovat něco? Ha ha. Ne, vážně. V sobotu fotím svatbu a má pršet. Vůbec netuším, jak tohle dopadne... Měla jsem super představu, ale k té super představě patří sucho. Jako řekněte mi, jak se dá venku fotit, s malým dítětem, v dešti?

Chci si našetřit na nový foťák a začínám to myslet zatraceně vážně. Mám fakt obrovské štěstí, že mě lidi kolem podporují, Strýc začal fotit cca v tolika letech a podobným tempem jako já, takže když něco potřebuju sehnat, jde to přes něj a kdykoliv se bavíme, tak mi radí a pomáhá. Taťka mi hrozně fandí a pomáhá řešit spíš takové ty praktické věci a mamka je neskutečně chápavá, když mám moc upravování a nemám čas, tak mě nechá a nedává mi žádné velké úkoly. Někdy se cítím až provinile, že jí skoro nepomáhám... ale snažím se, fakt.

Za měsíc a půl mě čeká hodně velké focení. Do té doby si musím ještě dokoupit nějaké věci, takže jsem se rozhodla udělat akci "červnové focení". Vymyslela jsem spešl balíček, je to za pár šupů, vlastně stojí tolik, za kolik jsem dřív fotila normálně, akorát je tam míň fotek. Ale furt to vychází levněj, než balíčky současné. Nicméně, člověk až nechápe, jak se lidi zapojí a hlásí o focení, když někde napíšete slova akce na focení. Normálně bych měla tak dvě, tři, možná čtyři placené focení za měsíc, protože mezitím mám i projekty, najednou jich je ale tak 15. Jenom doufám, že to zvládnu bez dalších poruch v mém pošahaném mozečku.

Když si uvědomím, kolik akcí a všeho mám na červen naplánovaných, je mi z toho blbě. No co, fotit potřebuju, sem tam se odreagovat taky potřebuju a navíc jsem to slíbila. Strážnické jsem loni vynechala a letos to chci napravit, pak taky plánuju párty na počest toho, že jsem se konečně dostala na obor, který chci dělat (jo, do třetice všeho dobrého, jsem lama, vím, ale byla jsem na antropologii 25. v pořadí, což je dobré na to, že berou 60 lidí a ten nejhorší měl percentil tak 80, takže vlastně až taková lama nejsem, jenom jsem se sem měla přihlásit dřív :D), pak slaví kamarádka narozky, mám jet nakupovat a do toho asi milion focení, abych si měla za co koupit techniku a pak spousta dalších, protože si potřebuju otestovat modelky na to velké focení. Nevadí, no :D

Maminka byla tak úžasná, že mi nasadila pivoňky. Za chvilku pokvetou. Sadily jsme je pozdě, tak jsme měly strach, že nepokvetou, ale jedno poupátko už tam je :) Miluju pivoňky, krásně voní a působí neskutečně jemně a křehce, že bych se na ně mohla dívat pořád. Nemůžu se dočkat, až se ten keř pořádně rozroste (akorát nevím, jak pak půjde vidět ten rododendron, před který je nasadila - a hodně blízko. Nevadí.).

Ještě vám dlužím pár článků... vím o tom, jenom zatím nebyl čas. Stejně tak dlužím další články pro numero. Co už. Nerozkrájím se, nezlobte se. Nějak teď nemám chuť okecávat fotky, jsem ráda, že je zvládnu upravit. Ale visím vám článek s reportem z přehlídky, který bude trochu egoistický, žeano, pak taky fotky, které vznikly na popud z klubu fotografia, téma týdne - podle toho, jaké komentáře jsem četla k zadání, asi budu mít fakt originální příspěvek. Nedá se.

Už ani nevím, co všechno se mi povedlo vecpat do jednoho článku... takže půjdu dál dělat babičce osobní taxi. Loučím se :)

Už jenom zitra a bude klid. Nebo vlastně kdo ví.

17. května 2013 v 22:48 | Michelle
Zítra Olomouc. Snad mi to vyjde. I když doufám, že mi to bude moct být jedno. Chytám dobrého nerva z toho, že se PřF pořád nerozhoupala sdělit své rozhodnutí. Jasně, nemyslím si, že by mě nevzali, ale to čekání mě znervózňuje. Navíc na zitřek nevím asi vůbec nic. TSP budou ještě poměrně v pohodě, tam se toho dá odvodit dost, ale nejsem si tak úplně jistá, kolik si toho pamatuju z hodin dějepisu. Byly zábavné, to ano. Ale pamatuju si spíš hromady zajímavostí než suchých faktů. No, uvidíme.

Když jsem se snažila včera rozptýlit, rozhodla jsem se zkusit konečně to pozadí. Můžu vám říct, že jsem si chvilkama připadala jako uprchlík z psychiatrie. Ale byla to sranda a výsledek není úplně zlý. Samozřejmě, že vám to ukážu. Ale dneska už ne... mám toho plné kecky, na víkend hlídáme prcky, do toho nervíky se školou a s doktorem. No... jak jen to říct... nevermind.

