moje vylívání srdíčka

Třítýdenní maraton šesti zkoušek ve čtyřech městech na opačných končích ČR začíná.

8. června 2012 v 13:43 | Michelle
Mám tak trochu splín. Neříkala bych tomu deprese, ta vypadá jinak. Ale splín je docela vhodné označení pro pocit, který právě mám.
Prostě. Je to vlastně děsně jednoduché. Už nechci daleko od domova. Mám tu moc lidí, které nechci ztratit. A vím, že když budu v Praze, tak jakkoliv se to bude tvářit jakože ne, ztratím je. Přestávám si být jistá celou medicínou, protože... vážně chci zasvětit celý život právě tomuto? Zasvětit tomu všechno? Protože vím, že když tohle budu dělat, ani ze srandy nebudu mít čas na to všechno, co mám ráda. Mám moc koníčků a baví mě moc věcí, kterých se nechci vzdát. Půjde to? Ne.
Pak by byla druhá možnost. Netrápit se medicínou, jít na chemárnu, kde bych se sice taky musela učit, ale v žádném případě by toho nebyly takové kvanta, tzn. stíhala bych minimálně aspoň to focení. A docela bych řekla, že by bylo škoda vzdát se focení, no ne?

Ještě jedna možnost by tady byla. A tou je fotící kariéra. Nebylo by to snadné, se školou už vůbec ne. Dostat se na tu školu není žádná sranda. Ale... možnost to je. A já ji odmítám zatratit.

Pak je ještě jedna věc, co mě trápí. Trochu víc světská. Ale to asi nechci rozebírat. Buď to dopadne, nebo to nedopadne. Uvidíme. Jakože, nějak to dopadne tak jak tak, teď už záleží jen jakým směrem se bude ubírat výsledek. Asi bych to už chtěla zjistit. A jak? Není nic snažšího, než se zúčastnit jedné sportovní akce B-)

Jo. A možná tady taky časem (docela brzo) přibude rubrika Dopisy z Paříže, nebo tak něco. Protože... School sucks!

Nejsem schopná soustředit se na učení. Myslím na všechno, jenom na chemii a fyziku ne. Biola se dá, tu mám ráda. Ale co ten zbytek?

Mám či nemám?

28. května 2012 v 21:42 | Michelle
Tolik věcí, ale tolik (!) se kolem děje. A jeden říká to a druhý zase ono a já nevím, co si vybrat. V koutku duše vím, co bych radši, ale pořád se srdíčko pere s rozumem a odvaha s pochroumaným sebevědomím. Nemůžu se rozhodnout, neumím se rozhodnout stejně jako se neumím opít. Ono to opíjení vyjde dost draho, když si vezmete, že na druhý pokus s alkoholem (nejen ochutnávací) se mnou nehne 5 panáků.
Dost o alkoholu, to bude možná až nějaká další kapitola mého žití. Teď je podstatná jiná dvojice záležitostí. Ta první, která mi leží na srdci míň, je focení. Jeden chlápek mě chce jako modelku. Nevím jak to mám brát, nevím, jestli mám případně naťukávat nějakou takovou kariéru. Jakože jednou si to zkusit, ze srandy, proč ne. Ale dál? Mělo by to význam, úspěch? Nebo bych jen seděla doma na zadku a čekala na nějakou příležitost? To se mi nechce, to radši budu fungovat jako fotograf, což vlastně taky není vůbec špatné. Ovšem fungovat jako obojí by mohla být dost sobře zábavná kombinace :D
A teď druhý splín. Existuje někdo... kdo mi není tak úplně jedno. Je fajn, dokáže mě rozesmát a že by to nebyl fešák taky říct nemůžu. Bavíme se. Kamarádka nás dneska viděla, jak se tak bavíme a říká, že do mě frčí, prý uplně moc. Jenže... já nevím. Nevím jestli to tak opravdu je, jestli to není jenom že to tak vypadá, protože je to prostě zábava. Nevím, jestli by to vůbec mělo nějaký význam, když nemám nejmenší tušení, kde za pár měsíců skončím.
A zase si říkám, že zkusit se má všechno a že radši aspoň chvilku než si pak něco vyčítat.
Kolem je spousta kluků. Asi bych si měla z koho vybírat a asi by to nezabralo tolik času, než by se rozhoupali k čemukoliv. Ale tenhle se mi tak nějak dostal pod kůži. Chápu jeho humor a on můj, což je vcelku neobvyklé :)
Jenom doufám, že i když budu třeba daleko, zůstaneme aspoň malinko kamarádi.

Děsně divný den.

15. května 2012 v 23:36 | Michelle
Všechno začalo vlastně normálně. Ani jsem nezaspala, jenom jsem si doma zapomněla hrnek s kafe. Ve škole nás učitelka pustila dřív, byli jsme venku a tak... pohoda byly jsme na houpačkách a pak dokonce na skluzavce. Trochu neobvyklé, i když zábava.
Pak to začalo trochu haprovat. Zjistila jsem, že škola, která měla být záchranou vlastně asi taková záchrana nebude, protože to vypadá dost bledě. Což znamená, že teď musím makat na 100% s učením na přijímačky. A taky že budu a bude to mít grády.
Pořád teď na všechno zapomínám, do všeho se mi promítá učení na přijímačky, ve škole je to úplně zvláštní a nepřemýšlím nad ničím jiným než nad focením, pokud mám volnou chvilku mezi tím učením. A když nepřemýšlím nad focením, přemýšlím nad kamarádem, protože prostě je to divné. Všechno.
Taky jsem si říkala, že bych zase po dlouhé době mohla vyplodit nějaký ten fejetooon, jednak mě to baví a navíc jsem to psala k maturitě, tak trochu styl, no ne?
Jo a další divná věc. Dneska jsem se na 90% upsala jednomu fotografovi na zkušební focení, že bych případně pro něj fotila. Ale ne jako fotografka, což by se nabízelo, vzhledem k tomu že skoro nic jiného nedělám, ale jako modelka. Ale zase si říkám... proč ne. Stačí trošku cvičit, protože jsem malinko přibrala. A děsně mě to štve, takže teď mám aspoň motivaci. Protože plavky fakt motivace nejsou, když pka vidím ty holky, mezi kterýma se sotva kdy najde některá, která by neměla špek jak já.
Jo a taky jsem se konečně dokopala k tomu, že jsem si nachystala naušnice, které mám udělané už delší dobu, do školy, ukázat je holkám. už bych se jich potřebovala zbavit. Jo a dělala jsem čelenku dneska. Boží, ještě ji nemám vyfocenou. Ale mám vyfocenou jednu z neděle. Je to na focení pro mimina, novorozeňata. Trošku bych se tomu chtěla o prázdninách věnovat. Je to milé.
Nevím, co budu dělat když se nedostanu. Vlastně vím, budu si hledat práci. Ale ještě ne... ještě je brzo na to, abych si hledala práci. Vždyť jsem vlastně ještě dítě...