Aby toho nebylo málo, po testech začne další kolotoč. Příští týden se asi nezastavím, těžko říct, jak bude vypadat ten další. Asi to vypadá jako že si stěžuju, ale to neni tak uplně pravda. Jakože, trochu mě to děsí a budu řádně vyfluslá, ale baví mě, když mám co dělat. Aspoň pak neztrácím čas nad zbytečnostma jako jsou seriály. Ne, fakt to neni moje parketa a upřímě nechápu lidi, co jich sledují víc jak 2. Na netu ani ťuk. Když si chci večer odpočinout, tak si sednu za našima k televizi a mrknem třeba na Sběratele kostí, ale tomu se nedá říct, že je to seriál, který sleduju ve smyslu sledování seriálů mých dalších vrstevníků.

Už se těším, až budem chodit k vodě, až si budu moct fotit co chci a auž budu mít čast zkusit všechny ty recepty, které jsem našla a které vypadají tak úžasně lákavě, že bych je nejradši vyloupla z monitoru a hned ochutnala. Těším se, až budeme chodit po městě jenom v žabkách a přes plavky mít jenom kraťasy a všem to bude jedno, protože tak budou taky. Až nebudu muset přemýšlet nad tím, co bude, až to léto skončí. Přemýšlet budu pořád, nad fotkama, kdy je odevzdat, které a komu. Ale to nevadí. Bude to fajn. To mě totiž baví...

Large

Snad se máte fajn. A snad uuž brzo napíšu článek sdělující i něco jiného, než jen moje myšlenky a pocity. Tak se smějte :)

Zas za rok.

16. května 2013 v 17:20 | Michelle
Nestává se často, že bych se vyjadřovala ke sportu. Už od malinka mi vštipovali sportovní chování, takže nemám důvod komentovat každý úspěch a neúspěch. Samozřejmě to neznamená, že to neprožívám, nebo že mi to je dokonce jedno. Učili mě, že sport je jenom sport. Že dobrý nebo špatný nemusí zaručovat výhru nebo prohru. Že jsou schopnost a tréninky při zápase či závodě stejně důležité jako psychická pohoda a odhodlání vyhrát. Pak jsou tam ještě další faktory, samozřejmě. Ale ty se liší sport od sportu, žeano.

Proto bych ráda věnovala tento článek všem pozérům, kteří chválí do nebe a jsou neskutečně hrdí na "svůj tým", kdykoliv se daří a vyhrajeme a jakmile se dařit přestane, najedou začnou nadávat, pomlouvat a najednou je ten "nejlepší tým" přejmenován na "neschopné loosery". Vždycky mám sto chutí se jich zeptat... zahráli by to líp? A jestli jo, tak proč tam teda už dávno nejsou, když to umí líp? Taky by si měli uvědomit, že tady ta "skepse", velmi mírně řečeno, je právě jeden z negativních faktorů. Pokud je vlastní národ nepodporuje a nevěří v ně, tak jak se pak mají cítit a přinutit se k lepším výsledkům?

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Sama vím, jaké to je prohrát. Člověk se může snažit a připravovat sebevíc, pak stačí víc nervů než je třeba, moc velký tlak a najednou je to v háji. Fakt je, že nejvíc "chytří" jsou právě ti, co se sami žádnému sportu pořádně nevěnovali a když jo, tak si nedokázali přiznat vlastní chybu při neúspěchu a jsou "dokonalí"

Přestaňte s blbýma kecama a začněte je podporovat. Jasně, teď asi není třeba fandění, každopádně trocha uznání a psychické podpory je právě to, co potřebují, aby měli příští rok elán zvítězit. Nemyslíte, že je daleko lepší hrát s chutí a protože chcete, nebo s vědomím, že byste měli svému národu vyvrátit doměnky o tom, že "to pořádně neumíte"? Kdyby mě naši po prvním nepovedeném závodě odsoudili tak, jak někteří pitomci odsuzují národní tým, příště bych se na ně pěkně vykašlala a radši si šla zajezdit v klidu a bez branek.

Tak až zase budete mít někdy chuť nadávat, tak se zamyslete, jestli je to nutné, nebo aspoň nad formou.

Díky.

Těžký život fotografa.

13. května 2013 v 18:43 | Michelle
A je to. Víkend s těžkým V na mých zádech je za mnou. Můžu vám říct, že jsem úplně hotová. Unavená jako už dlouho předtím ne. Ale mám radost.

Kamarádka maturuje. UmPrum, obor oděvní. Kdo to trochu zná, ví, že ty výtvory bývají nafocené. Nejen maturitní, i klauzury. A protože jsme spolu fotily už mockrát, někteří si ji možná i vybavíte, moje milovaná A., řekla mi,ˇjestli bych to nezkusila nafotit já. No jistě že ano, jednak je to dobrá kamarádka, taky se s ní dobře fotí, věděla jsem, že ty šaty budou zajímavé, svoji tvorbu chci posunout už dlouho a vím, že ona to dokáže pochopit i ocenit.