Teď ta čelenka.

Asi mi začíná téct do bot.

5. května 2012 v 22:21 | Michelle
Včera jsem si uvědomila důležitou věc a dneska jsem se rozhodla pro podstatný krok k přijímačkám. Začnu tím dnešním rozhodnutím, to druhé je dlouhodobější a nejspíš taky zábavnější.
Dneska se mě člověk, od kterého bych to nečekala ani ze srandy, ptal, kdy dělám přijímačky. Trochu mě to znepokojilo, taky skrz to, že písemné maturity jsou skoro hotové a matika prý byla vysloveně slastná. To mě nějak nakoplo k tomu, že si vypracuju plán. Studijní plán, který bude končit 15. června. Kromě bioly, chemie a fyziky bych tam taky měla někam vecpat aspoň trošku angličtiny, což se mi sice už vůbec nechce, ale přece dělám za měsíc FCE, tak bych na to asi neměla kašlat úplně moc...
Nemám nejmenší tušení, jak ten plán bude vypadat, ale měl by být dost efektivní a musím to stíhat. Mezi tím bych taky měla postíhat trochu klavíru, nějaké to focení (i když to teď asi docela minimálně) a sport. Bez něj jsem totiž ztracená a má nálada upadá do mínusových teplot. Už jsem zmiňovala, že se z toho asi poseru?

A teď druhá část. Dívala jsem se na jeden film. Something borrowed. Je dobrý. Líbil se mi, bylo to milé. A jako bonus mi to pomohlo konečně si uvědomit, že takhle to prostě nefunguje. Slušnost a skromnost spojené s opravdovou naivitou a ne s vyloženou hloupostí se dnes prostě nenosí. Hodné holky jsou super a mají je všichni rádi, ale prince získají opravdu jenom ve filmech. Není to tak, že by ty sebevědomé (atd.) jejich princ opustil kvůli těm chytrým a nenápadným. Dřív jsem tomu chtěla věřit. A taky to tak dopadlo. Už mě to nebaví. Nechci být ta hodná, na kteoru se můžou všichni spolehnout, které si můžou všichni postěžovat a přitom dusit svoje názory, jen abych nikoho neurazila. Na nikoho se projistotu ani nepodívat, protože by se mohl líbit kamarádce. No tak, když se mu líbím já a ne ona, tak co? Když ji nechce?
Mladí lidi se mají bavit, ne utápět v depresích. Shit happens, tak popojedem, ne?

Trošku to nechytám.

24. dubna 2012 v 16:46 | Michelle
Šance, že bych pochopila lidi, kteří sdílí svůj život s facebookem ji vážně mizivá. Člověk by řekl... snaha se cení. Ale nalijme si čistého vína, jo? Pokud se snaží někdo napsat něco úctyhodnějšího, než je jen "právě si vařím oběd", mělo by to mít trochu úroveň. Pár velkých písmen u slov uprostřed věty to moc nezachrání, jestli tam být nemají. A když už tak, že velká písmena, tak aspoň SAKRA spisovně, no ne? Vím, su Moravačka, no né? Ale když píšu něco, co mě má svým způsobem reprezenotovat, snažím se psát spisovně. Pokud nejsem zrovna nějak extrémě naštvaná nebo rozčílená nebo tak.
Dneska má jedno naše mímo svátek, takže budeme přát :) taky mám klavír, takže z toho dnešního cvičení už mě pěkně bolí ruce. Když už to došlo tak daleko, že mi začal pomalu odumírat malíček na pravé ruce, chtělo to přestávku. Tak mám přestávku. Jak budu mít další chvilku, hodím sem nějaké fotky z víkendu. Byla jsem fotit v pátek i v sobotu, páteční mám skoro hotové a se sobotníma fotkama jsem se dostala zatím aspoň ke stažení. Volného času totiž ubývá...
Začíná mi pomalu téct do bot. Budu muset omezit aktivity netýkající se školy nebo přijímaček, protože za měsíc a půl mám první testy. Nemám pocit, že bych dělala maximum, což bych ráda napravila. Bohužel, ať už se mi to líbí nebo ne, focení i klavír i korálkování teď musí stranou. Focení sem tam, s tím, že fotky nebudou hned. Klavír tak, abych se něco naučila, ale nemůžu u toho sedět půl víkendu. Žádné seriály ani filmy, facebook jenom kvůli focení nebo škole. A párty? Možná v sobotu. Možná. Pak čarodějnice... a pak nejspíš až jedna obrovská párty na konci školního roku, jako oslava napsání všech testů a snad i předání vysvědčení. Ne že bych propadala. Takže... lidičky, 30.červen bude strůjcem osudové noci, kdy nejspíš nepoznám sama sebe. Prostě budu potřebovat upustit páru, tenhle hrnec už je pod nebezpečně vysokým tlakem.

Už vím, jak to vypadá, když se někdo snaží ztratit kamarády.

19. dubna 2012 v 22:25 | Michelle
Je mi z toho smutno. Měla jsem ji ráda takovou, jaká byla. Vlastně... jakoby nosila boty od Prady, ale pak zjistila, že u Vietnamců se dají koupit podobné, která z dálky vypadají možná draze, ale neuvědomuje si, že jí to brzo zničí nohy. Dřív než ty od Prady.
Možná je to hloupé přirovnání, ale přijde mi, že je docela výstižné.
Sem tam si na nás udělá čas. Já už ani nechci, protože... to prostě není ona. Není to ta holka, kterou jsem poznala a kterou jsem si oblíbila. Už to není ta veselá, pořád se usmívající holka se sny a plány do budoucnosti. Už nechce žít a užívat si, hlavní prioritou se stal on, ten, který proti sobě poštval kamarády, ten, kvůli kterému ona kašle na ty svoje a mění se. Jenže on má nějaké kamarády, kteří zůstali, protože - nejspíš - nemají tak blízko. Ale co ona? Přijde o nás? Má cenu něco řešit...?
Vím, že lidi ovlivňuje jejich okolí, ale přece - musí existovat nějaká hranice, kdy je to ještě v normě a kdy už je to moc. Pokud se člověk změní k lepšímu, je to oukej. Ale pokud se změní tak, že začne ztrácet lidi kolem sebe, nedej Bůh se změní v arogantního imbecila, mělo by se s tím něco udělat.
Nevím, jestli doufat, že na to časem dojde sama, nebo jestli se mám trochu pokusit něco naťuknout. Vždycky se totiž vyrojí roj výmluv, na které nemám energii odpovídat, ač bych měla argumentů víc než dost.

Mám teď takovou divnou náladu. Nepoznávám kamarádku, mám strach z toho, že se zamiluju, učím se na přijímačky, které se mi jedny kryjou s Fce, nic moc nestíhám a jsem neskutečně unavená. Chtěla bych mít trochu času věnovat se sama sobě, chvilku se zase moct povrchně starat o to, jak vypadám a co nosím. Jenže... špatný čas a špatné počasí.

Skoro nic teď nevychází...

Prostě trhněte si pedálem děcka, kašlu na celou dobročinnost.

16. dubna 2012 v 23:36 | Michelle
Prostě na to kašlu. Fotila jsem je. Jo, fotila. Snažila jsem se. Piplala jsem se s těma fotkama. Starám se o vyvolání a ještě k tomu to mají za cenu, za jakou by to nesehnali u žádného fotografa, ani kdyby se snažili sebevíc. Prostě to mají komplet servis a za super cenu a stejně se jim to nelíbí. Kravky jsou to. Prostě... Agrrr!!!
Tak jo. Jsem klidná. Možná. Tak decentně.
Navíc dneska mi jeden člověk udělal nehoráznou čáru přes rozpočet. Už jsem si začínala vymýšlet výmluvu, vlastně pravdu, polo, pro rodiče, abych se dozvěděla, že by bylo lepší nic nepodnikat, protože by se to nemuselo setkat s kýženou reakcí. Lidi, kam se vytratila všechna spontánnost světa? Je pryč? Úplně? Tomu nevěřím!
A taky nechci hrát druhé housle. Nevím, jestli bych je hrála nebo ne, ale nechci. A bojím se toho, protože si dost myslím, že by to mohla byt realita. Při jisté skutečnosti, která nejspíš nenastane minimálně kvůli mým pochybnostem, které jsou pouze na spekulativní úrovní a ve skutečnosti vlastně faktem nepodložené.
A jak má sakra jistý dotyčný poznat, že má šanci, když nemám příležitost mu to naznačit a zároveň se kolem motá moc kluků, o které sice nestojím, ale bavím se s něma, protože jsem prostě komunikativní. A on to neví. Protože s ním se tak nebavím, protože nevím proč, možná se bojím, možná se stydím, možná něco nechci pokazit. To nic, co tam je nechci pokazit. Jakoby to šlo. Blbost.
Blbá, blbá, blbá.
Jo. Jsem děsná. Jsem prostě prodejná coura.
Ne doslova. Ale jsem schopná nechat se opít, což vlastně je trochu pod úroveň. Ale... nemusím se pořád chovat jako snob. To mě rodiče neučili. Takže pro dobro věci, nechám se opít. V lásce a válce je přece prý dovoleno vše. Nebo není?

Docela drsné dva týdny. Práce, práce, práce... a rýma.

12. dubna 2012 v 14:22 | Michelle
Týjo. Ve čtvrtek jsem fotila to maškarní, nad čímž jsem strávila celé prazdniny (skoro) a stejně ještě něco možná přihodím. Včera jsem byla ve vedlejším městě fotit sestřenku, která čeká své první miminko, což samozřejmě nebylo brané jako práce, protože i jako revanš za to, co pro mě vždycky dělá je to málo. Pak dostane ještě fotky miminka. Protože je prostě úžasná.
A zítra, pokud bude aspoň trochu rozumné počasí, budu fotit maturanty. Pokud ne, jenom se domluvíme co a jak a focení posuneme na někdy až bude hezky. Pršet ale nemá a žádná velká zima už prý taky nehrozí, tak snad to bude dobré. Jenom to nevypadá moc nadějně se sluníčkem, což má ale jednu výhodu - není problém s ošklivými stíny v obličejích. Jinak bychom museli splašit obří prostěradlo, nebo tak něco.
Ale to je teď fuk. Maturanty zvládám zitra. Co jsem ale zvládla v pondělí, bylo chycení rýmy od těch našich broučků. Včera to bylo dost katastrofické. Dneska se sice ještě necítím nijak zázračně, přesto jdu ale do práce a zítra do školy, abych ze školy mohla odejít dřív kvůli maturantům, kteří jsou touhle dobou vždycky nejdůležitější. Protože maturita je obrovský milník v životě každého středoškoláka.
A ještě jedna poznámka. Ač nejsem žádným americkým nadšencem, zastáncem amerikanismů ani anglikanismů v našem jazyce ani státě, v jednom směru se od nich ráda učím - focení. Focení pro lidi. Naši fotografové totiž fotí zajímavě, ale pro nadšení lidí je to až moc umělecké. Takové ty komerční braky, co dělají v ateliérech jsou u nás v celku žádané, protože - profesionlní fotograf přece musím mít ateliér, ne? To, že to absolutně postrádá nápad, originalitu, atmosféru i náladu je nepodstatné. A v tomhle jsou oni jiní. Fotí venku. Ale fotí tak, že je to pozitivní → lidem se to líbí. Mně se to líbí. A učím se od nich. Kašlu na všechny zažité předsudky v českých zemích, pokud budu mít jen trošku času, udělám maximum pro to, aby se to aspoň ždibet změnilo.

Není to tak marné. Let's see.