Tak jsme to v pátek nafotily. Měly jsme odvoz a dvě asistentky, jejichž ruce nezůstaly bez činnosti. Všude jsme měly písek a bylo horko, protože nejen že přestal foukat vítr, ale ten písek byl prostě vyhřátý asi tak o sto procent víc než normální zem. (trochu nadsázka, žeano)

Můj původní zámer byl dát to do BW, což mi taky nedělalo problém (konečně mám svoji pořádnou BW! přišla jsem na to!). Ale slíbila jsem, že nechám i barevnou verzi. No, na náhledu to jakože vypadalo hezky, jak jinak. Na náhledu ve foťáku vypadá všechno hezky, dokud se na to nepodíváte v pc. Jako, hezké to bylo, ale doladit se to muselo. Tak jsem strávila asi 8 hodin zkoušením různých variant úpravy, aby to vypadalo jak má, aby to pasovalo do kontextu, aby to vystihlo šaty, aby byla v pořádku pleť a zároveň přirozený písek, aby to nevypadalo tvrdě a zároveň aby to nebylo romantické, aby to něco vypovídalo a zároveň aby hlavní zůstaly šaty a ne emoce vycházející z výrazu modelky.

Řeknu vám, nebyla to sranda. Padla na to celá sobota odpoledne a večer, končila jsem asi v 10, v neděli jsem nemohla spát, takže jsem začala koumat a editovat už v 8 ráno. S pár pauzama na jídlo a s pečením cupcaků na oslavu výsledku tsp (pořád ale nevím, jestli mě vezmou nebo ne, i když loni by mě vzali, stejně jsem nervózní), které byly dohromady tak možná 3 hodiny nephotoshopování, jsem to dodělala asi v 10 večer. Tak jsem to nechala šrotit a šla se s našima mrknout na SS. No a o půlnoci se to našrotilo, A. si vybrala a já pokračovala s navrhováním plakátu, který bude vysvavený u nich ve škole, potřebovala to dneska. Skončila jsem ve 3 ráno a dneska ještě doladila detaily.

Ale! Už je to. Teď už jenom pár backstagovek a mít strpení, než moje skvělá žena odmaturuje a můžeme to zveřejnit :) Sice jsem dostala svolení něco málo zveřejnit už teď, ale to není ono. Nechám si to na pak :)

Large

A tak teď odpočívám... a nic nedělám. No, kromě nicnedělání už jsem si domluvila focení na pátek. Na fotografii je téma měsíce "hudba" a já nosím v hlavě představu už od té chvíle, co jsem si to přečetla. Ale musím sepsat nové prohlášení, bo holky ještě nemají 18. Zítra mám schůzku kvůli focení svatby, ve středu musím za A., aby mi zkusila šaty. V sobotu bych měla jet do Olomouce na další přijímačky (ale fakt mi to už nemyslí...), v neděli volno (řekla bych, že budu upravovat fotky) a od pondělí začne kolotoč. Sice mě to trochu děsí, ale na druhou stranu se moc těším. Budu mít o čem psát nejen sem, ale i na numero a bude hromadaaaa fotek :)




"Rozhodnutí", aneb moc děkuju za rady.

11. května 2013 v 20:04 | Michelle
Zdravím vás :)
V první řadě bych vám chtěla moc poděkovat za všechno, co jste napsali k minulému článku. Vaše myšlenky mi pomohly utřídit ty moje a vaše rady a zkušenosti mi usnadnily rozhodování.
A výsledek je teda tohle. Tento blog se přesouvat nebude, to jsem ani neměla v plánu. Je tu toho až moc na to, abych tohle místo opustila. A taky zůstane v našem milém rodném jazyce. Druhý blog, kom, který dělá hlouposti, "přesunu", asi teda na blogspot. Vyslechla jsem na něj spoustu chvály, prošla jsem několik blogů s touto doménou a asi už jsem se rozhodla pro něj. A ten bude v angličtině... Mám v plánu spoustu foto projektů, které bych chtěla ukázat co nejvíce lidem, takže... tak. Samozřejmě na přidávání fotek sem se nic nezmění, vašich názorů si vážím a nerada bych o ně přišla. No a... pro české zájemce o focení (možná i nečeské, to si ještě musím prosmyslet) budou oficiální stránky, základní portfolio, nejradši bych flash stránky. Sice je nezobrazíte kdekoliv (zatím), ale... je to nejbezpečnější, řekla bych.

Large

A teď trochu toho deníčkoidního tlachání. Včera jsem byla fotit. Modelka a návrhářka v jedné osobě (moje milovaná A.) byla z počátku týdne trochu skeptická a asi taky nervózní, maturita je přece jenom záhul. Moc nevěřila tomu, co jsem jí navrhla. Ale to je pochopitelné, představa, kterou v hlavně nosíte jako hotovou fotku se těžko vysvětluje a ona si to nedokázala představit. Když už vzdala nervování a nechala plán i místo focení v mých rukou, tak asi byla trochu víc v pohodě. No a v den focení to bylo už uplně naopak :D Já jsem byla nervózní, protože hlásili už i u nás navečer déšť, my jsme byly fotit na místě, kde se není moc kam schovat a navíc kdyby ta zem tam zmokla, těžko říct, jak bychom se odtamtud dostaly.