3. dubna 2012 v 19:44 | Michelle
Uplynulý víkend byl zvláštní. Jedinečný. Originální. Jeden plán padl, takže jsem všechno stíhala celkem bez obtíží. Kamarádka slavila narozeniny, na kterých jsem se naučila pít tequilu. Opět bez efektu podnapilého stavu. Já se prostě opít neumím. Nebo mám moc sebeovládání nebo špatné lidi kolem. Nevím, něco z toho v tom vězí.
Taky jsem byla na hokeji, kde hráli naše hvězdy s HC Olymp, což byla dobrá podívaná, super šou a nezapomenutelný zážitek. Jsou to prostě šašci k pohledání. Čekala jsem, že tam potkám určitě lidi, které jsem nakonec nepotkala, ale to nejspíš nebylo na škodu. Taky jsem před a po hokeji hlídala dítě. Jo, jenom jedno, protože to druhé si vzala na starost babička. (jejich, ne moje).
Letos mi Velikonoční prázdniny začínají až v pátek, resp. ve čtvrtek odpoledne, protože se u nás vedení rozhodlo, že čtvrteční volno přesunou na povelikonoční úterý, vzhledem k tomu, že by stejně 80% lidí vyspávalo opici a do školy nepřišlo. Což mi dává příležitost posunout focení, které jsem myslela, že budu muset vecpat někam před Velikonoční pondělí, až na nějaký čas po tom pondělí.
Jako bonus fotím ve čtvrtek večer jednu akci v Brně. Pokud tam budete nebo máte šnaci, nejspíš vás tam pozvat můžu - maškarní FA VUT. Netuším, kde to bude. Vlastně ani nevím od kdy, ale je to teď ve čtvrtek a téma jsou akční hrdinové. Moc nechápu, proč zrovna tohle téma, ale budiž. Aspoň bude co fotit. Navíc ráno po tady té akci hodlám navštívit pár obchodů a udělat si radost. HEURÉKA! Už bylo na čase. Chtělo by to nějakou obměnu outfitu.
Jako bonus vám sem hodím outfit, na které jsem jakože fakt hrdá. Líbí se mi. Je nezvyklý a decentně provokativní a sexy. Možná se vám líbit bude, možná ne. Ale to je detail ;o)

Kariéra se mi začíná sama linkovat. Vím, začala jsem s tím, ale... nečekala jsem, že když to naťuknu, bude pokračovat sama.

30. března 2012 v 14:30 | Michelle
Vlastně... teď řeším takové hloupé dilema. Nevím, co mám dělat. Doteď jsem se vždycky pro něco nadchla, naťukla to a tím to haslo. Prostě mě to přešlo a už to nepokračovalo. Když ale začnete pracovat s lidma, je to něco jiného. To nejde jen tak zatnout...
Jenže jak poznáte, jestli vás bude napořád bavit něco, co děláte sotva chvilku? To není jen tak, vykašlat se na něco, na čem pracujete několik let a jít za něčím, k čemu jste se dostali teprve nedávno.
Jistojistě vím, že rozhodnou přijímačky. Pokud vyjdou, tak je to jasné, pokud nevyjdou, přijde na řadu méně prověřená varianta.

Tak... a tak se jednou Michelle vypovídala ze svých nálad a divných myšlenek, opět naprosto neurčitě. Chci si koupit objektiv. Lepší. Pevný. Uvidíme, kdy se ho dočkám. Ale teoreticky relativně brzo, protože mě čeká poměrně slušný počet focení, což mi zajišťuje jak peníze tak reklamu, takže bych ho využila a konečně se posunula o kus dál. Třeba... ze mě bude jedou profík, co já vím :D

Musím utíkat na vlak na trénink. Mějte se bájně, o víkendu zkusím něco pofotit, snad to bude oukej.

Jsem naprosto znechucena předpovědí počasí na následující víkend.

25. března 2012 v 23:02 | Michelle
Asi se dám na modlení, pokud mi dá aspoň někdo naději, že to pomůže a bude líp, než mi tvrdí předpovědi. Jako. Pršet nemá, což je docela pozitivní. Což už ale není tak super je fakt, že má být kosa a navíc zamračené. No tak, když mě čeká jedno z nejzajímavějších focení tohoto jara? No tak! Proč mi to děláš?
Dneska jsem chtěla jít fotit hokej. No. Co se nestalo. Taťkovo auto si půjčit nemůžu. To by mi neprošlo. Radši mě zaveze. Což vlastně není problém, pokud je doma. Doma ale nebyl. Naši si vyjeli na projížďku na kolech - což znamenalo, že jsem nemohla jet ani na kole, vzhledem k tomu, že moje je nepojízdné a proto si půjčuju mamčino. Přijeli skoro hodinu po začátku zápasu, takže než bych tam přijela, byl by už skoro konec. A na tu chvilku už mi to přišlo fakt zbytečné. No ne?
Kromě tohoto "neúspěchu" mám za sebou ale docela produktivní víkend. Udělala jsem si vintage kytku do vlasů, pak jsem vpodstatě zmákla 2.větu měsíční sonáty, o kus posunula Preludium Cis moll, napsala sloh, který jsem měla mít už ve středu odevzdaný, prošla víc jako polovinu fotek ze slalomu (jako upravila, ty stěžejní jsem zveřejnila už do konce), což mi zabralo hromadu času. Navíc jsem udělala nový řetízek a zašla si se Sophi na kafčo, což bylo taky milé. Jako bonus jsem se dozvěděla nejpodstatnější dění města, ve kterém žiju, ale převážně jen přespávám a nebo se procházím. S lidma odsud už dávno nejsem v kontaktu. Možná se na tom taky podepsal fakt, že mě moje dlouholetá kamarádka už nějaký ten pátek nenávidí.
Moje učitelka klavíru mi navrhla sklatbu, kterou bych mohla hrát, když se mi bude líbit. Poslechla jsem si ji a během prvních minut se zamilovala. Vlastně to je taková láska na první poslech, což se mi stalo zatím jenom u toho Preludia Cis moll, což taky stojí za to. Docela brutus, ale mám v plánu to do konce školního roku zmáknout. Vlastně je to takřeka polovina času, který mi na to dávala minulá učitelka. Pokud to zvládnu, budu s to si říct, že jsem dobrá. A k tomu se nedostávám často. Takový pocit mi způsobily zatím tak dvě fotky. Možná jenom jedna, co si za poslední dobu pamatuju. To letos. Ještě jedna loni v létě, ale to už se skoro snad ani nepočítá.
Přestanu to tady okecávat a radši půjdu spát. Je dost pozdě, zitra jsem si vymyslela, že pojedeme s Lofkou do školy na kolečkových, tak by bylo dobré se na to trochu vyspat. Ať nezkapu v půlce cesty. Přece jen... není to zrovna blízko.
Pac a pusu, Michelle ♥

Co na to říct?

19. března 2012 v 21:17 | Michelle
Už je to pár dní, kdy jsem se ozvala naposled. Ale věřte mi, měla jsem dobrý důvod. Dneska jsem dokonce nebyla ve škole...
Poslední dobou hodně přemýšlím o Bohu a o tom, co přijde pi smrti. Ono vlastně i po fyzické stránce nemůžeme tak úplně zaniknout, nebo jo? Asi jo. Ale stejně...
Je toho teď hrozně moc, o čem bych mohla psát, ale o čem se mi psát nechce, protože přemýšlení o těch věcech ve mně vzbuzuje hromadu vzpomínek, které by ve mě nejspíš v tuhle dobu vyvolaly pláč. A celý den jsem vydržela, nechci si to kazit takhle večer.
Pozitivní myšlenky ve mě vzbuzuje vědomí přicházejícího jara a trošku vyšších teplot, což by mělo přinést častější focení. Už mám předdomluvených asi šest akcí, což je ohromě pozitivní. Snad to všechno klapne jak má. Bylo by fajn, kdyby se mi podařilo vydělat si dost na blesk (který teda už mám) i na objektiv, což je můj momentální cíl.
Ať jsou vtipy jaké chcou, když se jednou za čas sejde rodina, není to nikdy na škodu. Člověk se pobaví, popovídá si a zjistí, že na světě není tak zle, jak se občas zdá.

Jo. Včera jsme s bratrem usmažili berušku.

Nemůžu mluvit. Prý bych byla teď pro někoho perfektní žena. To potěší...

2. března 2012 v 13:17 | Michelle
Posledních pár dní jsem si ji hodně oblíbila. Já vím, že je smutná, ale prostě hezká.
No. Nemůžu mluvit a skoro všechno mě bolí. Je mi buď horko nebo zima, ale nic mezi tím. Unavuje mě fakt všechno, i vyjít schody, ne tak jít hrát na klavír.
Mám nového kamaráda. Není to nijak čerstvé, ale poslední dobou se bavíme dost. Jakože ne tak, že bychom šli ven, ale prostě když se vidíme, tak... nevím. Je fajn mít někoho, kdo vás vždycky rozesměje. Ať se cítíte jakkoliv zle, vždycky vám dokáže vykouszlit úsměv na rtech. A taky vás dokáže kdykoliv zaručeně naštvat.
Mám teď dost zvláštní období. Nedaří se nic a zároveň všechno. Většinou se něco pokazí a pak z toho vyleze, že se to vlastně nepokazilo. Nebo i když je něco takové divné, až jsem z toho decentně rozčarovaná, končí to úsměvem. I když bez nějakého řešení. Chci jít do práce. A těším se, až půjdu v pondělí do školy.
Neměla jsem teď vůbec čas na topky. A když jsem si ho včera našla, tak se mi polovina obrázků nechtěla vůbec zobrazit, takže jsem nebyla moc schopná cokoliv vymýšlet. Snad to dneska bude lepší a budu moct něco vytvořit.
Tak já už vás nebudu zdržovat zbytečným kecáním a půjdu omrknout zajímavé hadříky a možná taky nehty. =o)

Co jarní prázdniny daly a vzaly.

26. února 2012 v 14:58 | Michelle
Tak. Mám začít od začátku?
První víkend byl dost chabý, co se kalení týče. Co mu ale nemůžu vytknout je perfektní focení. Takže, fotky jsou tady. Snad se budou líbit, nechce se mi to tu nahrávat znova, když už je to tam. Ale fotily jsme v sobotu a v neděli už to bylo aj hotové =oD
Takže vlastně neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek a částečně i pátek byly krásné pracovní dny. Ve středu jsem dokonce vstávala v 5 ráno, abych se dostala po lyžování domů. V pátek jsem vyřizovala přihlášky na vysokou, takže jsem nestihla trénink, což mě dost mrzelo. Ale o to víc jsem si užila celou sobotu. Konečně jsem si uklidila oblečení z křesla, ve městě jsem objevila perfektní mikinu, pro kterou si zítra po škole jdu, mám ji odloženou. Měli totiž jenom jednu.
No a večer se vyrazilo pařit. Je fakt, že na klubu bylo málo lidí, ale i tak jsme si to s holkama užily. Přijely jsme docela brzo, takže mě ani hlava moc nebolí. Bavoráka jsem měla poprvé, ale nepily jsme moc, i když to původně v plánu bylo.
Co se týká učení, prázdniny jsem excelentně proflákala. Takže teď to vidím asi tak, že si po dvou letech vyklidím stůj a půjdu počítat... nechce se mi do toho. Ale jednou jsem se tak rozhodla a proto teď musím makat. Člověk si má jít za svými sny.


Prázdniny bez jediného dne volna. Už zase?!

18. února 2012 v 23:49 | Michelle
Nebyla jsem tady skoro týden. Mrzí mě to. Když on nebyl čas... Stránku na fotky už na FB mám, ale potřebovala jsem místo, kde mě najdou i ti, co facebook nemají. Proto jsem se s tím párala a stejně to ještě není ono.
Včera jsem byla naposledy ve škole, ale to ještě neznamená, že budu odpočívat. Kromě úterka mám každý den nějakou brigádu a v úterý mam hodinu klavíru. Až v sobotu bych mohla mít fakt volno jako volno. Ale to bych se měla učit, takže fakt nevím, co z toho bude.
Dneska jsem byla fotit. Moje drobounká blondýnka se obarvila na tmavo a náramně jí to prospělo. Konečně nevypadá jako malé naivní dítko, ale jako téměř dvacetiletá slečna.
Jsem úplně grogy. Upravila jsem asi 7 fotek.
Včera jsme měli slučák, který nestál ani za psí štěk, protože tam skoro nikdo nebyl. Ale... nikdo nemůže říct, že jsem nepřišla.
Teď jdu spát. Ráno snad vymyslím něco kloudnějšího.
Dobrou noc =o)

Explanation: Plán na léto? Warholka!