A jim to trvalo. Přijely pozděj, než s čím jsem počítala, takže už jsem byla dávno nachystaná. A tak jsem neměla co dělat a o to víc nervózní jsem byla. Nakonec bylo všechno ok, nepršelo nám, sluníčko už sice nepařilo na sto procent, dávalo si pauzičky za mrakama, ale sem tam vylezlo a aspoň nebylo takové vedro. Na fotkách zatím pracuju a ukážu vám je až za týden až dva, není to můj projekt, takže jsem vlastně ráda, že jsem dostala svolení se s fotkama pochlubit a nějaké čekání mi absolutně nevadí.

No, ale... ve volné hodince, když jsem čekala na modelku s asistentkama (byly dvě asistentky, které jsme plně využily, jsem vymyšlená :D) a řidičkou, jsem se rozhodla, že si zacvičím. Ve čtvrtek jsem cvičila normálně, a tak když jsem měla volno, tak jsem si chtěla trochu posílit kotníky. Asi jsem se do toho posilování ponořila moc, protože než jsme to odfotily a přijely domů, tak se mi to nějak rozleželo a z auta ke dvěřím už mě pobolívala noha. No a do večera se na ni skoro nedalo šplápnout :D Mám tam natažený nějaký úpon k palci na spodu chodidla, nevím jak to tam je, ale sval to neni a bolí to jenom od palce, takže buď kulhám, nebo radši vůbec nechodím. Snad to přejde co nejdřív, je to děsná otrava a hlavně mě to dost omezuje, trénuju ráda a plánuju se špičkama nějaké fotky, tak jsem docela rozladěná z toho, že nějakou dobu nebudu moc cvičit. No, aspoň mám víc času na učení, no ne? :)

A jak se máte vy? Co zkoušky, maturity... a tak? :)

A jaké jsou vaše zkušenosti?

8. května 2013 v 16:19 | Michelle
Chtěla bych znát názor, ať už těch, kteří si to zkuslili, nebo to plánují nebo o tom přemýšleli, ale i těch, co ví jen z doslechu. Ti, kteří sem chodíte a mé články čtete častěji než jednou za půl roku možná už tušíte, co chci vědět. A nebo taky ne a já jako obvykle myslím moc dopředu :D

Spousta z vás, které znám delší dobu, už se za tu dobu přestěhovala do jiného blogerského moře. Na jednu stranu se nedivím. Proto táží se vás, mí drazí. Jakou doménu používáte a jak jste tam spokojení?

Já mám zkušenost s naším drahým cz blogem, který mi přirostl k srdci, ale taky s blogem "kom". Můžu říct, že i ten náš český, který nám rád dělá naschvály, není zdaleka tak zákeřný, jako ten z usa. Ne že by sem tam něco nefungovalo kvůli "vylepšování. On prostě sem tam nefunguje vůbec. A když říkám vůbec, tak myslím jako opravdu vůbec, můj blog vůbec nejde zobrazit, jakoby jednoduše neexistoval.

Proto chci své paralelní ego přesunout jinam. Máte radu? S něčím zkušenost? Spousta se stěhuje na bloggera nebo na wordpress. Jsou dobré pro zveřejňování fotek? Dá se tam zorientovat? A taky, dají se upravovat přednastavené designy?

To je otázek :D

Mimichodem. Poslední dobou ujíždím na smoothies. Vezmete ovoce, pak nějaký jogurt nebo mléko, já dávám obojí, podle chuti cukru a všechno to dáte do mixeru. Já teda používám ruční mixer. Ale ono je to asi jedno. Hlavní je, že je to dravé a dobré :)


Do tohoto jsem dala banán a borůvky. Teda, víc banánů a hodně borůvek, protože jsem dělala pitíčko pro celou rodinu :)Tak pokud to zkusíte, tak si nechte šmakovat :)

Prozměnu radost z balíku a pár dnů klidu.

6. května 2013 v 10:44 | Michelle
Včerejšek... asi se radši nebudu moc vyjadřovat. Vůbec netuším, jak to mohlo dopadnout. Jasně, že tam nebyla jistota jako doma, protože to byly komplet nové úkoly. Hloupé, hloupé dva příklady ve verbálním, hloupá půlka analytického a hloupě dlouhé zadání všech kritických, taky naprosto hrozně moc hloupý kulturní přehled, kde měli totálně nejasné možnosti a u klasicismu buď víc možných odpovědí nebo žádnou. Prostě. Opět spousta sporných věcí a spousta těch, které prostě nechápu. Doufám, že lidi budou zvládat letos stejně jako loni. No, uvidíme.

TeĎ ale to podstatné :) Dneska ráno mi dorazilo fotopozadííí :) Typovala jsem, že ho přivezou až zítra, ale oni překvapili. Mám ohromnou radost, je stylové a děsně moc se těším, až to všechno vyzkouším. Asi to nejdřív radši pošteluju sama na sobě, uvidíme.

A teď už jenom důkaz mé radosti ze sedmi kilo papíru. Jo a máme nízké stropy. Jak to, že nemůžu postavit roli delší než dva a půl metru? :D

Možná panika, možná mi to prostě jen leze na mozek.

4. května 2013 v 18:55 | Michelle
Large
Jsem nervní jak sáňky v létě. Ze zítřejších přijímaček a z jejich výsledku mám noční můry, dneska jsem z toho vůbec nemohla spát a budila jsem se skoro každé dvě hodiny. Jestli se mi podaří se na zítřek vyspat, bude to zázrak.

Jsem děsně roztěkaná, chvilku nevydržím u jedné věci a nejsem schopná se pořádně soustředit dýl než dvě minuty. Na druhou stranu, tím, jak je můj mozek roztěkaný kvůli stresu, honí se jím dost věcí na to, abych si vzpomněla na pár postupů, které se mi dosud nedařilo vybavit si. Je dost možné, že to budou postupy osudné k mému úspěšnému zvládnutí zkoušky. Úspěšným zvládnutím rozumím percentil minimálně nad 80 a ideálně velmi blízko stovce. Možná pro některé zním jako šílený šprt a snob a že si myslím kdovíco, ale opak je pravdou. Na antropologii loni bylo třeba těch osmdesát. A doma se mi to daří i líp. Třeba ročník 2011 by mi naprosto sedl, vlastně i 2012. Ty starší tolik ne, ale to nevadí, protože nepředpokládám, že se budou vracet místo kroku vpřed. Snad budou ty kroky vpřed stejně pozitivní jako doposud.

Za tento týden věřím tomu, že se dostanu na kilo nutelly. Tu jednu velkou sklenici už jsem vypaplala, druhou jsem otevřela dnes ke snídani. A s ubývajícím časem přibývá potřeba uklidnit se něčím, co mě neuspí, takže prášky nepřipadají v úvahu. Asi si tu sklenici vezmu i zítra na cestu. Pak tam přijdu celá od čokolády, super :D

Large

Ne, vážně. Až tohle skončí, budu muset začít fakt poctivě a pravidelně cvičit a k tomu vyřešit asi milion focení. Fakt ale je, že jak se potřebuju odreagovat od těch pošahaných tsp, tak cvičím na klavír a na špičkách. Na špičkách jde fakt cítit pokrok, navíc mi přijde, že začínám být docela otupělá vůče bolesti. Teda, ne že by to už nebolelo, nebo že bych to necítila, ale vydržím víc. Už se těším, až bude po všem a něco nafotím.

Jsem vám všem hrozně vděčná za podporu čehokoliv, co tady zmíním, jsem vděčná svým kamarádům, kteří mě uklidňují. Myslím, že snad ani nemáte představu, jak těch pár slov dokáže pomoct.

Začínám se těšit na léto. Ne na ty vedra, ale na focení, na vodu, na mojito na zahrádce naší oblíbené kavárny. Přemýšlím už snad nad vším. Tak... mi prosím držte zítra palečky :)

Palačinkový hokus-pokus.

22. dubna 2013 v 23:01 | Michelle
Sice je 11 večer, sice budu ráno vstávat dřív než jsem zvyklá a sice jsem unavená, ale to mi nezabrání ve vydatlování článku. Před chvilkou jsem dodělala test na netu a jsem z toho v takové euforii, že si myslím, že ještě nějakou dobu nebudu schopná usnout, ale o to líp se mi potom bude spát. Můj výsledek podle gaussovské křivky odpovídá poměrně dost slušnému percentilu, ze kterého jsem jako u vytržení. Jasně, jsem doma a nejsem moc nervózní, navíc některé otázky už jsem znala. Ale i když těch, které jsem znala, bylo pár, tak jsem si u skoro žádné nepamatovala způsob řešení, možná tak u dvou. Takže je to dobré, ne? :) Možná to tady zní blbě, ale potřebuju se trochu uklidnit a ujistit, že to bude v pořádku a že mám šanci to zvládnout. Jsem detailista, i když na to můj pokoj nevypadá.

A teď z jiného soudku. Když se mi o víkendu nechtělo učit a byla jsem mlsná, rozhodla jsem se, že si udělám palačinky. Vyháhla jsem kuchařku, protože si nepamatuju přesné poměry a všimla jsem si tam pod našima palačinkama milánských. Recept už si nepamatuju, ale vím, že tam bylo docela málo mléka a čtyři vajíčka. Pak už moc nevím. Co je ale podstatné (a dá se udělat i s normálníma palačinkama) je to, že jsem jich navrstvila pár na sebe a mezi ty palačinky jsem vždycky dala zakysanou smetanu a borůvky (máme doma mražené) a trochu posypala moučkovým cukrem. A na vrch jsem dala víc borůvek a docela o dost víc cukru. A ono to bylo jedlé :) Ale asi by to bylo lepší s čerstvým ovocem. To ale asi až v létě :)

A jak to vypadalo :)


Tak dobrou noc! A pokud zkusíte "palačinkový dort" taky, tak i dobrou chuť :)

Jak utíká čas rychleji, než bych potřebovala a pomaleji, než bych chtěla.