7. února 2012 v 16:23 | Michelle
Proč warholka? Protože ne každý si vybaví co má, když řeknu šedesátky. Navíc to zní zajímavěji. A co to? Plán focení. Nevím, jestli jsem se už zmiňovala, ale na podzim jsem si své dlouhé vlasy ostříhala úplně na krátko, někdo mě přirovnával k té holce co hrála Hermionu. Emma je to myslím. Pak mi ale začaly chybět culíky a tak. Jakože nepotřebuju vlasy po zadek, ale potřebuju být schopná udělat si culík. Ovšem nová délka mi poskytla možnost, která by se mi jinak nenaskytla (spíš bych k tomu neměla odvahu), což je mít aspoň chvíli účes, do kterého jsem se zamilovala díky klipu, který mám v menu. Ten černobílý.
Pak jsem přemýšlela, jak by to vypadalo k šatům, které mi připomínají Audrey a vypadalo to dobře. Prostě mě napadla perfetní fotka. Naprosto kouzelná. Pak mě napadlo pár dalších zajímavých fotek, takže jsem se rozhodla vytvořit celý projekt. Moc moc se na to těším, ač do toho budu muset investovat víc, než by mi vyhovovalo. Tak doufám, že bude výsledek stát za to. A co budu potřebovat? Tady:
- zesvětlit vlasy. Aspoň trochu.
- sehnat umělé řasy - bez nich prostě žádná šedesátá nejsou.
- ukecat někoho, kdo kouří, aby mi s tím pomohl, protože zapálená cigareta bude aspoň do části potřebná, ale já jsem ochotná ji maximálně držet v ruce, protože jsem to nikdy neměla v hubě a neplánuju na tom nic měnit.
- snad poslední bod, sehnat ještě nějaké hadry k tématu se hodící, protože fotek bude víc a dvoje šaty prostě nestačí. A taky by bylo fajn sehnat pár výrazných naušnic navíc.

Prostě to nebude prča a bude to docela náročné. Ale to nevadí, protože to bude naprosto super. Výsledky by měly být úplně superní. Moc moc se těším. To už jsem ale psala, co? Aspoň jde vidět nadšení =o)

Achich ouvej, to je na nic.

6. února 2012 v 17:38 | Michelle
Laskavě bych měla přestat přemýšlet nad nesmrtelností brouka. Jinak. Jsem na horách. Je tu neskutečná kosa a zitra to prý bude ještě horší. Co to má sakra znamenat? Naši mi koupili nějakou strašně odpornou náhražku nutely. Je fakt děsná, ale počítám s tím, že do konce týdne padne za vlast. Učím se totiž fyziku. To potřebuje trochu endorfinů navíc. Chtěla jsem nachystat nějaké hadříky, ale samozřejmě jsem zapomněla a teď tady v té kose se mi moc nechce, ač musím uznat, že jsem si tu hezky zatopila.
Byli jsme se trochu projít, bo se nám nechtělo na kopec. Ono je teplo, pokud nefouká. A dokud nesedíte na lanovce nebo nejedete dolů z kopce. Ale zitra to už nejspíš hecnem, aspoň na půl dne, ať aspoň něco děláme. Jako bonus k té fyzice, samozřejmě.
Dokonce jsem si na tu procházku brala foťák, nicméně jsem byla měkká a ani jsem ho nevytahla, chuďátko moje malé zmrzlé. I když nejspíš to bylo kvůli tomu, že jsem měla strach, aby mi neumrzly a neupadly ruce. No tak přece jen je ještě budu potřebovat, no ne?
Ale pozitivná zpráva týdne: Mám tu net! Takže outfit snad ještě nějaký vymyslím, pokud mi ten net nevypnou.

Bojím se, že začínám cítít něco, co bych neměla... Něco tady smrdí!

1. února 2012 v 23:26 | Michelle
Děsí mě to víc a víc. Všímám si víc a víc detailů, kterých se mi zdá že přebývá. Přikládám jim význam, který nejspíš ani nemají. A nebo taky jo. Možná se jen podceňuju. A možná si vymýšlím věci, které neexistují. Začínám blbnout. Ano, to je to spárvné vyjádření všeho co se teď děje, začínám blbnout! Proboha, jak se to mohlo stát? Co se sakra stalo? Jak jsem mohla spadnout do něčeho takového?? To nemůže skončit dobře.
Mám špatné myšlenky. Horší než kdy dřív, no co to je toto? Věci se dějou a já to skoro ani nestíhám sledovat. Kdyby se mě aspoň nijak netýkaly.
Zítra dostaneme vysvědčení. Večer pak máme nějakou stupidní celoškolní akci, na kterou se opravdu těším... nechápu, proč vymýšlejí takové blbosti. Jo, třídní akce byla fajn. Ale znali jsme se. Jenže takhle mezitřídně to minimálně pro mě bude havárka. Ty lidi neznám a pochybuju, že to budou ty typy, se kterýma nemám problém konverzovat.
Asi půjdu spát... v neděli odjíždíme na hory, takže vám sem něco nachystám, ať to tu neumře úplně.
Pac a pusu, Michelle ♥

Připadám si jako chodící megahranolka, ale mám za sebou první dlahu.

30. ledna 2012 v 10:36 | Michelle
Včerejšek byl jeden z nejhorších dní ever. Spoustu věcí, které se staly absolutně nechápu. Nechápu změny nálad lidí, nechápu, jak jsem mohla zvládnout uvázat vzdálenou napodobeninu dlahy (hlavní je, že to drželo než přijeli na pohotovost) a taky nechápu myšlení některých rodičů. Prostě události včerejšího dne jdou naprosto mimo moje chápání.
Musím uznat, že jsem snad ještě v žádném textu neskloňovala tolikrát jedno slovo tak jako teď slovo chápat.
Teď ale z trochu pozitivnějšího soudku. Co se týká focení, tak hned první týden v únoru jedeme na hory. Na Ramzovou. Pokud tam bude někdo poblíž, není problém si domluvit na některý den focení. Ať tak či tak, hned na víkend po návratu se už jedno focení domlouvá. Vzhledem k tomu, že, abych si vydělala vůbec na nějakou další výbavu, jsem letos zvedla cenu focení, nemám v plánu to nechat jen tak být. Když už jsem to zvedla, obkoukla jsem jednu věc - ručně vyráběné obaly na CD. Fotky dávám na CD, protože je to pro mě nejschůdnější varianta. S kamarádkou se v nejbližší době chystáme na scrapbooking, čímž se zrodil nápad - proč nespojit příjemné pro nás s příjemným pro zákazníky a nevyrábět jim originální obaly na CD? Pokud někdo zamýšlí fotky jako dárek, bude to o 1000% kouzelnější a efektnější. Dokonce doufám, že se časem dopracujeme k výrobě alb. Uvidíme. Nebudu předbíhat, zatím zůstanu u obalů. Ale těším se na to víc a víc. Snad to projde. A snad to bude co nejdřív.
Takže pokud máte někdo zájem, ozvěte se. Letos bych chtěla trošku improve svoji tvorbu, snad se zadaří jak si představuju. Kromě toho, další nabídka - část června nejspíš strávím v Praze. Budu tam běhat po přijímačkách, jedno focení tam už je jasné (mimčo), ale zbytek času se můžu věnovat někomu staršímu, kdo by o to stál. A pokud se poštěstí ještě o kousek víc, budu v Praze po letních prázdninách skoro pořád. Snad tam budu mít občas čas i na focení. Kéž by.