14. dubna 2013 v 14:18 | Michelle
Můj současný svět se obrátil vzhůru nohama, když jsem zjistila, že na antropologii se nedělají oborové testy. Na jednu stranu je to dobře, protože jsem to zjistila ještě než jsem se začala babrat v biole, takže tím nemusím ztrácet čas. Na druhou stranu mě to tak trochu zklamalo, protože jsem se těšila na "návrat ke spokojeným dnům". Nevadí.

Od nového týdne chceme s kamarádkou chodit cvičit. Vcelku mi to vyhovuje, sice na tom nejsem nijak špatně, ale mohla bych vypadat líp. Taky chceme s další kamarádkou obejít pár obchodů, ve kterých jsem si vyhlédla pár hezkých kousků, ale fakt je, že než to budu kupovat, ráda bych měla o nějaké to kilčo míň. A to nemluvím o tom, že by se mi hodily nové plavky :)

Procházela jsem nějaké svoje oblíbené fotky z dřívějška. Je až neuvěřitelné, jak se můj vkus změnil. A to během jednoho roku. Možná se nezměnil jenom můj vkus, ale já. Těžko říct, uvidíme, co vyleze z letošní sezony. Přijímačky jsou za rohem, já se snažím učit a jak se ukazuje sluníčko, honí se mi hlavou myšlenky na to, co je všechno potřeba zařídit, vymyslet a domluvit. No, málo toho není. Ale teď... to prostě nejde. Škola má přednost. Dlouho to tak nebylo, ale tentokrát to nehodlám podcenit a pokazit. Tak... snad to vyjde. Snažím se aspoň učit venku, když zrovna svítí sluníčko a není tak velká zima, protože jinak se na vzduch nedostanu. Aspoň, že už se to blíží.

A až bude po všem, pojedeme nakupovat. Už aby to bylo, je to ta nejlepší terapie vůbec :)

Tumblr_mk813h1m0m1ryt169o1_500_large

A když to nezvládnu, stanu se cukrářkou!

7. dubna 2013 v 1:10 | Michelle
Tak. Dneska jsem se opět učila a mám pocit, že mi to vůbec nešlo. Uvědomuju si, že je spousta lidí, kteří by dali kdovíco za to, aby měli takový výsledek, ale já spokojená nejsem. Samozřejmě budu ještě makat a učit se a dělat další a další testy, zatím mi navíc pořád nepřišla pozvánka. To ale nemění nic na tom, že jsem nervózní. Víte? Tentokrát to prostě nechci podcenit.

Mám v plánu zkusit něco ve stylu dortu na obrázku. Už jsem kdesi kdysi viděla návod, jak se dělají takové ty kytičky, myslím, že to nebude ani těžké, ale budu si muset vzpomenout. Taky jsem někde viděla recept na dort Alaska, který si tak zběžně pamatuju a který chci udělat taťkovi k narozkám. Snad to klapne. A snad mi klapnou přijímačky...

Čím víc se ta věc blíží, tím víc jsem nervní a snažím se zabavit mozek jinýma věcma. Kreativnějšíma. Ne, že by to zrovna dvakrát pomáhalo. Ale když jsem byla fotit první půlku tabla v pátek, bylo to fajn a na přijímačky jsem nemyslela. Teď v pátek zas bude další půlka. Jako, děsilo mě to. Ale bude to v pohodě. Ale nakonec se jich na tablo fotí míň, než jich je ve třídě, tak se modlím, aby mi to klaplo s tím pozadím.

Prostě milion věcí, no. Focení v Indiánovi, v Brně, v Hradišti, zkoušky, přijímačky, taky se musím konečně nechat ostříhat, pak chceme jít s holkama plavat, mezi tím i chodit do školy a učit se, učit se , učit se. A taky dodělat všechny fotky.

Vím, že je to další okecávací článek bez valné hodnoty, že bych mohla přidat milion zajímavějších věcí a blá, blá, blá. Nevadí, no. Momentálně mám stresík a nemám koho s tím furt otravovat, takže se prostě musí vypsat na blog. Kdyby ste viděli můj výraz psychopatického šprta, dostali byste záchvat smíchu :D Dneska jsem byla jak naspeedovaná veverka, běhala po kuchyni a hledala něco k jídlu, abych neměla tendence usínat a spouštět hlavu do klávesnice. Navíc mě tam rozčiluje jeden úkol, na který prostě nemůžu přijít, i když jsem se fakt snažila několikrát.

A mám asi dvacet receptů na dorty a cupcaky, které chci vyzkoušet a taky se konečně dostat ke správným makaronkám a prostě tím, jak se odreagovávám procházením receptů jich budu mít asi tak sto, než bude po těch blbých přijímačkách, takže buď budem muset s taťkou jezdit hodně na kole a hodně bruslit (mamka má to štěstí, že sladké prostě nejí) a nebo, jak mi oznámil tatínek, to budu muset začít prodávat, což doufám nebude takový problém, pokud se zadaří a opravdu to bude vypadat jak má, jako například na tady tom obrázku.