Moc se těším na fotosezonu. Mám hromady nápadů.

27. ledna 2012 v 18:59 | Michelle
Mám teď takové nápadité období. Nevím, čím to je, ale hodně nad tím teď uvažuju. Objevila jsem totiž dvě nebo tři dokonalé místa na focení, na které se moc těším. Hodně teď poslouchám takové lehčí indie a ty klipy jsou kouzelné. Když je vidím, napadají mě úžasné fotky, kompozice i úpravy. Ohromě se těším, až to všechno zrealizuju a moc se modlím, aby se to povedlo tak, jak si představuju.
Taky se mi rýsuje zajímavé focení, které by mi mohlo pomoct k více práci. Uvidíme, nechci to zakřiknout. Spolužák má kapelu. Je to metal, což sice není zrovna můj šálek čaje, ale to, že poslouchám víc jinou hudbu, takřka nic neznamená. Uvidíme. Třeba k tomu ani nedojde.
Každopádně mám víc a víc nápadů a jsem moc moc moc zvědavá, jak se mi to podaří. Myslím, že by tady některé mohly uspět =o) právě před chvilkou mě totiž napadla jedna krásně romantická sranda. Snad se to vyvede... nejtěžší je najít modelky na dané nápady. Na některé bych si mohla udělat modelku sama, ale na všechno to fakt nejde. Uvidíme.
Pádím, jedeme plavat... a trochu zablbnout ve vodě. Těším se. Pá pá =o)

Ne, neměla bych si připadat povýšeně, i když jsou to malé jelita.

24. ledna 2012 v 18:27 | Michelle
Nechápu, proč musím přemýšlet nad takovýma zbytečnostma. No chápete to? Pořád mi do hlavy naskakuje Selena, pak ten sport, který bytostně neuznávám kvůli jeho fanatickým zastáncům a debilním hráčům, pak mi naskakuje to, že mi je už 20 a že si připadám jako stará koza. Dál vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla na střední. Ty první tři roky. Jaká jsem byla, jak jsem se chovala, co se všechno dělo a nedělo.
A mám z toho všeho divný pocit.
Vymýšlím si tady nejrůznější a nejšílenější konspirační teorie, ze kterých vůbec nemám radost. Prostě proto, že nechápu, jak mě taková blbost mohla vůbec napadnout. To není normální.
Nechci nad tím přemýšlet.
Jsem neskutečně ráda, že mám svůj blog. Můžu sem psát věci, o kterých nemám odvahu nikomu říct. Nepíšu konkrétně a vyhovuje mi to. Protože kdybych to někomu říkala, tak by se vyptával na podrobnosti. O které se dělit nechci, dokud to nebude všechno over.
Dneska mi padl klavír. Jsem ráda. Nejde mi to. Musím trénovat o něco víc... chjo. Je to těžké. Není čas. Ale... pokrok nějaký by tam byl. Stejně je to těžké. Proč si nevybírám lehčí kruci?
Báj d vej, furt nějak není čas na fotku. Navíc mi teď řekli, že skončilo DIGIfoto. Jako co to je?

Jednou za čas to chce trochu oživit. Všechno.

23. ledna 2012 v 14:05 | Michelle
Jako první, čeho si zákonitě museli všimnout ti, co tady nejsou poprvé - rapidně jsem oživila vzhled. Ten poslední, černobílý, tady nebyl douho, ale byl hodně ponurý. Ten před ním, aˇč už si moc nevzpomínám, jak vypadal, tady byl poměrně dost dlouho. Pár měsíců určitě. Tentokrát jsem si ale řekla, že bych ho mohla trochu víc propracovat d tím, že tu pak zůstane. Snad na minimálně pár měsíců. Docela se mi zamlouvá, pokaždé mi zvedne náladu.
Jinak... už v říjnu jsem se nechala ostříhat, z dlouhých vlasů na kraťunko a tehdy jsem slíbila, že se vyfotím a dám to sem. Neudělala jsem to... ale je to tím, že prostě nemám čas na takové věci, jako je focení sama sebe. A když je čas, tak není světlo. A když je čas i světlo, tak... to se mi ještě nestalo.
No a poslední změna - dneska si jdu zažádat o novou občanku. Jen si musím nechat nabít telefon, aspoň malinko. Bo už dneska umřel.
Když nad tím tak přemýšlím... ten design bude potřebovat ještě nějakou změnu. Ještě prostě není perfektní. Ale to přijde... jen ho musím trochu víc vyvážit. Nejspíš to udělám dneska večer, když si vzpomenu - a jakože jo.
Teď letím na tu občanku... pa pááá!

Chci do Afriky.