Naši mi dokonce uklidili stůl v rybárně, abych jim nevyšilovala v jídelně pořád na očích. Což se ukázalo jako velmi prozíravý tah, jelikož i mně to pomáhalo, tím, že jsem relativně dost daleko od kuchyně (asi půl patra), takže pořád neběhám tam a zpátky. Sice to párkrát za den stihnu, ale kdybych ji měla hned kousek od sebe, bylo by to horší, tím si jsem jistá.

Ha, ono už byla 1. To je v háji, potřebuju spát, potřebuju brzo vstávat a hned ráno se začít učit, ale nemůžu, protože se mi nechce spát a neusnu a pak ráno nebudu moct vstát a budu se muset modlit, aby přišla maminka a pokusila se mě vykopat z postele, protože já to sama nedokážu, to už znám. Dneska jsem chtěla vstávat v půl deváté, nakonec jsem se vyhrabala v deset, s kruhama pod očima na kterých by se dalo houpat a s otravnou bolestí hlavy, za kterou může to, že spím nějak děsně blbě a pak mě bolí krk a z toho hlava. Já prostě nemůžu mít nic normálně, to by byla nuda. Ale to nevadí, protože už bude hezky a bude se dat jezdit na bruslách a bude to fajn, protože když se člověk hýbe, tak potom neni tak rozlámaný, protože si ty ztuhlé svaly protáhne, ne? Protože protahování jen tak doma nezabírá, to by chtělo cvičit tak půl hodiny a na to doma čas nemám a na jítí do fitka už vůbec ne. Vlastně si nedokážu představit, že bych tam ještě dělala, to bych nezvládala ani ze srandy.


No, myslím, že už radši půjdu, protože těžko říct, co ze mě ještě dneska vypadne. Takže, dobrou noc, či dobré ráno těm, co si to budou číst až zítra. Pa :)

Týden blbec nebo obyčejný jarní splín?

30. března 2013 v 14:01 | Michelle
Vím, že teď jenom deníčkuju a že jsem za poslední dobu nepřidala takřka žádné fotky, i když je mi naprosto jasné, že snad všechny víc zajímají ty fotky, než moje zbytečné řeči. A chápu to :) taky ráda přidávám pozitivní články, fotky s hezkýma holkama nebo fotky, na které můžu být pyšná.

Včera jsem ale měla pořádně blbou náladu. Něco jako den blbec... a vůbec, tohle období je takové nijaké. Včera večer mě uplně přepadla nálada, že bych nejradši všechny zabila pohledem a moc jsem se z toho nevyspala. Nemám nejmenší náladu usmívat se a být milá na rodinných návštěvách, které jsou tak trochu o Velikonocích skoro až povinné. Třeba dneska nebudu muset absolvovat žádnou, zítra se bude sedět u nás, to můžu být chvilku milá a pak se ztratit a pak už bych mohla být v pohodě.

A taky jsem vlastně překvapená, že jsem to sem napsala. Původně jsem to ani moc neměla v plánu, protože čas od času to tady čtou lidi, které vídám osobně a myslím, že každý bloger má věci, které chce říct svým blogovým kamarádům a nechce tím "zatěžovat" kamarády z reálného "života". Tak doufám, že jestli budou číst zrovna tento článek, že ho vcelku přejdou.

Tyhle nepřátelské nálady a období... jsou otravné. A většinou přijdou ve špatnou dobu, i když tentokrát, když pominu Velikonoce, je to načasování hodně výhodné. Vždycky jsem je považovala svým způsobem za rozmar mojí labilní povahy, proto jsem je nikdy nedávala na odiv jiným. A tak jsem zjistila, že díky tomu vlastně nikdo z mého okolí ani netuší, že bych mohla mít takovou povahu a že bych občas měla takové období. A taky už mám ve svém okolí víc lidí, kteří mívají hloupé období. A víte co? Oni o tom mluví. Nevadí mi to. Jenom mi vadí, jak někteří mluví stylem "já jsem chudě, ty vůbec nechápeš, o čem mluvím". A podle mých zkušeností právě ti, kteří o tom mluvívají nemají nejmenší ponětí o tom, co opravdu znamená mít takový problém, o kterém si myslí, že mluví. Protože ti, kteří mají opravdu problém to nerozebírají. Maximálně to čas od času, když na to přijde řeč, zkonstatují. Ale nemají potřebu se v tom babrat a ještě to přiživovat.

Tak. Teď se dát rychle dohromady a nasadit zpátky milý a přátelský úsměv. Poklona, pozdrav a jde se.

Tumblr_miqewvj2tr1s3ixtso1_500_large

Maybe it's just time to move on. Good thought. I'm getting better now.

Snad už se moje nudná část života chýlí ke konci.

28. března 2013 v 18:54 | Michelle
Jako vždycky ke všemu, i k dalšímu jarnímu přivýdělku jsem přišla "jak slepý k húslám". Asi mám prostě kolem sebe samé super lidi. Kamarádka letos maturuje, nějak začala čarovat nebo co a najednou, čáry máry fuk, fotím jejich tablo. Což bude jednak sranda, takže se těším, jsou ve třídě samé baby, takže se toho ani nemusím bát, protože ty už fotit jakž takž zvládám... a navíc i s normální cenou mi to vydělá dost peněz na fotopozadí. Ono totiž je stojan na něj hodně platný, když to pozadí nemáte :D

Taky se začalo domlouvat jedno focení v jednom super luxusně vypadajícím baru ve Zlíně. Má to fakt styl, takže se už moc těším. Navíc je na tom pozitivní jedna věc - dá se tam fotit i teď, když je venku děsná zima. Nebo, ona ta zima není děsná, ale na focení je to fakt nepříjemné. Je ošklivo, kdyby byl sníh nebo tak, tak se dá vymyslet. Ale tady je +6 a odporný vítr, díky kterému máte pocit, že je tak -15. Ale aspoň sem tam vyleze sluníčko.

Cy_nomzxra0_large

Minulý týden jsem měla službu na svahu a chytla nějakého bacila. Jakože... nic moc, ale snad se mi podaří se ho zbavit co nejdřív. Piju čaj s citronem teprve druhý den a už mi leze na nervy. Na konci března se nemá pít čaj s citronem proti bolení krku, má se pít zelený čaj bez citronu, aby nás nakopnul do nového slunečného dne.

Nicméně. Zatím, než bude reálné nějaké zajímavé focení uvnitř, se bude fotit v baru a... teoreticky se mi snad podaří brzo koupit to pozadí, takže i tahle možnost by tady byla. A to mám dokonce už i nápad na projekt. Juch :)

Jinak budu péct blonďáté cupcaky (ale obarvím je naduhovo), takže si myslím, že jak je upeču, tak udělám něco jako koláž z těch všech cupcaků, co jsem za svou "kariéru" vytvořila a pochlubím se vám :) hrozně mě baví je zdobit, takže je peču při každé příležitosti :)

Tak se zatím mějte bájně :)

Tahle sezona bude bombová :)

23. března 2013 v 17:12 | Michelle
Jak je venku krásně... škoda že jen dneska. A škoda, že dneska a ne aspoň zítra. Dneska se musím učit. Ale zítra se dostanu ven. Ale to nevadí... ono i to učení jde líp, když se vám sluníčko prodírá oknem do pokoje. Ono tam venku stejně není nijak milo. Je pod nulou a fouká studený vítr. Doufám, že u vás je líp.


A tak si sluníčko užívám pouhým pohledem z okna a přeju si, aby se už konečně oteplilo. Na druhou stranu mě to nenutí běhat s holkama a foťákem po venku a můžu se klidně učit. Asi jsem nějak špatně spala nebo co, ale vůbec mi to nejde. Ani pořádně nevím proč, možná se u mě zase začíná projevovat taková ta soutěživá stránka nebo co, ale hrozně mě rozčiluje, když nemůžu na nějterý z těch příkladů přijít. Už jen proto, že vím, že jsou vlastně dost jednoduché.

Mám sto chutí přestat čekat, až meteorologové řeknou, že už bude hezky. Nejspíš si podomlouvám focení i tak. Tento týden si dám ještě pauzičku, budu se jenom učit a "prostudovávat" práci profíků a po Velikonocích se na to vrhnu s plnou vervou. Mám pár fakt hezkých modelek a chtěla bych s něma fotit do konce května se všema, protože na léto budu chtít jak jiné, tak i tyhle, ale už s nějakými zkušenostmi.

Tak jsem četla jeden blog... a opravdu obdivuju lidi, co si naberou třeba čtyři focení za týden. Jakože... odfotit to neni problém, ale zajímalo by mě, kdy to stíhají upravovat? Buď je to naprosto odfláknuté, nebo nemají žádný soukromý život. A to by mi jich pak asi mělo být líto. Jako... nevím, ale já si třeba ty letní prázdniny chci užít i s kamarády, ne jenom u počítače. Chodit k vodě... na brusle... na tenis... a občas ten foťák taky nechat doma a prostě se bavit. Ale s takovou frekvencí focení se to nedá stíhat. A nebo to prostě jen moc řeším :D Taky je fakt, že je těžko říct, jak to bude vypadat letos v létě. Možná že se rozfotím tak moc, že budu mít taky několik focení během jednoho týdne. Na jednu stranu by to nebylo tak uplně zlé... ale zase na tu druhou, co když moji kamarádi zapomenou jak vypadám?

Asi bych měla přestat řešit zbytečnosti. Zítra jedu zase na službu. Chtěla jsem se tam podívat i dneska a zalyžovat si, ale to už prostě nezvládám. Musím dodělat fotky ze dvou focení, mám na to cca týden, o víkendu už tu bude sestřenka a budeme fotit znovu, navíc jsou Velikonoce, budu se učit a snad pojedeme na výlet nebo tak něco. A ten další víkend po Velikonocích už mám první jarní focení. Snad to dopadne jak má, možná ještě předtím vytáhnu některou z kamarádek a zopakuju si, jak se ta věc vůbec drží :D

Tak jsem se zase vykecala, zase nejspíš o tom samém... ale snad to ještě chvilku vydržíte. Myslím si, že zanedlouho by můj nudný život mohl zase začít být míň nudným. A navíc zase (doufám) budou přibývat fotky :)

Michelle
 
 

Reklama