7. ledna 2012 v 22:59 | Michelle
Jo. Je mi jedno, jestli tam pojedu jako doktorka, nebo budu blbá, nedostanu se na medicínu a pojedu "jenom" přes UNICEF.
Docela by mě lákalo takové to stavění škol nebo něco podobného někde, kde je to důležité. Ovšem tam, kde není jisté, jestli ty děti budou vůbec žít, tak tam je jasno.
Stejně jednu věc pořád nechápu. Jsou lidi, kteří vydělávají desítky milionů ročně. Ti lidi si stavějí obrovská sídla, kupují x nechutně drahých aut a neví co s penězma. Každý takový člověk by mohl postavit jednu školu v Africe. Nijak citelně by ho to nezasáhlo, ale udělal by ohromě moc pro ty děti. Co to je, když jednou za čas pošlou pár kaček? Pár kaček, asi tolik, kolik dávají svým dětem jako měsíční kapesné.
Jasně, nejspíš dost přeháním. Ale prostě mi to tak vrtalo hlavou...
No a aby toho nebylo málo, děti ze sociálně slabých romských rodin mají mít ve školkách přednost před dětmi, jejichž matky pracují, ačkoliv matky právě těch dětí, které mají mít přednost nepracují a pracovat ani nebudou, tudíž nepotřebují, aby jim někdo děti hlídal.
Vždycky jsem tvrdila, že tady zůstanu. Že maximálně na první rok či dva, hned po škole, bych odešla. Ale vždycky s tím, že se vrátím. Ale když vnímám, co se tady poslední dobou děje a co se schvaluje a plánuje, tak je mi z toho na blití. Ne, pokud se mi podaří odejít, už se sem nevrátím. Leda na dovolenou. Ale vzhledem k tomu, že vše směřuje ke stavu, ve kterém se z našeho státu stane stát romský a kde Češi nebudou mít pražádné práva... začínám si rozmýšlet i tu dovolenou.

Po prázdninách jsou všichni zlenivělí, takže nároky jsou nízké a rozjezdy pomalé. Co co?

3. ledna 2012 v 23:37 | Michelle
Ač bych teď měla být zahrabaná někde hluboko v údolích měkkých peřin, přece jen vám musím napsat. Jsem úplně, ale úplně grogy. Samozřejmě, po prázdninách, kdy bylo spánku dostatek a ponocování bylo denním chlebem nebylo divu, že jsem nebyla schopná usnout. Chtěla jsem jít brzo. Pak dávali film, co jsem chtěla vidět. No a nakonec jsem víc jak hodinu nemohla usnout. K radosti všech zúčastněných jsem kolem jedné vytuhla. (zúčastněnými myslím postel, která neměla chvilku klidu, přeházené polštáře, které zůstaly v polohách, ve kterých nikdy dřív nebyli a peřinu, která si skoro hrála na hadí ženu) Ráno jsem samozřejmě nemohla vstát. Ale to není až tak neobvyklé.

Ještě předtím jsem ale byla v práci. Jo jo, prázdniny. Ale jenom ve škole. Všichni ostatní normálně makali. Kromě tatínka, jejichž vánoce trvaly stejně dlouho jako dětem.

Dneska škola, busem pro auto, autem zpátky, do bazénu, hodinu čas - no time for home - kafe s pidičlověkem s velkým duchem, s egoistickou slepicí a plavající slepicí. Po plavání první hodina břišních tanců a pak dvacet minut na přesun asi 15 km převážně přes města ze studentského města do téměřrodného města na hodinu klavíru. Přijela jsem domů, vyšťavená a hladová. Když jsem volala tatínkovi, že ať si jde sklidit auto, tak mi řekl, že ho mám nechat venku a dojít k bábi, protože došla polovina mého genofondu i s dětmi. Takže... Odpočinek? Pche! Na zacpání bolestivě naříkajícího žaludku jsem si uvařila hustou krupici, ze které je mi teď patřičně těžko. Možná taky proto, že jsem ji pak završila hrnkém horké čokolády s kupou šlehačky.

A. Zítra vyřídit občanku, do jedné práce, snad na oběd, chvilku cvičit a pak hned zas do práce druhé. Ve čtvrtek to snad bude jen učení se v knihovně (na přijímačky...) a objednání se k holičce. V pátek totiž zase práce. Naštěstí jen ta hodinová, takže se můžu vyspat na pravděpodobné sobotní nákupy.

Toť vše (doufám) z mého hektického poprázdninového týdne, snad už kecům odzvonilo.
Až se na chvilku zastavím, zkusím něco poblikat.
Pac a pusu, Vaše Michelle ♥

Divný týden. Možná dokonce celý měsíc.

21. prosince 2011 v 18:12 | Michelle
Nic nevychází jak má, bolí mě z toho žaludek a navíc nemám čas na nic, na co bych čas mít chtěla. Móda je moje droga, ale ani na tu nemám čas. Na šperky už tuplem ne, navíc mi poslali špatný kamínek. Kdyby všechny, ale takhle mám na naušnice jeden tvar a na přívěsek druhý. No to by z toho byl krásný set, fakt že jo. Nejlepší na tom je to, že vím, že kdyby se to neřešilo tak tak na poslední chvíli, bylo by všechno bez problému. Jenže ne. Nemám to holkám za zlé, nemůžou za to. Prostě naše uchvacující třída není schopná se na ničem dohodnout. Navíc mě neskutečně rozčilujou vlasy. Vůbec to není tak, jak jsem chtěla. A nic není jak jsem chtěla. A ten chlap mě taky naštval.
A teď z jiného soudku. Pokusím se vám připravit vánoční fotopřání. Trochu nestíhám, ale to vůbec nevadí. Prostě nemám čas se jen tak sebrat, vzít foťák a na nějakou dobu zmizet fotit. Prostě ten čas není. Samozřejmě jsem z toho značně nervózní, čemuž se asi nedá moc divit. Jo a taky mi chybí dva dárky. Prostě. Ten jeden prostě zaboha nemůžu sehnat a ten druhý musím zaletět koupit. Doufám, že to ještě budou mít. Jestli ne, buď za to budu muset utratit víc, nebo jsem prostě v knedlu.
Tak. Vy se máte jak? Už máte vánoční přípravy hotové? U nás je to letos tak nějak mimo. vůbec nějakou takovou atmosféru nevnímám.
I přesto jsem ale tak nějak všem popřála krásné Vánoce už teď, a to tady. Koukněte a pokud máte fcb, uděláte mi ohromnou radost, pokud mi fotky taky lajknete. Tam dávám hlavně portréty, které nemám moc chuť zveřejňovat tady na blogu, protože přecejen nechci, aby o něm ti všichni věděli a na druhou stranu je opravdu hloupé fotky tady zveřejňovat, když vím, že nechci, aby na tuhle stránku ti lidi došli.
Tak. Já odcházím. Nachystám vám nějaké to přáníčko, zatím se mějte =o)
 
 

Reklama